Slovenská deklarace nezávislosti se ve vzpomínkách na dobu před dvaceti lety často uvádí jako bezprostřední motiv rezignace prezidenta Havla. Ve vzpomínce amerického velvyslance Adriana Basory (poslední z amerických velvyslanců v Praze, který byl kariérním diplomatem, nikoli nominantem politickým) na jeho příjezd do Prahy se objevuje informace o tom, že prezidentu Havlovi byl blížící se konec společného státu zřejmý podstatně dřív a že ani jeho tehdejší rezignace nebyla jen výsledkem nějakého okamžitého hnutí mysli, jak to z časové koincidence vypadá.

V radiovém rozhovoru pro Výzkumný institutut pro zahraniční politiku ve Filadelfii (Foreign Policy Research Institute) z 19. prosince 2011 Adrian Basora o okolnostech, které provázely a předcházely jeho příjezd do Prahy roku 1992, říká:

„Má nejživější osobní vzpomínka [na Václava Havla] začíná ještě před tím, než jsem se s ním osobně potkal. Dojednal s prezidentem Bushem, 41. [prezidentem, tj. Bushem starším], na jarním summitu v Helsinkách - začátkem června, jak si vzpomínám - že pošle amerického velvyslance do Prahy, to znamená mne, o několik měsíců dříve. Rozhodl se totiž na základě svých zásad odstoupit z postu prezidenta. Viděl totiž, že se již nepodaří vyhnout rozvodu Slovenska a České republiky, a za těchto okolností nechtěl zůstat v čele státu. Takže jsem dojel [do Prahy] 18. července. Další den ráno, ráno 19. července, jsem předložil své pověřovací dokumenty prezidentu Havlovi.

A. Basora předává své pověřovací listiny V. Havlovi (ČT)

Odehrálo se to ve velmi výpravné ceremonii v uniformách, které se svými přáteli z divadla navrhl pro vojenskou stráž, aby nevypadala moc válečně. Dopoledne jsme vedli příjemný rozhovor, ze kterého bylo jasné, jaký význam přikládal tomu, aby se Spojené státy velmi těsně zapojily do procesu postkomunistické transformace v jeho zemi i celé oblasti. Z večera toho stejného dne mám další velmi důležitou osobní vzpomínku na to, jak byla ten večer spuštěna prezidentská vlajka nad Hradčany, které tvoří dominantu Prahy. Byl to totiž jeho poslední den jako prezidenta. Viděl jsem, jak pozdě večer vlajka klesá dolů, vzhledem k severnější poloze Prahy s paprsky slunce na ni stále dopadajícími. Byl jsem přímo tam, protože měl rozlučkovou recepci pro diplomatický sbor. Takže ráno jsem odevzdal své pověřovací listiny, hovořili jsme o tom, že ten den odstoupí a že se těší, až se setkáme na závěrečné recepci. To vše dělal s noblesou a velkým smyslem pro humor, pro jemný humor ze sebe sama.“