Kritika prezidenta Zemana za výrok o nevhodnosti inkluze byla ze začátku založena na větě vytržené z kontextu. Přepis celého vyjádření ukazuje, že nešlo o problematickou formulaci, jakkoli skandální by mohla být. Šlo o přímou inzultaci postižených dětí i jejich rodin. O prezidentovu podporu jejich vyloučení ze společnosti jako překážky, která ostatní jen zdržuje a obtěžuje.

Zeman zde ve způsobu, kterým nastoluje společenská témata nebo dává jako představitel státu negativní příklad (legislativní nebo exekutivní iniciativu či pravomoc v této věci nemá), poráží Klause K.O. Je to řádově horší než zhasínání, neznalost špinavých peněz nebo amnestie. Nejde o toleranci špinavosti. Zeman se snaží zasahovat samu podstatu fungování zdravé společnosti.

Prezident vědomě odmítá představu, že součástí výchovy je i výchova k pomoci silnějších slabším, schopnějších potřebným. Nevidí hodnotu motivace dětí pomoci spolužákovi do schodů nebo své schopnosti porozumět vyučované látce prohloubit nikoli jen excelováním v testech zvládnutí drilu, ale i schopnosti věc někomu jinému pomoci vysvětlit. Vylučuje jemnější strukturu, kde kromě extrémů odkázaných pouze na soucit, existuje většina těch, které postrčí pomoc, motivace a kultivace, se které jim může poskytovat především jejich každodenní okolí. Cítí se prostě bylt prezidentem deseti milionů sobců, kteří kromě „urvi pro sebe, co můžeš“, k jiným hodnotám být vedeni nemají - oni sami, ani jejich děti.

Je s podivem, že jako vrávorající postava odkázaná na hůlku a asistenci lidí kolem, není schopen hodnotu pěstování empatie, sounáležitosti a pomoci ocenit a podpořit (i když to osvětluje jeho vlastní pochopení třeba pro finance hradního kancléře bez ohledu na souvislosti e exekučním byznysem apod.)

Řeči o rovnocenné komunitě v souvislosti s etnickým složením jsou rasismem skládajícím hold apartheidu.

Zemanova ironická poznámka směřovaná k ohleduplnější terminologii navádí na otázku, jak by se tvářil na to, kdyby mu hradní protokolář v rámci bourání Potěmkinovy vesnice podkopl místo úslužného poskakování kolem hůlku, o kterou se opírá, se zdůvodněním, že si nějaký opilý dědek stejně nic jiného nezaslouží a že jakákoli pomoc je jen politickokorektní přetvářka, která je nejen pokrytecká, ale samým umožňováním hlavě státu vykonávat funkci zpomaluje chod společnosti jako pomalejší auto v koloně a stahuje ji dolů jako mlýnské kolo nasazené na krk nemocné osobě hozené do bažiny.

„Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě než tehdy, když jsou zasazeny do komunity.

„Dětská krutost je jedna z nejstrašnějších, dětská krutost zvaná šikana je možná ještě horší než krutost dospělých. Když jsou tyto děti takzvaně integrovány, když dochází k takzvané inkluzi, tak jsou oběťmi pohrdání, šikany a tak dále. Hrozně miluju multikulturalismus, já si myslím, že si to vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole, a když, tak do ní nakoukli na půl hodiny a ještě se jim předváděla Potěmkinova vesnice.

„Jsem proti inkluzi a vím, že multikulturalisté mě napadnou, že jsem rasista. Vůbec ne. Z hlediska duševní pohody těch dětí je daleko lepší, když budou existovat…ono se tomu říká praktická třída, protože to je méně dehonestující, než předchozí známý název. Takže chcete-li znát můj názor, vůbec se mi to nelíbí a jsem proti tomu." (http://bit.ly/1xw5j7r)