Prezidentská volba jako déjà vu
V druhé prezidentské volbě před pěti lety jsem na společném zasedání obou komor Parlamentu za senátní Klub otevřené demokracie uváděl senátorku Moserovou. Během přestávky, ve které se odehrávalo první kolo tajné volby, mi dva nebo tři zákonodárci z řad ODS vyčetli, že jsem svým proslovem nepřímo podpořil Miloše Zemana. Senátorka Moserová tehdy podle očekávání získala nadpoloviční počet hlasů ze Senátu a vzhledem k levicové většině mezi poslanci se Klausovi volitelé obávali, že z Poslanecké sněmovny postoupí Zeman, nikoli Klaus. Hlavním mottem výčitek nebylo, že by snad Klaus měl být lepším kandidátem, ale kalkulace malých šancí Moserové mezi poslanci v posledním kole volby. Měl jsem si zejména uvědomit, kdo by se pak se Zemanem dostal na Hrad – a za příklad nejvíce odstrašující tehdy sloužil Miroslav Šlouf.
Uplynulo pět let a záběry ze schůzky Klausova kancléře Weigla ze schůzky Šloufem navozují déjà vu – volba se znovu týká toho, nakolik s námi zůstávají osoby, které symbolizovaly politiku zájmových skupin v době „opoziční smlouvy“, nikoli politiku principů, se kterými se politické strany snaží oslovovat své voliče v předvolebních kampaních. V rozhovoru pro MFDnes Šlouf mezi řádky uvedl i velmi výmluvnou drobnost, kterou je Weiglovo konstatování, že jsou v souvislosti s prezidentskou volbou oba „na stejné lodi“. Možná to nemyslel úplně doslova a alespoň takových věcí, jako Šloufova jmenování do bankovní rady ČNB zůstaneme i v případě znovuzvolení Weiglova hradního pána ušetřeni (i když, kdo ví ?!). Slyšíme v tom ale především stručné vyjádření, jak mnoho je Václav Klaus i s lidmi kolem něj stále symbolem minulosti i politické korupce doby „opoziční smlouvy“. V tomto ohledu je Švejnarova kandidatura i rychlost, se kterou získala širokou občanskou podporu, skutečnou nadějí pro každého, kdo politiku vidí jako službu občanům.
Topolánkova ODS se od „opoziční smlouvy“ jako nepřijatelného typu politického obchodu distancovala, její umanutá podpora Klause však svědčí o nostalgii po těchto dobách. Neměl by předseda ODS raději pranýřovat nikdy pořádně neobjasněné finanční aféry ve vlastní straně z dob svého předchůdce, než bez náznaku jakéhokoli indicie očerňovat Jana Švejnara zmínkami o údajném „prokorupčním prostředí“? (Jeho ministr Julínek si snaživě přisadil neméně neomaleně: „Švejnar je podezřelý kdosi.“) Jan Švejnar přitom bez zaváhání náklady své „kampaně“ zveřejnil, zatímco Václav Klaus na podobné téma nejen mlčí, ale když v rámci předvolební propagandy volitele obesílá svou knihou „Rok pátý“, činí tak zcela samozřejmě v obálkách prezidentské kanceláře, přestože je tak jeho úřad užit pro osobní kampaň.
Stejně jako před pěti lety mají ve značné míře výsledek volby v rukou komunisté. Mít jim to za zlé je možné dost těžko. Senátoři i poslanci ODS dali svým způsobem přijetí Jana Švejnara dostatečně jasně najevo, že o věcné posuzování kandidátů zde nejde ani naoko. Komunisté v rozhodující třetí volbě před pěti lety považovali za vhodné připojit se k ráně zasazované nikoli přímo Janu Sokolovi, ale především předsedovi sociální demokracie Špidlovi. Pokud chtějí dnes udělat totéž Paroubkovi a vyplnit tak Šloufovo proroctví o „jednom z mnoha šoků“, které předseda ČSSD zažil a zažije, nikdo jim v tom nezabrání. Můžeme si o komunismu i komunistech myslet cokoli, ale se současnou voličskou podporou jsou neignorovatelnou politickou silou, s jejíž podporou tu a tam prokazatelně počítá každý. Omluva za léta totalitního režimu i jeho oběti by od nich sice byla zcela namístě, ale přijal by ji opravdu někdo jako vážněji míněnou, než třeba Topolánkovu omluvu za jízdu, kterou z debaty o volbě prezidenta prchal na tenis do Brna?
Klausovi příznivci se snaží navozovat dojem, že se v letošní volbě jedná o souboj velkolepého Klause proti Antiklausovi, kterého dlouho a těžce hledali jeho nepřátelé. Nemáme tradici prezidentských primárek, jak to můžeme zrovna pozorovat za oceánem. Čím jiným však byla debata, která na půdě politických uskupení mimo ODS převážnou většinu minulého roku probíhala, než primárkami, ze kterých vzešel Jan Švejnar jako jediný Klausův oponent do prezidentské volby? Žádná státotvorná politická síla nemůže v této situaci vážně kalkulovat s tím, že správným postupem je ze současných dvou nominovaných kandidátů nezvolit nikoho. Vůči občanům upřímnějším gestem by bylo zvolit Václava Klause zvolit rovnou, bez okliky prokazování jeho výdrže v opakovaných volbách.
Všeobecný úspěch Švejnarovy prezidentské kandidatury mezi občany je příslibem toho, že patologicky vracející se obrazy minulosti, symbolizované Šloufy nebo Weigly, mohou odeznít. V tomto ohledu Jan Švejnar zvítězil již dnes. Za to mu patří dík bez ohledu na to, jak se v pátek zachovají volitelé.
Uplynulo pět let a záběry ze schůzky Klausova kancléře Weigla ze schůzky Šloufem navozují déjà vu – volba se znovu týká toho, nakolik s námi zůstávají osoby, které symbolizovaly politiku zájmových skupin v době „opoziční smlouvy“, nikoli politiku principů, se kterými se politické strany snaží oslovovat své voliče v předvolebních kampaních. V rozhovoru pro MFDnes Šlouf mezi řádky uvedl i velmi výmluvnou drobnost, kterou je Weiglovo konstatování, že jsou v souvislosti s prezidentskou volbou oba „na stejné lodi“. Možná to nemyslel úplně doslova a alespoň takových věcí, jako Šloufova jmenování do bankovní rady ČNB zůstaneme i v případě znovuzvolení Weiglova hradního pána ušetřeni (i když, kdo ví ?!). Slyšíme v tom ale především stručné vyjádření, jak mnoho je Václav Klaus i s lidmi kolem něj stále symbolem minulosti i politické korupce doby „opoziční smlouvy“. V tomto ohledu je Švejnarova kandidatura i rychlost, se kterou získala širokou občanskou podporu, skutečnou nadějí pro každého, kdo politiku vidí jako službu občanům.
Topolánkova ODS se od „opoziční smlouvy“ jako nepřijatelného typu politického obchodu distancovala, její umanutá podpora Klause však svědčí o nostalgii po těchto dobách. Neměl by předseda ODS raději pranýřovat nikdy pořádně neobjasněné finanční aféry ve vlastní straně z dob svého předchůdce, než bez náznaku jakéhokoli indicie očerňovat Jana Švejnara zmínkami o údajném „prokorupčním prostředí“? (Jeho ministr Julínek si snaživě přisadil neméně neomaleně: „Švejnar je podezřelý kdosi.“) Jan Švejnar přitom bez zaváhání náklady své „kampaně“ zveřejnil, zatímco Václav Klaus na podobné téma nejen mlčí, ale když v rámci předvolební propagandy volitele obesílá svou knihou „Rok pátý“, činí tak zcela samozřejmě v obálkách prezidentské kanceláře, přestože je tak jeho úřad užit pro osobní kampaň.
Stejně jako před pěti lety mají ve značné míře výsledek volby v rukou komunisté. Mít jim to za zlé je možné dost těžko. Senátoři i poslanci ODS dali svým způsobem přijetí Jana Švejnara dostatečně jasně najevo, že o věcné posuzování kandidátů zde nejde ani naoko. Komunisté v rozhodující třetí volbě před pěti lety považovali za vhodné připojit se k ráně zasazované nikoli přímo Janu Sokolovi, ale především předsedovi sociální demokracie Špidlovi. Pokud chtějí dnes udělat totéž Paroubkovi a vyplnit tak Šloufovo proroctví o „jednom z mnoha šoků“, které předseda ČSSD zažil a zažije, nikdo jim v tom nezabrání. Můžeme si o komunismu i komunistech myslet cokoli, ale se současnou voličskou podporou jsou neignorovatelnou politickou silou, s jejíž podporou tu a tam prokazatelně počítá každý. Omluva za léta totalitního režimu i jeho oběti by od nich sice byla zcela namístě, ale přijal by ji opravdu někdo jako vážněji míněnou, než třeba Topolánkovu omluvu za jízdu, kterou z debaty o volbě prezidenta prchal na tenis do Brna?
Klausovi příznivci se snaží navozovat dojem, že se v letošní volbě jedná o souboj velkolepého Klause proti Antiklausovi, kterého dlouho a těžce hledali jeho nepřátelé. Nemáme tradici prezidentských primárek, jak to můžeme zrovna pozorovat za oceánem. Čím jiným však byla debata, která na půdě politických uskupení mimo ODS převážnou většinu minulého roku probíhala, než primárkami, ze kterých vzešel Jan Švejnar jako jediný Klausův oponent do prezidentské volby? Žádná státotvorná politická síla nemůže v této situaci vážně kalkulovat s tím, že správným postupem je ze současných dvou nominovaných kandidátů nezvolit nikoho. Vůči občanům upřímnějším gestem by bylo zvolit Václava Klause zvolit rovnou, bez okliky prokazování jeho výdrže v opakovaných volbách.
Všeobecný úspěch Švejnarovy prezidentské kandidatury mezi občany je příslibem toho, že patologicky vracející se obrazy minulosti, symbolizované Šloufy nebo Weigly, mohou odeznít. V tomto ohledu Jan Švejnar zvítězil již dnes. Za to mu patří dík bez ohledu na to, jak se v pátek zachovají volitelé.