Ještě jsem si ani nestihl utřídit dojmy z Fóra 2000 (7.-9.10.) a už jsem se dozvěděl, že příležitost byla promarněna, když opět nešlo o nic jiného než o setkání starců, kteří nekonkrétně žvanili a ostatní se tam nějak zadarmo přiživovali a šlo jim nejvýše nechat se vidět ve správné chvíli, na správném místě a se správnými lidmi. Jako ve všem i v této věci platí, že nic není tak jednoduché, jak se to snadno napíše a rychle posoudí.

Popíši pouze své osobní prožívání – byl jsem tam poprvé, dříve mi to jednoduše nevyšlo. Možná jsem si také myslíval, že si expolitikové a všelijací neúspěšní kandidáti na politické a státní funkce dopřejí jednou ročně setkání v Praze. Proto jsem nevzal moc vážně upozornění pořadatelů, kteří na pozvánce psali, že kapacita sálů je omezená a že je vhodné přijít včas. Když jsem na Žofín v pondělí přišel, překvapila mě síla lidí, která se tam pohybovala, a hlavně to, kolik z nich bylo mladých. Místo jsem našel, zas tak pozdě jsem nepřišel, ale opravdu – hlavně při úvodní debatě – se nenašla místa pro všechny.

Tématem celého Fóra byla Svoboda a odpovědnost. Pro letošek vybrané téma mi znělo vstřícně, protože po letech vyzdvihování práv člověka se postupně opět přechází nebo vrací k vyváženějšímu nahlížení, v němž je každé právo dorovnáváno povinností a svoboda odpovědností. U debatního stolu seděli především zkušenější lidé, pravda byli to většinou expolitikové nebo třeba nezvolená kandidátka na post prezidenta Francie, ale i vědci z různých sfér a oblastí lidského života. Každý se vyjádřil k tématu podle svého, málokdo se pasoval přímo do role vševěda.

Byl jsem na pěti panelech, přezíravý přístup vůči druhému jsem skoro nezaslechl, i když je pravda, že některé příspěvky nebraly příliš ohled na to, že se posluchač chce dozvědět víc než jen teoretické a všeobecné pravdy. Byly mi bližší více osobní teze a výpovědi než dobře znějící však prázdná tvrzení a vážil jsem si toho, když se řečník nebál vyjádřit své mínění a přesvědčení. V panelu vztahujícímu se k odpovědnosti v politice, dobře zabodoval náš ministr zahraničí, když prohlásil, že odpovědností politiků je také někdy lidem říkat pravdu, čímž potvrdil, že mnohé diplomatické výkruty a no commenty nejsou ničím jiným než výrazem toho, že dotyčný příliš velkým pocitem odpovědnosti vůči voličům neoplývá či snad něco takovým se necítí být ani vázán. Ale i taková věc vypovídá o pojetí svobody a odpovědnosti za ni.

Úhlů, ze kterých vybíhaly pohledy a názory na svobodu a odpovědnost v politice a mezinárodním právu, v médiích a v náboženství (na těchto panelech jsem byl) však byla celá řada, nikdo předem nepočítal s tím, že si posluchač odnese jedno správné stanovisko. Počítalo se s tím, že si budeme ukládat originální výzvy a pohledy do mysli, na papír nebo na nějakou záznamovou techniku. A pochopitelně že ty neoriginální a nezáživné necháme nepovšimnutě ležet na podlaze, nebo na stole. Nakonec hlavní úlohou fóra vždycky bylo – být místem, kde se diskutuje. Kde se odhalují touhy po svobodě vycházející z hloubi totalitních režimů (Bělorusko), nebo ze zemí, které si připadají zapomenuté vedle hojně frekventovaných Barmy a Kuby (Zimbabwe). Fórum je místo, kde se zkoumá věrohodnost řečí o odpovědnosti pocházejících z velmoci, která si připadá všemocná (USA), nebo kde se hodnotí skrovné příspěvky od nás, kteří jsme takoví jací jsme, často ani ryba ani rak.

Nepíši tuto poznámku proto, abych referoval (postupem času budou mnohé texty a příspěvky nabízeny na www.forum2000.cz), ale proto, abych naznačil, že účast na letošním Fóru nebo jeho větší části nepovažuji za jen tak za ztrátu času. Stálo za to uvědomovat si tváří v tvář dnes běžným střelbám v amerických školách, že svoboda je závazek a nejen výsada; slyšet, že jakákoliv svoboda se zvrhne, není-li nesena a chráněna těmi, kdo za její úroveň chtějí a umějí odpovídat. Nebo slyšet, že politika a náboženství musí stát vedle sebe, neboť politika bez náboženství se stane náboženstvím sama. Možná, že zdůrazňuji banality, ale i takové ohromné maličkosti třeba neustále zdůrazňovat, aby se nám dostávaly pod kůži. Slyšet a vidět tolik lidí, jak kriticky a se zájmem naslouchali a přemýšleli o tématice, která chleba jistě nezlevní, to mě připadalo jako nesmírný příslib naděje pro materiálně a konzumně orientovanou a zároveň ohroženou společnost a civilizaci.

Maně jsem si pak vybavil v mysli něco, co s tímto zážitkem souvisí jen okrajově, ale přesto to není od věci a uvedu to i tady.

Skupina Chinaski v nedávných dnech uvedla na trh cédečko (prý dobré). Nejsem její žádný fanda, jenom se Radiožurnálu podařilo, aby mě upozornil na refrén jedné jejich nové písně. V něm se opakuje, že jsme lovci a sběrači. Je to odpozorováno přesně, honíme se za trofejemi. Ty mají podobu dobře získané hypotéky nebo vítězství v konkurzu na zaměstnání či městský byt, případně i různých trofejí získávaných na polích lásky. Taková lovecká a sběratelská honička nemá za následek nic jiného než to, že nám všem trochu hrabe, jak svou drsnou poetikou sděluje autor. Sáhnout po drogách už pak je jen logický krok toho, kdo musí vydržet a dalšího dne chce být opět v kondici pro další lov a sběr. Čekal jsem, zdali se někde v písni objeví náznak čehosi jiného; a je tam. Jedna sloka této písně sděluje: Jsou věci, který miláčku, nenajdeš v žádným letáčku prostě se jednou ráno probudíš a uvidíš věci, který nekoupíš. Ne nejsem tady abych přednášel, já tyhle kecy vždycky nesnášel, ono se neříká nadarmo, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. Lovec a sběrač se podle toho jednou probudí a lup ho – poznání! Z ničeho nic! Samo od sebe! Prostě a jednoduše! Tak jak se jednoduše loví a sbírá, tak jednoduše přijde poznání, světlo, klid, rozvaha, to všechno nejlepší, co však už napříště nebude mít nic společného s lovectvím a sběračstvím. Narodí se tak nový člověk. A s ním i nová podoba života, který vede.

Že to v životě nebývá jednoduché a že život tlačí, to vím a opakovaně jsem si to říkal mj. i na ne příliš pohodlné žofínské židličce. Daleko intenzivněji jsem to však cítil i ze stanovisek, která z úst "fóristů" mnohdy zněla jako otázky, jako pokusy o vytyčení směru, pokusy o formulaci cesty, která by mohla pomoci. Bylo znát, že dobrá budoucnost nepochází z automatismu nějakého jitřního osvícení. To lepší, nemusí to být hned to nejlepší, vstupuje do lidského života za jistou cenu a krokem pro to je, že člověk je schopen opouštět své zajeté pravdy, subjektivní nahlížení na život a na svět. A je připraven vzdát se představy, že smysl života je v hájení svých práv. a to i toho největšího z nich – práva na jednoduchý, pohodový a bezproblémový život.

Fórum 2000 pochopitelně má své nedostatky. Ale jako diskusní prostor také letos připomenulo znovu a naléhavě složitost vztahů mezi národy, vztahů uvnitř politiky, komplikovanost soužití lidí s různou náboženskou vírou a pokusilo se ukázat, že umět naslouchat s úctou a respektem a poté formulovat je potřebný předpoklad jakéhokoliv řešení a postupu vpřed k lepšímu (sledování anonymní internetových komentářů a příspěvků pouze podtrhuje význam předcházejícího sdělení). Dát si tu dřinu s porozuměním a nasloucháním však je předpokladem toho, aby se ti menší kolem nás necítili zapomenutě, aby neměli pocit, že problémy života se jim ženou přes hlavy a po jejich zádech. Ne nadarmo se už dávno ví, že dobrá budoucnost se tvoří přítomným ohledem na slabší, bezmocné, okrajové (nebo i obyčejné) víc než ohledem na sebevědomé, mocné a všehoschopné. Pokud o ty mlčenlivé na okraji nezavadíme svým zájmem, jednou se nám to vymstí. Jak těm, kdo mluví, tak těm, kdo nepřemýšlejí, a v posledu i těm, komu zatím stačí být lovcem a sběračem.

Protože i toto jsem na Fóru slyšel a byl toho svědkem, byl jsem za ně vděčen a rád, že se tady konalo.