Ze začátku to spíš vypadalo, že mířím do nějaké války – vrtulníky nad centrem města, čím blíže židovské čtvrti, tím více takových hrozivých policejních aut s majáky a ploty přes okna, tím více také policajtů, kterým kvůli jejich brnění do tváře nebylo vidět. Tím také i naléhavější otázky: Co se dneska během odpoledne stane? Co zvítězí – zaslepenost, frustrace, nebo snad pohodlnost, déšť a zima? Anebo snad vědomí, že je nutné a dobré zase po čase dát najevo, že víme, co se sluší a patří?

S tím jsem dorazil k radnici, pozdravil se se známými a seznamoval s ostatními a s postupným čekáním na začátek pietní slavnosti a přibýváním stejně smýšlejících (že jich nakonec bylo mnohokrát víc než všech těch jiných) přišel čas na otázky trochu jiné: jak si sám pro sebe vysvětlit tyranii a miliony systematicky vyvražďovaných? Vždyť to nebylo samo sebou? Za tím přece bylo něco jiného než jen šílenství jednoho fanatika!

Kdo kdy vstoupil do tohoto blogu, už ví, kdo jsem. Vyplývá z toho, jak si asi hraji se svými otázkami. V hledání odpovědí potřebuji dát hlas i víře v Boha. Tak tomu bylo i tehdy – má snad hrůza dvacátého století něco společného s Boží vůlí, Božím řízením, nebo je to snad Boží soud a trest? Však s takovými pojmy Bible pracuje. Určitě bych se nedopustil chyby, kdybych si i takto odpověděl. Jenže jsem cítil, že mi to nesedí a že to tak nejde, že mi to jednoduše nestačí. Už vůbec by to nestačilo těm, kdo si peklem koncentráku prošli, kdo si prošli jiným peklem zla a nenávisti a kdo se trápí nad naším současným nepokojným a divokým světem, v němž nenávist, neurčitá ideologie nebo frustrace usilují o nadvládu nad lidmi stále a znovu.

Protože bylo trochu víc času do začátku a ve vzduchu kromě kapek deště bylo patrné takové soustředěné porozumění lidí, sice neznámých a různého vyznání, dospěl jsem si k odpovědím. Spokojil jsem se s tím, že se možná hned tak s úplností nedopátrám toho, jaký smysl má to, že náš svět zůstává světem plným napětí a nejistoty. Poznání účelu a smyslu bude vždycky nedokonalé a kusé, takové zrcadlově převrácené a klamné. Mezi vámi všemi, kdo jste byli v sobotu 10. listopadu na Starém Městě, nebo jste se případně u zpráv děsili, co by se u nás všechno mohlo stát, jsem si uvědomil jedno podstatné. Úkolem člověka, který ještě chce vidět dary, jež dostává a umí si jich vážit, není propátrat se beze zbytku k nepostižitelnému, ale pochopit svou úlohu. Ta je a bude spočívat v tom, být blízko těm, kdo jsou ohrožováni, kdo jsou zesměšňováni, pronásledováni a ponižováni. Těm, kdo mohou mít třeba i více strachu. Ale být blízko i těm, kdo nevědí, o čem jejich děti přemýšlejí a čím žijí a lekají se toho, co je strhne, zlomí nebo od nich odvede. Asi si každý z vás dokáže doplnit mnoho dalšího, co nás může odvádět od pokojného a radostného života.

Tam jsem si to mohl promýšlet, protože právě to se tam dělo. Bylo nás moc, cítili jsme se spolu dobře, ujistili jsme se v tom, co je důležité a potřebné a co je zavrženíhodné. Na chvíli jsme zažili, jaké je to být lidmi, které nespojuje jenom vlastní zájem, ale vědomí, že budeme-li v jistý čas mlčet, jednou si to budeme i vyčítat.

Pak jsme šli s manželkou domů, už byla tma, šabat dávno skončil, ale neskončilo úplně všechno. Na Václaváku leccos pokračovalo, kolem bloku domů stáli pod policejním dohledem anarchisté s rukama nad hlavou, ve vzduchu bylo cítit napětí a asi i strach. I tam jsme byli mezi lidmi. Trochu jinými. Někteří s krabicovým vínem v rukách, možná pili, jak jsou zvyklí, nebo zapíjeli zlobu, že nemohli ze sebe vybít pomstu třeba i proto, že neprožili hezké dětství, že třeba byli nevítaní, že měli pech a že nepotkali dobré lidi a tak jsou zahořklí a nedokážou už v sobě křísit vlastní odhodlání a vůli a vlastně už vůbec netuší, jak a s kým svůj celý život vyplní.

Byl to šabat, den odpočinutí. Přinesl zvláštní odpočinutí. Ukázal však také, jaká práce je nekonečná a proč pro ni musíme stále sbírat síly. Patří k ní věčné otázky stejně jako i potřeba a nutnost neustávat spolu s druhými ve skládání mozaiky, v níž budou převládat barvy dobra.

Byla to vlastně významná sobota.