Něco zakládat je určitě krásné a někdy revoluční dobrodružství. Kdyby nebylo pokusů (úspěšných více či méně) o zakládání spolků, stran, církví, všelijakých sdružení, nadací a institucí, život by bezpochyby stagnoval a trpěl. Všude tam, kde je možno zakládat, se potvrzuje, že tam existuje demokracie a svoboda. Proto nikdy nebyl a nikdy nebude problém s tím, co zakládat a kdy, o tom ve svobodných poměrech hodně rozhoduje volání doby a lidí, případně i přesvědčenost a nadšení těch, kdo zakládat chtějí.

Potíž se zakládáním přijde až následně – jakmile je dílo dokonáno, hnutí se ujalo, na nebi začne svítit nová hvězda, tak tehdy pozvolna a postupně začne tížit otázka, co se zakladatelem? Patří mu úcta za nápad, vděčnost za moudrost, s jakou prosazoval svou představu, jak volil spolupracovníky a čelil nejistotám a pochybnostem o smysluplnosti svého snažení. Patří mu leccos a také se mu toho dostává, ale co když je mu to málo? Dost často se stává, že se mu zakladatelská zásluha postupně mění v právo vlastníka? Jistě si každý nalezne celou řadu případů, kdy se tak nestalo, ale najdeme i celou řadu smutných příběhů, kdy se tak dělo a vděčnost k zakladateli se pozvolna proměnila v útrpnost, lhostejnost, nebo doufání, kdy ona tragikomická postava přirozenou cestou zmizí ze scény.

Jeví se mi to tak, že těch druhých případů bude přibývat. Jednoduše proto, že se nám prodlužuje náš věk, žijeme déle a mnohdy jako penzisté chceme a můžeme žít dost dlouho z ovoce svého minulého usilování a můžeme se tím ujišťovat, že naše hvězda nezapadá a že tak, jak jsme byli velicí při zakládání, tak jsme velicí pořád. Jednoduše potřebujeme nestát stranou a potřebujeme kochat se myšlenkou, že jsme platní a váha našeho hlasu, podepřená zásluhami, ještě něco znamená.

Zdali je takové jednání smysluplné nebo směšné, na to neexistuje jednoznačné měřítko, asi je to případ od případu.

Přesto však si neodpustím jeden výlet do trochu dávné doby, také k jednomu zakladateli. Přišel, pár let učil, ukazoval sám na sobě, čím žije a co je pro něho důvodem jeho žití, vyslovil párkrát i myšlenku, že cosi zakládá, vybíral si rovněž své nejbližší spolupracovníky, měl s nimi dost práce, ale nakonec se většinou právě oni stali první generací těch, kdo na zakladatele navázali. On totiž nevydržel dlouho, byl popraven. Relativně brzy a mlád odešel od svého díla. Nevím, jestli odešel předčasně, ale vím, že od toho neutekl. Ještě stihl říct, že si ví rady s tím, jak bude přítomen s pokračovateli jeho hnutí. Nikdy ho jeho následovníci neproklínali, nikdy se nad ním se soucitem neusmívali, zůstal ve vážnosti a cti na tisícovky let, tedy i u těch, kteří ho v životě neviděli. Za takovým zvláštním poutem určitě nebylo pouze to, že odešel brzy!

Spíše pouto vytvořilo to, že pozvedl roli a význam všech svých pokračovatelů. Neměl je ani za loutky, ani za hlupáky. Jedinou výhodu měl proti všem ostatním zakladatelům, že si dokázal nějak dobře zařídit takovou zvláštní neviditelnou páku k povzbuzování, podržení nebo napomenutí svých pokračovatelů. Tou pákou byla láska k lidem, skoro extrémní v tom, že zapomněl na svou prestiž a moudrost a skončil jak povstalec. Kdokoliv pak tu jeho neviditelnou páku poznal, neměl ani trochu zapotřebí dívat se na zakladatele skrz prsty. Kdo ji nepoznal … ten vlastně většinou nepatřil k jeho hnutí a pouze je komentoval zvenčí.

Nejzajímavější je to, že s takovým jeho přístupem mu všichni rádi přiznali vlastnické právo, dokonce i to, že jim nevadí, aby vlastnil i je samotné. To už je vůbec síla! Nikde jinde, v čemkoliv, co se dnes kde zakládá, si to nedovedu představit. Vlastně to ani nepotřebuji. Ale v tomto případě je to úplně jiná kategorie. Vlastně jen tam snesu změnu zakladatele ve vlastníka.