V prosinci 2018 Bezpečnostní informační služba (BIS) publikovala svoji pravidelnou výroční zprávu shrnující činnost instituce v minulém roce a popisující základní rizika, které České republice hrozí. Zpráva, jejíž zveřejnění se dlouho odkládalo kvůli průtahům na straně vlády, překvapila svou otevřeností a to zejména v kapitolách popisujících ruské vlivové operace na českém území.

Pozornost veřejnosti si však zpráva získala i z jiného důvodu a to kvůli poznámce pod čarou na straně sedm (vztahující se k tvrzení, že ruské vlivové operace nezačaly až po roce 2013, ale odehrávají se na českém území dlouhodobě) obsahující mimo jiné větu, dle níž „Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození).“ Toto tvrzení (a následná schůzka ředitele BIS Michala Koudelky a ministrem školství Robertem Plagou v lednu 2019) vyvolalo živou debatu, do níž se zapojili politici, učitelé či novináři. Zatímco někteří (například Jan Lipold nebo Ondřej Kundra) se za znění zprávy postavili, jiní (například Daniel Veselý nebo Martin Hekrdla) byli kritičtější. Zřejmě nejtvrdší odsudek BIS přišel od některých politiků – prezident Miloš Zeman například kritizoval službu za ambici vměšovat se do debaty o výuce historie. Podobně se vyjádřili i poslanci Václav Klaus ml. nebo Radim Fiala.

Koudelka na kritiku reagoval v komentáři publikovaném v deníku Právo, kde se snažil (jak sám napsal) nešťastně formulovaný výrok vysvětlit, a poukázal na to, že jeho cílem bylo zdůraznit nutnost vyučovat moderní dějiny v kontextu. Odkazoval se mimo jiné na závěry České školní inspekce, která toto doporučovala již v roce 2016. Podobný závěr měla i schůzka Koudelky s ministrem Plagou, který v této souvislosti připomněl i dlouhodobě plánovanou změnu Rámcových vzdělávacích program, jenž by se měla dotknout také výuky dějepisu. BIS tedy pouze přispěla k dlouhodobě probíhající debatě o výuce moderních dějin novým úhlem pohledu, což je její právo a vlastně i (jak bude vysvětleno dále) povinnost. Obavy z návratů časů, kdy bezpečnostní složky diktovaly, co a jak se smí učit, jsou tedy nadsazené.

Výroční zprávu BIS za rok 2017 si však i tak zaslouží zasadit do širšího kontextu, jelikož teprve poté vynikne skutečnost, že se chování naší kontrarozvědky významně mění. Tato změna je v souladu s moderními trendy, které nutí ke změně chování i zpravodajské služby v západních zemích.

V kontextu současného informačního chaosu spojeného s rozvojem sociálních sítí a poklesem důvěry v tradiční média významně vzrůstá důležitosti důvěryhodnosti a včasnosti informací. Státní instituce se této změně musí přizpůsobit, jelikož právě schopnost v reálném čase seznámit občany s potřebnými informacemi představuje klíč k udržení jejich vlastní důvěryhodnosti. Pokud je důvěra mezi státními institucemi a obyvatelstvem narušena, znamená to vážné bezpečnostní riziko pro samotnou existenci státu. Proto je na místě, aby instituce věnovaly více pozornosti strategickém komunikaci, tedy tomu, co a jak s občany komunikují.

Tato skutečnost platí i pro instituce zabývající se oblastí bezpečnosti, pro něž však bude tato změna vždy těžší, jelikož jsou ze své povahy uzavřenější a s veřejností komunikují pouze omezeně. I to se však v poslední době mění a západní tajné služby se snaží komunikovat s maximální možnou míru transparence. BIS se v nedávné době rozhodla tento trend. následovat Založila například vlastní twitterový účet a její ředitel poskytl několik obsáhlých rozhovorů médiím. Otevřenost Výroční zprávy za rok 2017 v tomto kontextu není příliš překvapivá. BIS též ukázala schopnost reagovat na kritické výtky související s jejím výrokem o stavu vzdělávání. Tuto ochotu vstupovat do veřejné debaty je nutné ocenit.

Hlavní těžiště většiny kritických argumentů však mířilo nikoli na skutečnost, že kontrarozvědka komunikuje, ale že se vměšuje do oblasti, která jí nepřísluší. Jak již bylo uvedeno výše, o žádné vměšování se nejedlo, a nyní je na místě vysvětlit, proč je záhodno, aby i v diskusi o výuce moderních dějin (která na první pohled s bezpečností nesouvisí) zaznívaly i bezpečnostní argumenty.

Bezpečnost totiž nelze chápat, jako resortní záležitost, která spadá do kompetence úzkého kruhu specialistů (vojáků, policistů či pracovníků zpravodajských služeb). Ti sice musí být schopni reagovat na konkrétní rizikové jevy (v daném případě například dezinformace využívající nepravdivé interpretace historických událostí), ale je správné, pokud poukazují na to, že problém vzniká jinde (například v nízké úrovni znalosti moderních dějin) a vysvětlují, že zdánlivě nesouvisející problém může mít i bezpečnostní implikace. Tento komplexní přístup k bezpečnosti (zahrnující mimo jiné i občanskou společnost) je dlouhodobě aplikovanou praxí například v severských státech. I v tomto ohledu se BIS očividně snaží českou debatu posouvat a přiblížit ji k pojetí bezpečnosti, které více odpovídá povaze současných výzev.

BIS si za svou snahou o otevřenou a aktivní komunikaci a ambici nabízet nekonvenční pohledy na oblast bezpečnosti, zcela jistě zaslouží ocenění. Právě tento přístup odpovídá požadavkům, které budou na zpravodajské služby kladeny v 21. století. Pokud by se více státních institucí rozhodlo vykročit ze své komfortní zóny podobně jako to zkouší BIS, mohlo by to zlepšit (nejen) bezpečnostní situaci v naší zemi.