Tento text je reakcí na komentář pana Štěpána Chába, který navazuje na naši předchozí diskuzi vyvolanou studií Prague Security Studies Institute o mýtech o EU. Autor se v rámci toho textu argumentuje, že naprostou svobodu slova, kterou pan Cháb obhajuje, sám není ochoten akceptovat, a vysvětlit, o co vlastně výzkumníkům v oblasti dezinformací jde.

Pan Cháb ve svém blogu hájí naprostou (!) svobodu slova, která by neměla být omezována pouze ve chvíli, kdy text bude obsahovat výzvu k trestné činnosti. V jeho komentáři jsou staveny na roveň čtyři velmi rozlišené mediální platformy – Aeronet, Britské listy, Respekt a Forum24 a je argumentováno, že každá z nich má právo na přítomnost v informačním prostoru, jelikož jejich rozdílné názory přispívají k pestrosti společenské debaty. Proto by žádný z nich neměl být vytěsňován a pokud texty publikované na některém z těch médií vadí, má tak prostě možnost přestat daný web číst.

Pokud je však logika naprosté svobody slova uplatněna na studii PSSI o mýtech o EU či hodnocení webu Konspirátori.sk., kritika pana Chába vůči nim a označení webu Krajské listy za dezinformační (k němuž dle názoru autora v rámci studie ani nedošlo) přestává dávat smysl. Jeho slova, že naše námitky, že takové zařazení nám velmi citelně ubližuje… a ano, ubližuje nám opravdu nesmírně... jsou, dle mého pohledu, bagatelizován, by pak bylo možné lakonicky odbít poukazem na to, že výzkumníci PSSI (stejně jako Aeronet, Britské listy, Respekt či Forum 24) mají právo říkat si, co se jim zamane. Že to někomu může ublížit? Nezájem. Ve světě absolutní svobody slova, který obhajuje pan Cháb, je jedinou možností danou kritiku přehlížet, protože neexistuje možnost hnát kohokoli k odpovědnosti.

A tady se dostáváme k důležitému prvku, který pan Cháb ve svém komentáři pomíjí, a to schopnosti přijmout zodpovědnost. Nejen samotné vedení této diskuze, ale i reakce na některé výtky ze strany Krajských listů, ukazují, že výzkumníci PSSI jsou schopni přijmout zodpovědnost za své výstupy a vést o nich debatu. U Aeronetu, kterým ve svém komentáři pan Cháb hájí (je dobré zmínit, že tak činí nikoli jako nadšený fanoušek, ale jako ďáblův advokát - jak sám píše - člověk, který se záměrně rozhodl usednout do křesla obhájce toho média), však právě toto chybí. Problém tohoto webu totiž není primárně to, že šíří lži, ale to, že funguje naprosto netransparentně – články jsou psány pseudonymy, obsahují obvinění bez důkazů, nereflektují kritiku a ubližují celé řadě společenských skupin. Je zajímavou hypotetickou otázkou, zda by pan Cháb byl vůči Aeronetu tak benevolentní, pokud by označil právě jeho domovské Krajské listy za nástroj spiknutí. A proč by měly být vůči tomuto webu benevolentní Židé, neziskové organizace, politické strany, muslimové a další instituce či skupiny, které jsou v textech na Aeronetu pravidelně bez důkazů denuncovány?

Celá debata však není o Aeronetu, který – a zde autor souhlasí s panem Chábem – bývá zmiňován častěji než si zaslouží (což je téma na samostatný blog) – ale o etických pravidlech fungování v současném informačním prostoru. Ten už není zdaleka omezen pouze na novináře, ale vytváří jej mnohem širší spektrum lidí. I přesto se však autor domnívá, že v něm stále musí být přítomny základní limity umožňující fungování společenské diskuze – a to schopnost přijmout odpovědnost za vyřčený názor a ochota jej hájit argumenty postavenými na faktech a také vůle jej korigovat, pokud někdo jiný předloží fakta přesvědčivější.

Pokud platí tato teze (která dle autor stojí v samotném srdci demokratické diskuze) co je potom špatného na tom upozorňovat na ty, kteří toto minimum nejsou ochotni plnit? Pokud jsou, zde například weby, které opakovaně prezentují manipulativní tvrzení a nejsou schopny reagovat na věcnou kritiku, proč by nemělo na jejich sporný obsah být upozorňováno?

Upozorňovat na to, že někdo nerespektuje konvence demokratické debaty, nemá nic společného se stigmatizováním či vypenalizováním z veřejné debaty, o kterému mluví pan Cháb. V tomto ohledu je nutné připomenout, že PSSI ani jemu podobné organizace nemají (a je to tak správně) prostředky, které by jim umožňovali někoho cenzurovat či vyštvat z veřejné debaty. Jedinou jejich zbraní je schopnost analyzovat situaci, předkládat faktické poznatky a doufat, že jimi přesvědčí veřejnost o tom, že v daném případě mají pravdu. Podléhají tak stejnému testu jako všichni ostatní aktéři informačního prostoru. A je potom diskuzi, zda v daném případě byla jejich analýzy správná či nikoli. Že tato sebereflexivní debata je vedena i uvnitř expertní komunity ukazuje například polemika o používání pojmu válka nebo kritika "analýzy" dezinformací společnosti C3 Creative Content and Code Prague.

Jediným, kdo má právo rozhodnout o tom, co ve veřejné debatě má a už nemá být, je soud. Bohužel to však není tak jednoduché, jak píše pan Cháb, protože nabádání k trestnému činu nemusí být přímočaré. Stačí si připomenout případ pana Jaromíra Baldy, k jehož radikalizaci do velké míry přispěly právě weby šířící konspirační teorie. Neměli by potom i ony nést svůj díl odpovědnosti za zločiny pro něž vytvořily podhoubí? A když už byla řeč o Aeronetu, přestože pan Cháb nabyl z jeho krátkého prolétnutí dojem, že k trestnému činu nevyzývá, autor si dokáže snadno představit, že například jeho vypjatá antisemitská rétorika operující s tezí o židovském spiknutí, může snadno motivovat zaryté čtenáře k trestným činům.

Závěrem se autor jen stručně vyjádří ke dvěma tématům, který pan Cháb nadnesl v závěru svého komentáře. O napojení českých konspirátorů na Rusko autor psal již dříve, kdy upozorňoval na to, že toto spojení není důvod přeceňovat, a domnívá se, že pro celou debatu o dezinformacích by bylo záhodno, aby se na ruské informační operace nefixovala. Co se týče, výpadu vůči spolku Mainpulátoři.cz a konkrétně panu Janu Cemperovi (s nímž má autor to potěšení spolupracovat v souvislosti s nadcházejícími volbami) kritika ze zaujatosti je neadekvátní – například web PoPravdě (zřizovaný spolkem Manipulátoři.cz) před volbami upozorňoval na mýty o všech kandidátech - a také nepodložená ničím jiným než vágním tvrzením, že se to povídá v mnohých kruzích. Pan Cháb tu opět používá dvojí metr, když nejdříve tvrdí, že každý má svou sociální bublinu, a posléze kritizuje pana Cempera za jednostranný postoj ke světu. Autor by si dovolil tvrdit, že zaujatý je v tomto případě spíše pan Cháb.