Kniha Warrant for Genocide věnující se tématu Protokolů sionských mudrců je poutavým čtivem i více než půl století poté, co byla napsána. Tato kniha nejen podrobně líčí fascinující příběh Protokolů, ale představuje též zajímavý podnět pro současnou debatu o dezinformacích.

Jak název napovídá, historik Norman Cohen ve své knize nejen rozplétá historii vzniku samotných Protokolů, ale posléze mapuje jejich vliv na ideologii nacistického režimu a průběh holocaustu. Při pátrání po původu Protokolů, které se zrodili v rámci nepřehledných intrik na carském dvoře na konci 19. století, se kniha téměř podobá detektivnímu románu. Čtenáři jsou představeny osoby, které skutečně připomínají spíše literární charaktery. Hlavní roli hraje příslušník carské tajné služby Ochranka Petr I. Račkovský, který Protokoly vytvořil (paradoxně na základě francouzského spisu kritizujícího vládu Napoleona III., jehož smysl byl naprosto obrácen). Podle Cohena se však k tomu činu uchýlil nikoli primárně proto, aby podnítil nenávist vůči Židům, ale aby posílili pozici svého patrona ministra financí Sergeje Witta diskreditací jeho kritiků.

Dalším důležitým hráčem této aféry byl duchovní Sergej Nilus, který Protokoly veřejně propagoval a přestože pravděpodobně věděl, že se jedná o falzifikát, posléze uvěřil v jejich pravost. I přestože si Protokoly v roce 1905 získal pozornost samotného cara Mikuláše II., jejich pravost byla zpochybněna policejním vyšetřováním a monarcha tento dokument posléze odmítl.

Zde mohla celá epizoda skončit, avšak historie se vydala jiným směrem a díky ruské emigraci se po bolševickém převratu v roce 1917 Protokoly začaly šířit dále do Evropy. Po traumatickém zážitku válečného kataklyzmatu byla pro šíření konspiračních teorií značeně výživná půda. V Německu například antisemité zavraždili v roce 1922 ministra zahraniční Walthera Ratheua, kterého v odkazu na Protokoly označovali za jednoho ze sionských mudrců. Debata o Protokolech však probíhala i na stránkách seriózního tisku a například The Times jim věnovaly v roce 1920 rozsáhlý článek a teprve o rok později uvedl, že se jedná o falzifikát. K uznání nepravosti Protokolů došlo až v roce 1937 při soudním procesu s antisemitskou organizací Národní Fronta ve švýcarském Bernu. V té době však již debata kolem Protokolů nabrala zcela novou dynamiku kvůli tomu, že staly jedním z hlavním zdrojů inspirace nacistického režimu (inspirovali nejen Adolfa Hitlera, ale také například říšského ideologa Alfreda Rosenberga). Další historický vývoj jistě čtenáři není nutné připomínat.

Zajímavé však není pouze to, co Protokoly nakonec způsobily, ale také na co navazovaly. I přestože kořeny antisemitismu lze hledat již v počátcích křesťanství, Cohen předchůdce Protokolů hledá na začátku 19. století v období Francouzské revoluce. Ve chvíli, kdy se tradiční monarchie hroutili pod tlakem liberalismu a nacionalismu se totiž mezi ultrakonzervativními mysliteli (zejména z řad katolické církve) objevila myšlenka propracovaného zednářského spiknutí, které je příčinou radikálních historických změn. Postupně začal být kladen větší důraz na židovský komponent zednářského hnutí a následně byli zednáři chápáni jako loutky sionónských mudrců (podobná dynamika se mimochodem o půl století později opakuje při interpretaci bolševické revoluce nacisty). V obou případech byli Židé chápání jako nositelé pokroku, který však byl vzhledem k erozi starých tradic a pořádků vnímán negativně. Důležitým zdroje inspirace pro Protokoly též představuje spisek popisující setkání rabínů plánujících ovládnutí křesťanstva na židovském hřbitově v Praze. I přestože v době svého vzniku (1849) byla tento příběh přiznanou fikcí, posléze byl prezentován jako záznam skutečné události a jeho upravené verze byla začátkem 20. století stejně populární jako samotné Protokoly.

Fascinující příběh Protokolů ukazuje jak efektivní mohou být dezinformace (ač původně určené k jinému účelu) a to zejména ve chvíli, kdy jsou zneužity státními aktéry pro dosažení politických cílů. Ilustruje patologičnost konspiračních teorií, které dokáží zatemnit mysl i svým autorům. Připomíná omezenost lidské mysli ochotné věřit bizarním, kontradiktorním a nepravděpodobným vysvětlením, která však přinášejí jednoduché odpovědi na složité problémy (což platí dvojnásob v době sociálních, ekonomických či identitárních krizí). A v neposlední řadě ukazuje, že konspirace nevznikají ve vzduchoprázdnu, ale jsou jednu z reakcí na obavy typické pro dané historické období.

V tomto kontextu si nelze nepoložit otázku, jaké jsou dnes fobie české společnosti, které mohou sloužit za zdroj konspiračních teorií. Autor si dovoluje čtenáři navrhnout tři témata, která mu přijdu v tomto ohledu relevantní. Zaprvé se jedná o uzavřenost české společnosti, která je typická pro národ budovaný od svých počátků na exkluzivní etnicko-jazykovém myšlence. Dynamika debaty o otázce migrace a řada konspiračních teorií spojených s otázkou islámu tuto tezi potvrzuje. Druhou oblastí je komplex méněcennosti v oblasti mezinárodní politiky a snaha vidět za všemi problémy nepřátelský Vídeň, Berlín, Moskvu, Washington či Brusel. Český euroskepticismus, ale též militantní povaha debaty o rizicích vyplývajících z asertivního zahraniční politiky Ruské federace tuto tezi potvrzuje. A zatřetí se jedná o malou míru důvěry v politický proces a politické elity jako takové. Což lze doložit nízkou měrou přímé politické angažovanosti a kladením přílišného důrazu na osobu prezidenta bez ohledu na to, kdo na Hradě zrovna sedí.

Autor se domnívá, že právě tři výše zmíněná témata představují slabá místa české společenské debaty, která se mohu stát obětí konspirativních interpretací. Právě v souvislosti s těmito oblastmi může snadno dojít ke vzniku české verze Protokolů – mýtu, který zatemní racionální společenskou debatu a – zde bude autor parafrázovat Cohena – vystoupí z politického a intelektuálního podsvětí, stane se politickou silou a změní běh historie.

Zájemcům o toto problematiku je možné též vřele doporučit román Pražský hřbitov od Umberta Eca.