Před několika dny publikované Výroční zprávě Bezpečnostní informační služby (BIS) je na místě věnovat pozornost. A to nejen jejímu obsahu, ale také zvolené formě a jazyku. Zpráva totiž představuje pozitivní příklad komunikace státu s občany.

Před několika dny publikovaná Výroční zpráva BIS za rok 2018 vzbudila relativně vysokou pozornost. V médiích byly diskutovány nejen kapitoly věnované činnosti zpravodajských služeb Ruska a Číny na českém území, ale třeba také schopnosti BIS identifikovat chronické neduhy fungování státu. Autor však má dojem, že se ve veřejné debatě dostatečně neakcentovalo to, že Zpráva představuje příklad promyšlené komunikace státní instituce s občanem a zapadá tak do dlouhodobé snahy BIS vést strategickou komunikaci.

Kontrarozvědka si je totiž zřejmě dobře vědoma toho, že v dnešním informačním zmatku (neumělý překlad pojmu information disorder používaného v anglickojazyčné debatě) komunikace představuje klíčový prostředek pro získání a udržení důvěry obyvatelstva. Státní (či jakékoli jiné) entitě už zdaleka nestačí pouze vykonávat své funkce správně a zodpovědně, ale musí zároveň o své činnosti být schopna aktivně a srozumitelně komunikovat. Jinými slovy musí být schopna vykonávat strategickou komunikaci, tedy aktivně působit v informačním prostoru takovým způsobem, aby to pomáhalo naplnění jejích cílů.

Situace BIS je v tomto ohledu navíc specifická, jelikož její snaha o komunikace naráží na tři netriviální překážky. První je samotná povaha služby, která působí v utajení, a proto musí vždy pečlivě vážit, co může a již nemůže zveřejnit. Druhým je nízké povědomí veřejnosti o fungování zpravodajských služeb obecně a stále přítomné negativní konotace z časů před rokem 1989, kdy byly tyto instituce synonymem špiclování, šikany a represe vůči občanům. A třetím je skutečnost, že BIS je očividně v nelibosti některých politických aktérů v čele s prezidentem, kteří využívají i sebemenší záminku pro její kritiku. V tomto kontextu by nebylo překvapivé, kdyby se BIS rozhodla Zprávu pojmout jako suchý byrokratický dokument bez jakékoli přidané informační hodnoty. Už proto je na místě ocenit jen samotnou snahu BIS přistoupit ke Zprávu kreativněji a zodpovědněji.

Po přečtení lze konstatovat, že se jednalo o dobře využitou příležitost. Samotné úvodní slovo nejen bere v potaz možnou nedůvěru občanů vůči této instituci a snaží se vysvětlit roli a úkoly tajných služeb v demokratické společnosti. Zároveň také akcentuje důležitost budování důvěry mezi BIS (a potažmo další mi státní instituce) a občany, kteří konec konců mají právo vědět na, co jdou jejich peníze a to i (nebo možná naopak zejména) v tak delikátních oblastech jako bezpečnost.

O samotných postřezích Zprávy již bylo řečeno mnohé a proto autor opět vyzdvihne některé formální znaky. Zpráva je totiž – za použití uměřeného jazyka a přesné a vysvětlené terminologie (viz například objasnění potenciálně kontroverzního pojmu proruští aktivisté) – schopna nastínit hlavní rizika, kterým Česká republika v současné době čelí. Zároveň je schopna tato rizika nepojímat izolovaně a zasadit do širšího kontextu (viz například popis ruského nekonvenčního přístupu ke vlivovým operacím a obecných cílů této mocnosti nebo upozornění na rozšiřování dříve extremistické rétoriky do mainstreamového diskurzu). V případech, kdy je to možné, nejsou navíc rizika popisována pouze teoreticky, ale ilustrována na příkladech (například rizika spojená se školeními v Čínské lidové republice nebo případy kyberšpionáže ze strany hnutí Hizballáh). Čtenář tak získá plastický obrázek o hrozbách, s nimiž se v současné době potýkáme.

Na druhou stranu však Zpráva také obsahuje řadu konkrétních příkladů, kdy se podařilo tyto hrozby úspěšně eliminovat, a to zejména díky spolupráci s našimi spojenci (například rozbití sítě agentů FSB spojených s ICT infrastrukturou sloužící pro kybernetické a informační operace). Zpráva se tedy dá číst i tak, že i přestože v současnosti čelím řadě rizik, státní instituce jsou schopny je identifikovat, posoudit jejich nebezpečnosti a úspěšně se s nimi vypořádat. Což je přesně ten typ sdělení, které by bezpečnostní složky měly v demokratickém státě předkládat svým občanům. Je také na místě ocenit, že zpráva je přehledná a má pěknou vizuální podobu. Což je sice maličkost, která však ilustruje, že autoři Zprávy promýšleli způsob, jakým bude působit na publikum.

Je nutné si však uvědomit, že Zpráva nepředstavuje ojedinělý výstřelek, ale zapadá do dlouhodobé snahy BIS vést strategickou komunikaci. Jejími dalšími komponentami může být například snaha aktivně komunikovat na sociální sítí Twitter, časté vystupování ředitele Michala Koudelky v médiích a na konferencí a nebo i taková maličkost jako ochota mluvčího služby vystoupit v reportáži malého týmu nezávislých reportérů Voxpot.

To samozřejmě neznamená, že BIS je jedinou složkou státní správy, která se snaží aktivně komunikovat s veřejností. Jen z bezpečnostních složek by bylo možné zmínit například aktivity Armády ČR, mezirezortní kampaň WeAreNATO, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost nebo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. V kontextu české státní správy se však stále bohužel jedná spíše o ojedinělé příklady. Ty navíc představují pouze iniciativu jednotlivých resortů, kterým chybí centrální koordinace a vyšší míra profesionalizace. Pokud si však státní instituce chtějí udržet důvěru občanů, bez snahy o lepší komunikaci to nepůjde. Příklad BIS ukazuje, že v této nesnadné disciplíně mohou obstát i ze své podstaty tajnůstkářští zpravodajci. Nyní je na ostatních státních úřadech, aby se o to také pokusily.