Jedním z často se objevujících témat v debatě o dezinformacích je, zda se jedná primárně o vnější nebo vnitřní hrozbu. I přestože jde o otázku relevantní, neměli bychom zapomínat, že z hlediska možných řešení jde o vedlejší problém. Vliv dezinformací na společenskou debatu může být totiž zhoubný bez ohledu na jejich původ.

Debata o dezinformacích se dlouhou dobu točila výhradně kolem ruských informačních operacích, jejichž součástí jsou i dezinformační kampaně (jako třeba třeba dezinformace okolo sestřelení MH17 nebo kauza Sergeje Skripala). Následně však také začalo být připomínáno, že i domácí aktéři (jako například extremistické strany) používají dezinformace jako nástroj politického boje. Logicky se tedy nabízí otázka, jaké dezinformace jsou vlastně nebezpečnější – ty vnější nebo ty domácí?

V souvislosti s dezinformacemi šířenými jinými státy se dá poukazovat na víceméně nelimitované finanční prostředky, synergii s dalšími vlivovými operacemi a dlouhodobost působením. Na druhou stranu domácí aktéři mají lepší znalost daného prostředí (včetně netriviální skutečnosti, že znají jazyka dané země) nebo možnosti navázat užší vazbu s cílovým publikem. Na otázku, který z šiřitelů dezinformací je nebezpečnější, tedy nelze jednoznačně odpovědět.

To nás však nemusí tolik trápit, protože jde o otázku nesprávně položenou a ignorující samotný mechanismus šíření dezinformací. Cílem každého dezinformátora je totiž zvolenou zprávu, co nejvíce rozšířit. A to není možné bez toho, aby se na šíření dezinformace začali podílet i aktéři, kteří nevědí o jejím původním záměru. Úspěch dezinformace tedy neleží v genialitě jejích tvůrce, ale v nedostatcích cílové společnosti – ve fungování médií, vzdělanosti populace nebo důvěryhodnosti státních institucí.

To samozřejmě neznamená, že by stát a občanské společnost neměli investovat energii do odhalování zahraniční a domácích šiřitelů dezinformací a přijímání opatření, které budou komplikovat jejich činnost. Přitom by se však nemělo zapomínat na dlouhodobou snahu o zvýšení obranyschopnosti společnosti a to i v oblastech, které na první pohled nemusí mít s dezinformacemi mnoho společného jako je třeba situace velkého množství občanů, kteří kvůli problémů s exekucemi ztratili důvěru v demokratický systém. Omezit debatu o opatřeních proti dezinformacím pouze na mediálně vděčné „odhalování a kritizování padouchů“ je totiž podobné jako reagovat na déšť nikoli rekonstrukcí střechy, ale stavěním hrnců pod jednotlivé díry.

Autor děkuje A.F. za připomínky koncepčního charakteru, které výrazně zlepšily kvality toho textu.