Kritické myšlení se stalo jedním z nejskloňovanějších opatření proti dezinformacím. I přes všeobecnou shodnou na jeho prospěšnosti však není vždy úplně jasné, co tento pojem vlastně označuje.

Důraz na kritické myšlení u řady vzdělávacích projektů reagujících na dezinformace je dle mínění autor způsoben tím, že za nimi stojí novináři a akademici (tedy skupiny, které konec konců do jisté míry definují celou českou debatu o dezinformacích), kteří do nich promítají svou perspektivu pro niž je korektní práce s informacemi klíčová. Dle autora (který se sám definuje jako výzkumník a je tím pádem ovlivněn tímto náhledem) tato perspektiva chápe problematiku šíření dezinformací v informačním prostoru jako důsledek nedostatku informací, neschopnosti ověřit se ty, které se k cílovém publiku dostávají, a celkového nedostatku orientace v informačním prostoru 21. století. Logickou reakcí na tyto výzvy je snaha u cílové skupiny rozvinout schopnost pracovat s více zdroji, ověřovat si zprávy a nepodléhat při konzumaci informací emocím. Tedy jinými slovy podporovat kritické myšlení. Přestože na první pohled proti této perspektivě nelze nic namítat, při důkladnějším zamyšlení vyvstává při jejich aplikaci hned několik otazníků.
Zaprvé tento náhled automaticky předpokládá, že jádrem probléme je skutečnost, že lidé si nejsou schopni informace ověřovat. Tento předpoklad však není nezpochybnitelný. Autor se dovolí argumentovat, že nedostatek ověřování informací v tématech společensko-politických (která jsou v souvislosti s dezinformacemi nejčastěji tématizována), ještě neznamená obecnou neschopnost práce s informacemi. Mnohem spíše zde narážíme na přirozenou otázkou různé důležitosti jednotlivých témat pro daného jedince. Jinými slovy lze předpokládat, že lidé stráví výrazně více času prací s informacemi týkajícími se koupě nového vozu nebo výběru lokality dovolené než s těmi o politickém dění v (geograficky a mentálně) vzdálené zemi. Pokud je tato teze správná, znamená to však, že není důležité reagovat na neschopnost obyvatelstva si fakta ověřovat, ale spíše je na místě jej přesvědčit o změně priorit při samotné zvažování nutnosti investovat energii do procesu ověřování. A to samozřejmě vyvolává další otázky. Jakými prostředky vlastně obyvatelstvo přesvědčit o změně pozornosti? Jaká témata jsou natolik důležitá, aby se jimi měl zabývat každý občan? Nebo nakolik je tato korekce preferencí vůbec možná a (v demokratické společnosti) žádoucí?
Zadruhé nepromyšlený apel na větší kritičnost vůči zdrojům informací může mít nečekané negativní důsledky. Jeho základem je totiž pobídka k hledání alternativních interpretací, což ve svém důsledku může podpořit šíření konspiračních teorií. Podle výzkumu STEM z roku 2019 se například ukázalo, že 13 % respondentů starších 50 let sice vykazuje pouze nízkou úroveň mediální gramotnosti, ale zároveň nejvíce důvěřuje mainstreamovým médiím. U této nemalé skupiny populace by tak mechanická aplikace pouček o nutnost hledat alternativní zdroje informací spíše vedla k větší zranitelnosti vůči dezinformacím. Samozřejmě by je také učinila ostražitějším vůči chybám (či cíleným manipulacím) v médiích, která pravidelně konzumují, ale je otázka, jestli toto pozitivum převažuje míru rizika.
Zatřetí výše popsaná perspektiva automaticky předpokládá, že lidé nechtějí být manipulováni a záleží jim na to, co je pravda. Mělo by tedy platit, že samotná schopnost vyvrátit – byť konvenující – tvrzení, vyústí v korekci celkového názoru. Tato skutečnost však bohužel (často) neplatí ani v akademické sféře (která je na tomto principu postavena) a o to méně v běženém životě. Naopak člověk snadno podlehne tomu, aby selektoval pouze ta fakta, která zapadají do jeho vidění světa. Nejlepší obranou proti této pasti je neustálá sebereflexe. Paradoxně tak součástí vedení ke kritickému myšlení musí být také zdůrazňování nedůvěry vůči závěrům vycházejícím ze pouček, které jsou součástí té samé lekce.
Začtvrté důraz na kritické myšlení nedostatečně adresuje otázku důvěry, která je při volbě zdrojů informací klíčová. Vyšší míra mediální gramotnosti a používání důvěryhodných zdrojů informací totiž nejsou nutně související proměnné. Již zmíněný výzkum STEM ukazuje, že mezi lidmi staršími 50 let existuje skupina (15 % respondent) s určitou mírou mediální gramotnosti, která však má nízkou důvěru k médiím obecně a preferuje získání informací například přes sociální sítě. Pouhé zvýšení kritičnosti tedy nemusí nutně vést k čerpání informací ze spolehlivějších zdrojů informací.
Zapáté je nutné si uvědomovat účel a limity kritického myšlení. Jeho cílem totiž má být lidem poskytnou lepší nástroje k interpretaci informací, které k nim přicházejí, a nikoli formulovat jejich názory. Je tedy nutné akceptovat situaci, kdy dva jednici se stejnou mediální gramotností na základě totožných informací dospějí k naprosto odlišným stanoviskům vycházejícím z jejich odlišných hodnot a zkušeností.
A zde přichází širší kontext, do něhož je třeba kritické myšlení zasadit. Jak bylo ukázáno, pouhé soustřední na schopnost ověřovat si informace a pracovat se zdroji, nestačí. Tyto dovednosti je třeba kombinovat s vysvětlováním fungování společenských institucí (jako jsou třeba médií) a kultivací schopnosti vést kritickou a zároveň respektující veřejnou debatu. Právě její absence totiž vede k nedůvěře, neochotě se angažovat, skupinovému myšlení a náchylnosti věřit spíše konspiracím než argumentům. Na tento neduh může být odpovědí pouze snaha kultivovat společnost v rámci širšího vzdělávání k zodpovědnému občanství, jehož důležitou, ale nikoli jedinou složkou je i vedení ke kritickému myšlení.

Text psán zejména jako nabídka k přátelské polemice (zejména) kolegům z úctyhodných vzdělávacích iniciativ jako je Fakescape, Jeden svět na školách, Transitions ,Zvol si info a další.