V minulých dnech se některé média věnovala příběhu staré fotografie manželského páru, která se začala bleskově šířit na sociálních sítích. A to i přestože se jednalo o hoax. Tento happening sice může stimulovat debatu o současné situaci v informačním prostoru, ale zároveň hrozí, že jeho zkratkovité interpretace potvrdí největší stereotypy ve vnímaní problematiky dezinformací.

V minulém týdnu se po sociální síti Facebook začala šířit stará fotografie manželského páru doplněná prosbou o pomoc při hledání majitele, který ji údajně ztratil na nádraží v Teplicích. Hned první den tento příspěvek sdílelo okolo 50 tisíc uživatelů. Jak se však později ukázalo, tito lidé se stali obětí hoaxu, jelikož fotografie pocházela z filmu Návrat do budoucnosti a její příběh byl zcela smyšlený. To, co započalo jako internetový vtip se tak díky své vitalitě proměnilo v aktivistický počin varující před šířením nepravd v informačním prostoru spojený s výzvou k ověřování informací.
Nejedná se o první aktivitu tohoto druhu. Například slovenský think-tank Globsec zrežíroval konflikt mezi dvěma populárními youtubery, který měl mladé generaci ukázat, jak snadno lze pomocí nepravdivých zpráv polarizovat společenskou debatu. Poté, co její aktéři celou šarádu veřejnosti odhalili, natočili společné video, v němž svým fanouškům vysvětli manipulativní techniky, které použili. Právě v tomto bodě se však ukazují limity případu falešné fotografie jako aktivistického počinu s edukačním potenciálem (i když je nutné podotknout, že toto ani původně nebylo jeho účelem, jehož nabyl až souhrou okolností), protože svádí k banálnímu pohoršení nad tím, že lidé jsou ovce (což je citát autora tohoto hoaxu z rozhovoru pro Deník N) a neumí si najít správné informace.
Podle názoru autora je však samotné rámování problematiky dezinformací jako problému pravdy a lži, které může být vyřešeno dodáním těch fakticky správných informací, nedostatečné. Například nedávno publikovaný výzkum agentury STEM ukázal, že pro řadu šiřitelů dezinformace, hoaxy a konspirační teorie nejsou zajímavé svým obsahem, ale mají jiné sociální funkce jako například navázání sociálního kontaktu nebo udržení společenského statusu. V tomto ohledu lze šíření hoaxu o falešné fotografii interpretovat i pozitivně jako důkaz relativně velké důvěry, altruismu a ochoty pomoci v české a slovenské společnosti.
Možnost této alternativní interpretace nutí i k opatrnějšímu hodnocení samotných šiřitelů, protože nelze automaticky předpokládat, že by tato skupina stejně ochotně sdílela i zprávy vyvolávající strach a nenávist. Což jsou právě ty silné emoce, která pravděpodobně přispívají k tomu, že se některé sdělení šíří informačním prostorem rychleji než jiná. Samotné kritérium jejich faktické správnosti v tomto ohledu opět hraje spíše vedlejší roli.
Shrnuto sdílíme informace, který nás zaujmou, s nimiž se dokážeme identifikovat a které pro nás mají určitých psychologicko-sociální přínos. A díky současné situaci informačního prostoru se tento proces urychluje a je možné do něj snáze zapojit větší množství lidí. Je proto třeba mít se na pozoru před stádovitým myšlením, zkratkovitým rozhodováním na základě emocí a selektivnímu výběru konvenujících sdělení. Úspěch v tomto testu je však mnohem více otázka osobní integrity, intelektuální poctivosti a sebereflexe vlastní názorové pozice než čtení každého nového sdělení s Ottovým slovníkem v ruce.