Syrový játra a zpackaný Zátopek
Syrový játra
Martin Ryšavý, autor knížky Cesty na Sibiř v jednom rozhovoru odpovídá na dotaz, jaké otázky nesnáší. A říká, že nejvíc ho rozčiluje, když se ho pořád dokola ptají, jestli na té Sibiři sežral syrový játra.
Syrový játra se mi moc líbí. Je od nich kousek k přemýšlení o tom, co je literatura, kdo je spisovatel a co můžeme čekat od románu.
Vařený jsou lepší
Každý spisovatel píše. A píše... co ho napadne, co si vymyslí. Čert aby potom v románu poznal, co je skutečnost a co fikce, totiž co je ještě pravda, a co už ne. Vrcholným zákoutím takového labyrintu je, když někteří spisovatelé píšou romány o sobě. Ve Francii je třeba už dlouho v módě vlastní život trochu zliterárnit. Literární teorie tam dokonce zavedla označení nového žánru, autofikce, tedy spojení autobiografie a fikce. Spisovatelé zdánlivě vyprávějí upřímně o sobě, ale vlastně si toho hodně i přimyslí, jenomže čtenáři nedají žádnou pomůcku k tomu, aby se mezi realitou a fikcí orientovali, řekněme rovnou: aby se mezi pravdou a lží jasně vyznali.
Jedním z těch, kdo zatvrzele píší romány, které se proklatě inspirují jejich vlastními zážitky, je také francouzký spisovatel Christophe Donner. Česky si můžeme přečíst jen jeho román Král bez zítřka, ale vydal jich dohromady snad dvě desítky. A všechny se více či méně točí kolem něho samotného, což více či méně skrývají, nebo prodávají. Donner dokonce rád prohlašuje, že se nepovažuje za žádného spisovatele, že nepíše romány, protože romány vlastně neexistují, zjednodušeně řečeno každý román je jen určitou verzí vlastního příběhu.
Donner na své autofikci pracuje okázale i v reálném životě. Po své nedávné návštěvě v Praze, kde mj. jiné projevil přání zajet se podívat do Chuchle na dostihy, anžto je vášnivým sázkařem, uveřejnil na svém blogu krátké pražské zavzpomínání, svou reflexi místního koloritu. Podařilo se mu tak dokonale zapábit, že hrozila diplomatická roztržka. Nebýt na dostizích s ním, nezažít to na vlastní oči, těžko bych odhadla, že prodal prostě svou verzi celé té historky, že udal syrový játra jako vařený.
Že prý zpackaný Zátopek
Francouzský spisovatel Jean Echenoz napsal román o Emilu Zátopkovi, Courir. Přesně rok po vydání ve Francii vychází knížka v září i v českém překladu, pod názvem Běhat. Nakladatelství Mladá fronta plánovalo u příležitosti vydání českého překladu uspořádat slavnostní křest za přítomnosti Dany Zátopkové. Jenže křest se nekoná... Daně Zátopkové se totiž román nelíbí. Je jím pohoršena. Ráda by dosáhla toho, aby česky nevyšel. Proti vydání se prý organizuje petice českých sportovců, zejména bývalých olympioniků. Zátopková slibuje dodat seznam stovky věcných chyb: francouzský autor se údajně neobtěžoval ověřit si uváděné informace. Nakladatelství MF by rádo vyšlo vstříc, uvažovalo dokonce o zapracování oprav. To ale jen tak nejde, každá změna by se musela konzultovat s autorem. A hlavně: Echenoz nenapsal Zátopkův životopis, Echenoz napsal ROMÁN.
Seznam chyb nakonec nějak ani nevznikl: těžko sestavovat soupis nepřesností, když se někomu ta knížka vlastně jednoduše celá nelíbí. Když má pocit, že takhle to nebylo, že takhle Emil neběhal. Když toho někoho spisovatel zkrátka naštval. Co si to dovolil se Zátopkem udělat. Dana Zátopková slibuje, že ji tato „kauza“ snad konečně vyprovokuje k napsání, jak to všechno bylo. Jenomže: jak ono to všechno bylo?
Je skutečně Danin Emil Zátopek tím pravým Zátopkem? A jsme u vztahu reality a fikce, u toho, že každá (individuální) pravda je relativní, a nemusí být jenom literární. Každý, kdo u nás Zátopka pamatuje, může nabídnout svou verzi jeho příběhu. Reakce na dotaz, jaký byl Emil Zátopek, se velice různí – zkuste rychlý test ve svém okolí. Stačí i vygooglovat pár článků a diskusí... (např. ZDE, ZDE či TADY)
Přitom je zajímavé přijmout podanou ruku a nahlédnout, jak Emila Zátopka vidí zvenku. Jak celá ta léta jeho příběh, jeho vrcholy i pády, vnímali mimo Československo (více ZDE a TADY) Jak vlastně zprostředkovaně, a proto neúplně a pokřiveně stavěli třeba právě ve Francii vlastní verzi legendy o nejlepším běžci na světě. Jak se vůbec vyznali v té prapodivné a absurdní situaci v jeho, a naší zemi. Právě takový pohled totiž Jean Echenoz nabízí.
Mohl by se ostatně ozvat i Echenoz. Třeba s námitkou, že Běhat je jen syrovým odvarem Courir. Už proto, že francouzský název znamená i „běžet“, i „běhat“ – a teď si vyberte. A to jsme teprve u názvu…
Echenoz asi ani netušil, jakou odezvu jeho kniha v Čechách bude mít. Jak všechny ty Čechy pěkně naštve. A to ani nenapsal, že žerou syrový játra.
Text, který ke knize napsala Dana Zátopková:
Vážení čtenáři,
když jsem byla před časem požádána, abych se stala kmotrou knihy „Běhat“ francouzského autora Jeana Echenoze, měla jsem přání se s knihou – než dám souhlas, že se křtu zúčastním – seznámit. Protože je to kniha o Emilu Zátopkovi. Stalo se – leč to jsem netušila, co se budu dočítat. Bohužel, píše o něm někdo, kdo jej vůbec neznal a nikdy se s ním nesetkal. Žila jsem s Emilem přes půl století a tak si troufám říci, že o něm ledascos vím. Při pročítání jsem ale chvílemi trnula, chvílemi nadávala – na těch devadesáti stránkách jsem našla na devadesát bludů či faktických chyb. Podle autora snad Emil ani neuměl běhat – ale co těch osmnáct světových rekordů a třikrát titul „sportovec roku“ na světě ? Myslím, že se autorovi tento text moc nepovedl. Jedním slovem – škvár! Pan spisovatel byl líný si ověřit skutečnosti. Měla jsem přání, aby se kniha vůbec nedostala do tisku, protože nemá dokumentační, literární, metodickou, odbornou a ani zábavnou hodnotu. To prý ale nejde. Tak jsem si vymohla alespoň tenhle doslov – a třeba mě její vydání přiměje k tomu, abych ještě sebrala ve svých sedmaosmdesáti letech síly a napsala sama, jak to všechno bylo. Léta s Emilem byla úžasná, proto jej tady bráním, proto budu na křtu knihy chybět.
Dana Zátopková
Martin Ryšavý, autor knížky Cesty na Sibiř v jednom rozhovoru odpovídá na dotaz, jaké otázky nesnáší. A říká, že nejvíc ho rozčiluje, když se ho pořád dokola ptají, jestli na té Sibiři sežral syrový játra.
Syrový játra se mi moc líbí. Je od nich kousek k přemýšlení o tom, co je literatura, kdo je spisovatel a co můžeme čekat od románu.
Vařený jsou lepší
Každý spisovatel píše. A píše... co ho napadne, co si vymyslí. Čert aby potom v románu poznal, co je skutečnost a co fikce, totiž co je ještě pravda, a co už ne. Vrcholným zákoutím takového labyrintu je, když někteří spisovatelé píšou romány o sobě. Ve Francii je třeba už dlouho v módě vlastní život trochu zliterárnit. Literární teorie tam dokonce zavedla označení nového žánru, autofikce, tedy spojení autobiografie a fikce. Spisovatelé zdánlivě vyprávějí upřímně o sobě, ale vlastně si toho hodně i přimyslí, jenomže čtenáři nedají žádnou pomůcku k tomu, aby se mezi realitou a fikcí orientovali, řekněme rovnou: aby se mezi pravdou a lží jasně vyznali.
Jedním z těch, kdo zatvrzele píší romány, které se proklatě inspirují jejich vlastními zážitky, je také francouzký spisovatel Christophe Donner. Česky si můžeme přečíst jen jeho román Král bez zítřka, ale vydal jich dohromady snad dvě desítky. A všechny se více či méně točí kolem něho samotného, což více či méně skrývají, nebo prodávají. Donner dokonce rád prohlašuje, že se nepovažuje za žádného spisovatele, že nepíše romány, protože romány vlastně neexistují, zjednodušeně řečeno každý román je jen určitou verzí vlastního příběhu.
Donner na své autofikci pracuje okázale i v reálném životě. Po své nedávné návštěvě v Praze, kde mj. jiné projevil přání zajet se podívat do Chuchle na dostihy, anžto je vášnivým sázkařem, uveřejnil na svém blogu krátké pražské zavzpomínání, svou reflexi místního koloritu. Podařilo se mu tak dokonale zapábit, že hrozila diplomatická roztržka. Nebýt na dostizích s ním, nezažít to na vlastní oči, těžko bych odhadla, že prodal prostě svou verzi celé té historky, že udal syrový játra jako vařený.
Že prý zpackaný Zátopek
Francouzský spisovatel Jean Echenoz napsal román o Emilu Zátopkovi, Courir. Přesně rok po vydání ve Francii vychází knížka v září i v českém překladu, pod názvem Běhat. Nakladatelství Mladá fronta plánovalo u příležitosti vydání českého překladu uspořádat slavnostní křest za přítomnosti Dany Zátopkové. Jenže křest se nekoná... Daně Zátopkové se totiž román nelíbí. Je jím pohoršena. Ráda by dosáhla toho, aby česky nevyšel. Proti vydání se prý organizuje petice českých sportovců, zejména bývalých olympioniků. Zátopková slibuje dodat seznam stovky věcných chyb: francouzský autor se údajně neobtěžoval ověřit si uváděné informace. Nakladatelství MF by rádo vyšlo vstříc, uvažovalo dokonce o zapracování oprav. To ale jen tak nejde, každá změna by se musela konzultovat s autorem. A hlavně: Echenoz nenapsal Zátopkův životopis, Echenoz napsal ROMÁN.
Seznam chyb nakonec nějak ani nevznikl: těžko sestavovat soupis nepřesností, když se někomu ta knížka vlastně jednoduše celá nelíbí. Když má pocit, že takhle to nebylo, že takhle Emil neběhal. Když toho někoho spisovatel zkrátka naštval. Co si to dovolil se Zátopkem udělat. Dana Zátopková slibuje, že ji tato „kauza“ snad konečně vyprovokuje k napsání, jak to všechno bylo. Jenomže: jak ono to všechno bylo?
Je skutečně Danin Emil Zátopek tím pravým Zátopkem? A jsme u vztahu reality a fikce, u toho, že každá (individuální) pravda je relativní, a nemusí být jenom literární. Každý, kdo u nás Zátopka pamatuje, může nabídnout svou verzi jeho příběhu. Reakce na dotaz, jaký byl Emil Zátopek, se velice různí – zkuste rychlý test ve svém okolí. Stačí i vygooglovat pár článků a diskusí... (např. ZDE, ZDE či TADY)
Přitom je zajímavé přijmout podanou ruku a nahlédnout, jak Emila Zátopka vidí zvenku. Jak celá ta léta jeho příběh, jeho vrcholy i pády, vnímali mimo Československo (více ZDE a TADY) Jak vlastně zprostředkovaně, a proto neúplně a pokřiveně stavěli třeba právě ve Francii vlastní verzi legendy o nejlepším běžci na světě. Jak se vůbec vyznali v té prapodivné a absurdní situaci v jeho, a naší zemi. Právě takový pohled totiž Jean Echenoz nabízí.
Mohl by se ostatně ozvat i Echenoz. Třeba s námitkou, že Běhat je jen syrovým odvarem Courir. Už proto, že francouzský název znamená i „běžet“, i „běhat“ – a teď si vyberte. A to jsme teprve u názvu…
Echenoz asi ani netušil, jakou odezvu jeho kniha v Čechách bude mít. Jak všechny ty Čechy pěkně naštve. A to ani nenapsal, že žerou syrový játra.
Text, který ke knize napsala Dana Zátopková:
Vážení čtenáři,
když jsem byla před časem požádána, abych se stala kmotrou knihy „Běhat“ francouzského autora Jeana Echenoze, měla jsem přání se s knihou – než dám souhlas, že se křtu zúčastním – seznámit. Protože je to kniha o Emilu Zátopkovi. Stalo se – leč to jsem netušila, co se budu dočítat. Bohužel, píše o něm někdo, kdo jej vůbec neznal a nikdy se s ním nesetkal. Žila jsem s Emilem přes půl století a tak si troufám říci, že o něm ledascos vím. Při pročítání jsem ale chvílemi trnula, chvílemi nadávala – na těch devadesáti stránkách jsem našla na devadesát bludů či faktických chyb. Podle autora snad Emil ani neuměl běhat – ale co těch osmnáct světových rekordů a třikrát titul „sportovec roku“ na světě ? Myslím, že se autorovi tento text moc nepovedl. Jedním slovem – škvár! Pan spisovatel byl líný si ověřit skutečnosti. Měla jsem přání, aby se kniha vůbec nedostala do tisku, protože nemá dokumentační, literární, metodickou, odbornou a ani zábavnou hodnotu. To prý ale nejde. Tak jsem si vymohla alespoň tenhle doslov – a třeba mě její vydání přiměje k tomu, abych ještě sebrala ve svých sedmaosmdesáti letech síly a napsala sama, jak to všechno bylo. Léta s Emilem byla úžasná, proto jej tady bráním, proto budu na křtu knihy chybět.
Dana Zátopková