Google Books, vychytané vznášedlo nad bažinou čtení
Nejen našimi médii se v poslední době hnala vlna negativních reakcí na snahu Googlu zpřístupnit knihovní fondy všem, tedy scanovat zaprášené, špatně dostupné svazky a vyvěsit je na internet.
Já ale aktivitu Googlu vítám, jsem jí nadšená.
Všechny ty vychytávky jako Google Scholar, Google Books, Google Book Search, Google Reader, jimiž Google zpřístupňuje texty z oblasti světového umění a myšlení (odborné a vědecké publikace i krásnou literaturu), objevuji jak cestovatel nové kraje, jako ten, kdo pro předem marnou výpravu do bažin dostal dobře řiditelné vznášedlo a najednou nejen že se po ní může volně pohybovat, ale navíc si prozkoumá každé stéblo a každého brouka. Nemůže si ho sice strčit do kapsy a odnést, ale aspoň ho vidí a může studovat, jak dlouho chce. I Google totiž knihy nabízí jen ke čtení z obrazovky z počítače. Dá se v nich fulltextově vyhledávat, ale nelze je stahovat, ani z nich větičku zkopírovat.
V Čechách se, podle médií, proti Googlu rezolutně postavil Vladimír Pistorius, předseda Svazu českých nakladatelů. Udává děsivé údaje, například že ubohému nakladatelství Dokořán už Google nascanoval 263 titulů, jak píše Týden. Jenomže: opravdu je to záležitost zmíněného nakladatelství? Český úzus je jiný než americký, práva většinou zůstávají autorovi, pouze je na omezenou dobu poskytuje konkrétnímu nakladateli. A navíc: Google se postaral o to, že z textů, které nejsou volně šiřitelné (u nás se práva chrání celých 70 let po smrti autora), „Po zadání například názvu knihy Google vyhledá její vydání, nabídne obsah, krátkou ukázku, odkazy na recenze a související webové stránky a vědecké práce.“ (České noviny) Google nám tedy nenabídne texty k nekontrolovanému kopírování, jak prohlašuje pan Pistorius nebo česká média, Google za nás ale udělá nesmírně cennou rešerši.
Google budí poprask a nevoli jednak proto, že A) obchází autorský zákon, jednak proto, že B) prý v oblasti digitalizace knih získává nebezpečný monopol.
Ad A)
Povinnost dodržovat autorská práva je jasná. Situace v Evropě je ovšem složitější než v USA, kde ji Google konkrétně řeší návrhem na vyrovnání. Každá evropská země má autorský zákon jiný, a někde je značně zastaralý. (Týden) Google se snaží dosáhnout dodatečné dohody s nositeli práv: nabízí zaplatit jakýsi paušál náhradou za souhlas s publikováním textu na Google Books. (Což, pravda, není úplně fér, autorská práva se vždy ošetřují předem.) Google na svých stránkách vyzývají nositele práv, aby se ozvali – buď v případě, že své dílo na Google Books najdou a chtějí finanční vyrovnání, anebo i v případě, že tam jejich dílo není a oni by je rádi ke zveřejnění poskytli. Nabízená částka není nijak horentní (v USA dostane autor za poskytnutí práv k šíření celé knihy až 300 USD: (www.googlebooksettlement.com) – tedy částku nápadně podobnou našim honorářům za nově vytvořené dílo, spíš ale ještě nižsí než je i u nás obvyklé. Nicméně náhrada to je... Google navíc slibuje umožnit vlastníkům autorských práv přijímat kompenzaci z online přístupů k jejich dílům (Finanční noviny). Podobně zřejmě bude zajištěno i finanční vyrovnání v případě použití Espresso Books Machine (Český rozhlas 6), která v budoucnu umožní i jednorázové vytištění celého svazku.
Souhlasím s tím, že autoři mají právo dostat za svou práci zaplaceno. Jenomže jejich práce je velmi často nedostupná. Nedávno vydané knížky už nekoupíte (mimo Prahu, Brno, Ostravu často ani novinky typu „ne-bestseller“ k sehnání nejsou), v knihovně je nedostanete. K čemu jsou mi bohaté fondy knihoven, když ta Národní má v létě 3 týdny zavřeno kvůli dovoleným a když i v té Národní čekám na knížku v řadě několik měsíců anebo se z katalogu dozvím, že ji sice mají, ale nepůjčují, jelikož jde o jediný, poškozený nebo jinak vzácný exemplář (a přitom jde o knihu, kterou nadšený nakladatel vydal před deseti lety)? K čemu jsou mi fondy menších knihoven, když se z kapacitních a finančních důvodů zaměřují na jinou produkci, než mě zajímá? K čemu chráníme autorská práva na knihy, které si nemůžeme přečíst? K čemu je ochrana autorům, když se jejich díla ke čtenáři nedostanou?
Dnes už si u nás ochranný program autorů nazvaný kolektivní správa a zajišťovaný agenturou Dilia stahuje procentuální částky z každé knihovní výpůjčky a z každé xeroxované stránky (u xeroxů se zpoplatňuje každá kopie, tedy i když si jdete ofotit občanku, líbrsbríf, noty, mapu, reklamu pro svůj podnik – nebo skripta a knihy; celková stažená částka se přerozděluje „Odměny pak rozdělují jednotlivým nositelům práv podle rozúčtovacího řádu.“ – MKČR). Přestože se zpoplatnilo půjčování a xeroxování, autoři i tak přicházejí o mnohem víc. Peníze se rozdělují jednotně podle počtu nahlášených titulů. Spisovatel, autor třiceti knih, které nikdo číst nechce, dostane víc peněz než ten, kdo publikoval jedinou, o kterou je velký zájem. (Google je naproti tomu schopný sledovat počet načtení jednotlivých knih a platit cíleně.) Odhlédneme-li od financí, je tu stále ten zmiňovaný problém, že tuhle jedinou skvělou knihu, i kdyby ve fondu knihovny byla, nejspíš hned tak nedostanete, protože je půjčená a „stojí na ni fronta“ těch, kdo si ji rezervovali před vámi. Paradox tedy narůstá, dílo onoho úspěšného, poptávaného spisovatele se dostane k menšímu počtu čtenářů, než by mohlo.
Komu vlastně vadí Google Books? Vyrovnání nároku na proplacení autorských práv je záležitost mezi Google Books a nositelem práv. V našem právním systému to nebývají nakladatelé (smlouvy na poskytnutí práv k šíření konkrétního díla se uzavírají na omezenou dobu, nejčastěji na 5 let; v jiných zemích však běžně bývají nositeli práv nakladatelé nebo literární agenti). Nakladatelé vstupují do procesu vytváření knihy jako obchodní partner: dej mi (poskytni mi práva na) text, já z něj udělám zboží (udělám z něj líbivý předmět, postarám se o jeho distribuci, inkasuji peníze a o zisk se s tebou podělím... přičemž na sebe beru riziko, že zboží zůstaně neudané, anebo naopak budu profitovat na vysoké poptávce). Proč tedy křičí český Svaz nakladatelů? Google by měl vadit spíš, jak uvedeno výše, držitelům práv (spisovatelům, básníkům, dramatikům, překladatelům, novinářům...). A zdá se že také tomu, kdo u nás hlídá a zpoplatňuje užití díla, tedy agentuře Dilia zastupující v kolektivní správě autory (agenda poplatků za xeroxování, knihovní výpůjčky, videa v autobusech a letadlech apod., o niž se sotva může starat jednotlivý autor sám).
Je ale Google opravdu tak nebezpečný pro spisovatele a překladatele a další autory? Honoráře za autorské dílo, konkrétně beletrii a překladovou beletrii, jsou směšné. V Čechách je jenom pár spisovatelů a překladatelů, kteří se uživí čistě psaním a překládáním beletrie a nemusí vykonávat jiná povolání či brát jiné, více či méně umělecké zakázky.
Cena umění se dá těžko vážit a vyčíslit. U nás je situace často hodně podivná. Někdo si své umění považuje hodně vysoko (design, architektura, film, grafika), jiný se málem stydí si o honorář říct (básník, spisovatel, překladatel krásné literatury). Funguje to i obráceně: za grafickou úpravu knihy nakladatel zaplatí často víc než za text, který publikuje, přitom práce grafika (nepopírám, že invenční a tvůrčí) trvala pár dní (a dá se často recyklovat), zatímco text vznikal třeba měsíc, ale častěji rok i dva a déle. A bez textu by nebyla ani grafika, ani kniha, ani nakladatel.
Nakladatelé na vydání knih shánějí, a získávají, různé dotace. Nefunguje ale zpětná kontrola, zda ta (dobrá, pěkná, potřebná) kniha je a jak dlouho zůstane k sehnání. Nakladatelé si stěžují, že bez dotací vydávat knihy je ztrátové, ba nemožné. Je ale známo, že často taková kniha jde do roka buď do výprodeje Levných knih, anebo se zbytek nákladu jednoduše ničí (menší nakladatelé nemají prostředky na danění skladů). Mecenáši podpořili vznik a výrobu knihy (nechávám stranou, kolik procent z té částky šlo autorovi díla, to je námět na samostatný článek), nikdo ale nezaručí, že ta potřebná publikace bude za tři roky dostupná jinak než v knihovně. Ale v knihovně už jsme byli. Marně...
Jaký užitek máme z umění, proč máme spisovatelům za jejich „práci“ platit? A jaký máme užitek ze zlaté medaile na olympiádě? Nechci popírat hodnotu sportovních výkonů ani zaslouženost výdělků sportovců, jen mě zajímá relativita užitku, úspěchu, hodnot, a jejich převedení do peněz. Má být bohatší Jágr, nebo Viewegh, dal nám víc Čapek, nebo Zátopek? Nebudu polemizovat o smyslu financování sportu a kultury. Zůstanu u těch „hodnot“.
Google – pokud vím – nepodporuje sportovce, vsadil na kulturu. Kulturní dědictví a vzdělanost jsou pojmy, které v Čechách vnímáme jako nafouknuté a samozřejmé. Jenže politika Googlu má opravdu nedocenitelné následky. Když se dostaneme ke knihám, které si teď číst nemůžeme buď proto, že na ně nemáme, nebo proto, že je neseženeme, třeba nás to nějak obohatí a posune. Nebudeme vymýšlet vymyšlené a psát napsané. Nadáváme, že nová generace nečte, ona by ale třeba četla, kdyby si vedle muziky mohla stahovat do mobilů, netbooků (a letos prý už i) ebooků texty. Nebo si skočit do knihovny přes Facebook, jak je to někdy možné v USA... (www.iliteratura.cz)
Špatně placená akademická obec i nadějní doktorandi stojí denně před směšným paradoxem. Chce se po nich, aby „dělali vědu“, ale oni většinou (jsme-li na půdě humanitních věd) nemají prostředky na nákup publikací, aby opravdu získali přehled o novinkách ve svém oboru. Ne vždy mají přístup k placeným databázím elektronických textů. Meziknihovní výpůjčky existují, ale jsou zdlouhavé, a také nejsou zadarmo. A najednou jim Google Scholar nabídne i články a publikace, o nichž ani netušili? A mohou si v textech listovat i číst, rozhodnout se, zda nákup takové knihy je, nebo není nutný?
Google, pravda, podcenil a nedořešil problém autorských práv (náprava je snad na dobré cestě www.googlebooksettlement.com) – ale to provinění ve světle jeho přínosu na všech frontách slábne. Zvlášť u nás, kde se sice teď tváříme, jak autorská díla dobře chráníme (ačkoli, je to otázka: „Asi je pro dnešní dobu příznačné, že jestliže se v době komunismu z Národní knihovny ztrácely knihy z politických důvodů zakázaných autorů, a pak postupně i detektivky, pohádky či náboženská a esoterická literatura, tak v 90. letech byly fondy NK (deponované sklady) několikrát terčem cílených útoků skupinových profesionálních vykradačů, kteří se zaměřovali na dobře zpeněžitelné staré tisky, které pak končily na aukcích“, píše Jan Lukavec (www.iliteratura.cz), nicméně knihy těch ochráněných autorů prakticky nemáme k dispozici.
Ad B)
Jaký monopol? Knihovny digitalizují fondy dávno, a nikoho to netrápí. Pravda, u nás digitalizují pomalu a zatím jsou asi stále ještě u středověkých svazků, k jejichž právům se autoři nehlásí. Jsou ale i další projekty, podobně velikášské jako ten googlovský: Gutenberg, Europeana... Musíme závidět zrovna Googlu, že financuje ohromný projekt (zadarmo se svazky nanascanují: vyvinutí googlostroje na focení (idnes.cz) bez použití lidské síly muselo něco stát, další akce vyžadují spousty logistiky i práce, a jistě i vyjednávání...).
I kdyby na tom všem v budoucnu Google vydělával (na reklamě vkládané na stránku, odkud si knihy stahujete, – a ne do textů, na rozdíl od mobilních operátorů, kteří vám sviní sms zprávy, nebo televizí, které stříhají skvělé filmy, aby do nich mohly strčit bezvadnou zprávu o tom, že nové vložky vskutku fungují), já mu to přeju! A doufám, že zisk investuje do něčeho podobně převratného a užitečného jako zpřístupnění světového umění a myšlení.
Váš názor na článek:
Já ale aktivitu Googlu vítám, jsem jí nadšená.
Všechny ty vychytávky jako Google Scholar, Google Books, Google Book Search, Google Reader, jimiž Google zpřístupňuje texty z oblasti světového umění a myšlení (odborné a vědecké publikace i krásnou literaturu), objevuji jak cestovatel nové kraje, jako ten, kdo pro předem marnou výpravu do bažin dostal dobře řiditelné vznášedlo a najednou nejen že se po ní může volně pohybovat, ale navíc si prozkoumá každé stéblo a každého brouka. Nemůže si ho sice strčit do kapsy a odnést, ale aspoň ho vidí a může studovat, jak dlouho chce. I Google totiž knihy nabízí jen ke čtení z obrazovky z počítače. Dá se v nich fulltextově vyhledávat, ale nelze je stahovat, ani z nich větičku zkopírovat.
V Čechách se, podle médií, proti Googlu rezolutně postavil Vladimír Pistorius, předseda Svazu českých nakladatelů. Udává děsivé údaje, například že ubohému nakladatelství Dokořán už Google nascanoval 263 titulů, jak píše Týden. Jenomže: opravdu je to záležitost zmíněného nakladatelství? Český úzus je jiný než americký, práva většinou zůstávají autorovi, pouze je na omezenou dobu poskytuje konkrétnímu nakladateli. A navíc: Google se postaral o to, že z textů, které nejsou volně šiřitelné (u nás se práva chrání celých 70 let po smrti autora), „Po zadání například názvu knihy Google vyhledá její vydání, nabídne obsah, krátkou ukázku, odkazy na recenze a související webové stránky a vědecké práce.“ (České noviny) Google nám tedy nenabídne texty k nekontrolovanému kopírování, jak prohlašuje pan Pistorius nebo česká média, Google za nás ale udělá nesmírně cennou rešerši.
Google budí poprask a nevoli jednak proto, že A) obchází autorský zákon, jednak proto, že B) prý v oblasti digitalizace knih získává nebezpečný monopol.
Ad A)
Povinnost dodržovat autorská práva je jasná. Situace v Evropě je ovšem složitější než v USA, kde ji Google konkrétně řeší návrhem na vyrovnání. Každá evropská země má autorský zákon jiný, a někde je značně zastaralý. (Týden) Google se snaží dosáhnout dodatečné dohody s nositeli práv: nabízí zaplatit jakýsi paušál náhradou za souhlas s publikováním textu na Google Books. (Což, pravda, není úplně fér, autorská práva se vždy ošetřují předem.) Google na svých stránkách vyzývají nositele práv, aby se ozvali – buď v případě, že své dílo na Google Books najdou a chtějí finanční vyrovnání, anebo i v případě, že tam jejich dílo není a oni by je rádi ke zveřejnění poskytli. Nabízená částka není nijak horentní (v USA dostane autor za poskytnutí práv k šíření celé knihy až 300 USD: (www.googlebooksettlement.com) – tedy částku nápadně podobnou našim honorářům za nově vytvořené dílo, spíš ale ještě nižsí než je i u nás obvyklé. Nicméně náhrada to je... Google navíc slibuje umožnit vlastníkům autorských práv přijímat kompenzaci z online přístupů k jejich dílům (Finanční noviny). Podobně zřejmě bude zajištěno i finanční vyrovnání v případě použití Espresso Books Machine (Český rozhlas 6), která v budoucnu umožní i jednorázové vytištění celého svazku.
Souhlasím s tím, že autoři mají právo dostat za svou práci zaplaceno. Jenomže jejich práce je velmi často nedostupná. Nedávno vydané knížky už nekoupíte (mimo Prahu, Brno, Ostravu často ani novinky typu „ne-bestseller“ k sehnání nejsou), v knihovně je nedostanete. K čemu jsou mi bohaté fondy knihoven, když ta Národní má v létě 3 týdny zavřeno kvůli dovoleným a když i v té Národní čekám na knížku v řadě několik měsíců anebo se z katalogu dozvím, že ji sice mají, ale nepůjčují, jelikož jde o jediný, poškozený nebo jinak vzácný exemplář (a přitom jde o knihu, kterou nadšený nakladatel vydal před deseti lety)? K čemu jsou mi fondy menších knihoven, když se z kapacitních a finančních důvodů zaměřují na jinou produkci, než mě zajímá? K čemu chráníme autorská práva na knihy, které si nemůžeme přečíst? K čemu je ochrana autorům, když se jejich díla ke čtenáři nedostanou?
Dnes už si u nás ochranný program autorů nazvaný kolektivní správa a zajišťovaný agenturou Dilia stahuje procentuální částky z každé knihovní výpůjčky a z každé xeroxované stránky (u xeroxů se zpoplatňuje každá kopie, tedy i když si jdete ofotit občanku, líbrsbríf, noty, mapu, reklamu pro svůj podnik – nebo skripta a knihy; celková stažená částka se přerozděluje „Odměny pak rozdělují jednotlivým nositelům práv podle rozúčtovacího řádu.“ – MKČR). Přestože se zpoplatnilo půjčování a xeroxování, autoři i tak přicházejí o mnohem víc. Peníze se rozdělují jednotně podle počtu nahlášených titulů. Spisovatel, autor třiceti knih, které nikdo číst nechce, dostane víc peněz než ten, kdo publikoval jedinou, o kterou je velký zájem. (Google je naproti tomu schopný sledovat počet načtení jednotlivých knih a platit cíleně.) Odhlédneme-li od financí, je tu stále ten zmiňovaný problém, že tuhle jedinou skvělou knihu, i kdyby ve fondu knihovny byla, nejspíš hned tak nedostanete, protože je půjčená a „stojí na ni fronta“ těch, kdo si ji rezervovali před vámi. Paradox tedy narůstá, dílo onoho úspěšného, poptávaného spisovatele se dostane k menšímu počtu čtenářů, než by mohlo.
Komu vlastně vadí Google Books? Vyrovnání nároku na proplacení autorských práv je záležitost mezi Google Books a nositelem práv. V našem právním systému to nebývají nakladatelé (smlouvy na poskytnutí práv k šíření konkrétního díla se uzavírají na omezenou dobu, nejčastěji na 5 let; v jiných zemích však běžně bývají nositeli práv nakladatelé nebo literární agenti). Nakladatelé vstupují do procesu vytváření knihy jako obchodní partner: dej mi (poskytni mi práva na) text, já z něj udělám zboží (udělám z něj líbivý předmět, postarám se o jeho distribuci, inkasuji peníze a o zisk se s tebou podělím... přičemž na sebe beru riziko, že zboží zůstaně neudané, anebo naopak budu profitovat na vysoké poptávce). Proč tedy křičí český Svaz nakladatelů? Google by měl vadit spíš, jak uvedeno výše, držitelům práv (spisovatelům, básníkům, dramatikům, překladatelům, novinářům...). A zdá se že také tomu, kdo u nás hlídá a zpoplatňuje užití díla, tedy agentuře Dilia zastupující v kolektivní správě autory (agenda poplatků za xeroxování, knihovní výpůjčky, videa v autobusech a letadlech apod., o niž se sotva může starat jednotlivý autor sám).
Je ale Google opravdu tak nebezpečný pro spisovatele a překladatele a další autory? Honoráře za autorské dílo, konkrétně beletrii a překladovou beletrii, jsou směšné. V Čechách je jenom pár spisovatelů a překladatelů, kteří se uživí čistě psaním a překládáním beletrie a nemusí vykonávat jiná povolání či brát jiné, více či méně umělecké zakázky.
Cena umění se dá těžko vážit a vyčíslit. U nás je situace často hodně podivná. Někdo si své umění považuje hodně vysoko (design, architektura, film, grafika), jiný se málem stydí si o honorář říct (básník, spisovatel, překladatel krásné literatury). Funguje to i obráceně: za grafickou úpravu knihy nakladatel zaplatí často víc než za text, který publikuje, přitom práce grafika (nepopírám, že invenční a tvůrčí) trvala pár dní (a dá se často recyklovat), zatímco text vznikal třeba měsíc, ale častěji rok i dva a déle. A bez textu by nebyla ani grafika, ani kniha, ani nakladatel.
Nakladatelé na vydání knih shánějí, a získávají, různé dotace. Nefunguje ale zpětná kontrola, zda ta (dobrá, pěkná, potřebná) kniha je a jak dlouho zůstane k sehnání. Nakladatelé si stěžují, že bez dotací vydávat knihy je ztrátové, ba nemožné. Je ale známo, že často taková kniha jde do roka buď do výprodeje Levných knih, anebo se zbytek nákladu jednoduše ničí (menší nakladatelé nemají prostředky na danění skladů). Mecenáši podpořili vznik a výrobu knihy (nechávám stranou, kolik procent z té částky šlo autorovi díla, to je námět na samostatný článek), nikdo ale nezaručí, že ta potřebná publikace bude za tři roky dostupná jinak než v knihovně. Ale v knihovně už jsme byli. Marně...
Jaký užitek máme z umění, proč máme spisovatelům za jejich „práci“ platit? A jaký máme užitek ze zlaté medaile na olympiádě? Nechci popírat hodnotu sportovních výkonů ani zaslouženost výdělků sportovců, jen mě zajímá relativita užitku, úspěchu, hodnot, a jejich převedení do peněz. Má být bohatší Jágr, nebo Viewegh, dal nám víc Čapek, nebo Zátopek? Nebudu polemizovat o smyslu financování sportu a kultury. Zůstanu u těch „hodnot“.
Google – pokud vím – nepodporuje sportovce, vsadil na kulturu. Kulturní dědictví a vzdělanost jsou pojmy, které v Čechách vnímáme jako nafouknuté a samozřejmé. Jenže politika Googlu má opravdu nedocenitelné následky. Když se dostaneme ke knihám, které si teď číst nemůžeme buď proto, že na ně nemáme, nebo proto, že je neseženeme, třeba nás to nějak obohatí a posune. Nebudeme vymýšlet vymyšlené a psát napsané. Nadáváme, že nová generace nečte, ona by ale třeba četla, kdyby si vedle muziky mohla stahovat do mobilů, netbooků (a letos prý už i) ebooků texty. Nebo si skočit do knihovny přes Facebook, jak je to někdy možné v USA... (www.iliteratura.cz)
Špatně placená akademická obec i nadějní doktorandi stojí denně před směšným paradoxem. Chce se po nich, aby „dělali vědu“, ale oni většinou (jsme-li na půdě humanitních věd) nemají prostředky na nákup publikací, aby opravdu získali přehled o novinkách ve svém oboru. Ne vždy mají přístup k placeným databázím elektronických textů. Meziknihovní výpůjčky existují, ale jsou zdlouhavé, a také nejsou zadarmo. A najednou jim Google Scholar nabídne i články a publikace, o nichž ani netušili? A mohou si v textech listovat i číst, rozhodnout se, zda nákup takové knihy je, nebo není nutný?
Google, pravda, podcenil a nedořešil problém autorských práv (náprava je snad na dobré cestě www.googlebooksettlement.com) – ale to provinění ve světle jeho přínosu na všech frontách slábne. Zvlášť u nás, kde se sice teď tváříme, jak autorská díla dobře chráníme (ačkoli, je to otázka: „Asi je pro dnešní dobu příznačné, že jestliže se v době komunismu z Národní knihovny ztrácely knihy z politických důvodů zakázaných autorů, a pak postupně i detektivky, pohádky či náboženská a esoterická literatura, tak v 90. letech byly fondy NK (deponované sklady) několikrát terčem cílených útoků skupinových profesionálních vykradačů, kteří se zaměřovali na dobře zpeněžitelné staré tisky, které pak končily na aukcích“, píše Jan Lukavec (www.iliteratura.cz), nicméně knihy těch ochráněných autorů prakticky nemáme k dispozici.
Ad B)
Jaký monopol? Knihovny digitalizují fondy dávno, a nikoho to netrápí. Pravda, u nás digitalizují pomalu a zatím jsou asi stále ještě u středověkých svazků, k jejichž právům se autoři nehlásí. Jsou ale i další projekty, podobně velikášské jako ten googlovský: Gutenberg, Europeana... Musíme závidět zrovna Googlu, že financuje ohromný projekt (zadarmo se svazky nanascanují: vyvinutí googlostroje na focení (idnes.cz) bez použití lidské síly muselo něco stát, další akce vyžadují spousty logistiky i práce, a jistě i vyjednávání...).
I kdyby na tom všem v budoucnu Google vydělával (na reklamě vkládané na stránku, odkud si knihy stahujete, – a ne do textů, na rozdíl od mobilních operátorů, kteří vám sviní sms zprávy, nebo televizí, které stříhají skvělé filmy, aby do nich mohly strčit bezvadnou zprávu o tom, že nové vložky vskutku fungují), já mu to přeju! A doufám, že zisk investuje do něčeho podobně převratného a užitečného jako zpřístupnění světového umění a myšlení.
Váš názor na článek: