Kdyby byla odstraněna volební klauzule, místo trojčlenných koalic by spíše vznikaly čtyřčlenné. Jednání o vládě by trvala déle a koalice by byly nestabilnější.

Česká pirátská strana podala Nejvyššímu správnímu soudu návrh na neplatnost předčasných voleb kvůli nespravedlnosti volebního systému. V návrhu uvádí několik pádných důvodů:

1/ 5% volební klauzule pro vstup do Sněmovny odporuje rovnosti volebního práva. Voliči hlasující pro strany, které klauzuli nepřekonají, nemají ve Sněmovně zastoupení, protože jejich hlas při přepočtu na mandáty „propadne“. V roce 2013 to byl každý desátý volič a v roce 2010 dokonce skoro každý pátý volič.
2/ Volební kraje, kde dochází k přepočtu hlasů na mandáty, jsou různě velké, takže se liší minimální podíl hlasů nutný pro zisk mandátů. Kvůli tomu má hlas voličů v různých krajích různou váhu, což opět porušuje princip rovnosti volebního práva.
3/ Kvůli existenci 5% klauzule Česká televize a další média informují o stranách, které v předvolebních průzkumech vykazují menší voličskou podporu, výrazně méně často než o ostatních stranách.
4/ Volební klauzule způsobuje disproporci ve výši státního příspěvku za hlasy a mandáty. Přesná čísla najdete v mém starším článku.

Sám bych do návrhu přidal ještě další významný důvod:

5/ Podíl preferenčních hlasů, které musí kandidát obdržet, aby „přeskočil“ své kolegy na listině a měl šanci na přednostní zisk mandátu, je konstantní ve všech krajích. Jenže kvůli rozdílné velikosti krajů se liší počet kandidátů na listině. V malých krajích je mnohem snazší získat relativně více preferenčních hlasů a tím pádem „přeskočit“ na čelo listiny než ve velkých krajích, jednoduše protože volič má na výběr z menšího počtu kandidátů. To porušuje princip rovnosti pasivního volebního práva (práva být zvolen). Velmi se divím, proč se na tuto skutečnost neupozorňuje častěji.

Nesouhlasím ale s jedním důležitým argumentem. Jak autor návrhu správně píše, existence 5% klauzule se zdůvodňuje nutností zabránit vstupu příliš mnoha velmi malých stran do Sněmovny. V takové situaci by totiž bylo obtížnější sestavit akceschopnou vládu, protože by mandáty byly fragmentovány mezi větší počet aktérů. Klauzule má tedy plnit tzv. integrační funkci.

Autor uvádí (str. 4): „V současnosti volební klauzule deklarovanou integrační funkci fakticky neplní. Máme nestabilní vlády, ale příčiny nestabilit jsou úplně jiné, než nedostatečná integrační funkce systému. (Např. příčinou pádu poslední vlády byla obecně známá skutečnost, že milenka předsedy vlády, která dostávala abnormální odměny, úkolovala vojenské zpravodajství, aby sledovalo jeho manželku.)“

Mám rád, když se v právních textech objevují anekdoty, domnívám se ale, že volební klauzule integrační funkci plní a že to jde názorně ukázat.

Zaprvé návrh obsahuje argumentační klam zvaný falešné dilema, protože implicitně připouští pouze vlády stabilní, nebo nestabilní. Stabilita a akceschopnost vlády je ovšem spojitá veličina. Nelze a priori vyloučit možnost, že bez volební klauzule by české vlády byly ještě nestabilnější.

Zadruhé lze ukázat, že volební klauzule zvyšuje šanci na vznik stabilní vlády tím, že zmenšuje počet členů vládních koalic. Platí totiž, že:

1/ Čím více stran je členem vládní koalice, tím menší je její stabilita a akceschopnost, protože počet interakcí mezi stranami je vyšší. Rostou tedy náklady na vyjednávání kompromisů a pravděpodobnost sporů mezi koaličními partnery.
2/ Čím vyšší je počet stran v parlamentní komoře, tím delší je jednání o sestavení vlády. To je docela důležité vzhledem k tomu, že Česko drželo po roce 2006 docela dlouho světový rekord v délce jednání o vládě (220 dní).

Obě tato tvrzení vycházející z teorie her jsou podpořena poměrně bohatou evidencí z řady zemí světa, ačkoli samozřejmě existují výjimky (Finsko, Švýcarsko).

V letošních předčasných volbách získalo parlamentní zastoupení sedm stran. Celkem existuje 127 možných kombinací těchto stran. Z toho 64 kombinací disponuje nadpoloviční většinou hlasů ve Sněmovně a jedná se tedy o potenciální vládní koalice. 44 z nich je ale tzv. nadbytečně velkých. To znamená, že alespoň jedna strana není pro dosažení nadpoloviční většiny nezbytně nutná.

Budeme-li předpokládat vznik pouze tzv. minimálních vítězných koalic, tedy koalic, v nichž odchod každé ze stran znamená ztrátu nadpoloviční většiny, zbude nám 20 možných koalic – sedm trojčlenných, dvanáct čtyřčlenných a jedna pětičlenná. Nutno podotknout, že „koalice“ může označovat formální vládní koalici i neformální skupinu stran podporující menšinovou vládu.

A jak by se situace změnila po odstranění volební klauzule? Odhadnout výsledky voleb s jiným volebním systémem je velmi obtížné. Nelze jen mechanicky přepočítat existující rozdělení hlasů mezi strany na mandáty, neboť je oprávněné předpokládat, že voliči by při jiném volebním systému hlasovali jinak. Mnohem více by jich zřejmě odevzdalo hlas malým stranám.

Můžeme se samozřejmě voličů zeptat, pro koho by za takové situace hlasovali, ani to ale není ideální řešení. Volební klauzule totiž do značné míry funguje jako „filtr“ šíření informací. Média referují především o stranách, které mají šanci klauzuli překročit, a i sami voliči si o takových stranách aktivně vyhledávají více informací.

Přepočet stávajících hlasů je tedy jediné, i když velmi nevyhovující řešení, které máme. Kdyby se v předčasných volbách mandáty rozdělovaly v celostátním volebním obvodu bez klauzule, do Sněmovny by se dostalo hned třináct stran:



Při zvýšení počtu stran ve Sněmovně z pěti na třináct by počet možných kombinací stran narostl ze 127 na 8191. Počet možných vládních koalic by stoupl ze 44 na 4052, ale počet minimálních vítězných koalic by vzrostl pouze z 20 na 85. Z toho by byly dvě trojčlenné a osmnáct čtyřčlenných.



Od roku 1996, kdy se KDS sloučila s ODS, v Česku vládou trojčlenné koalice. Výjimkou jsou pouze úřednické vlády a menšinové vlády ČSSD v letech 1998-2002 a ODS v letech 2006-2007. Všechny trojčlenné koalice byly navíc minimální vítězné. Vypadá to, že trojčlenná a zároveň minimální vítězná koalice ČSSD, Ano a KDU-ČSL vznikne i po posledních volbách.

Změna volebního systému by počet možných trojčlenných koalic výrazně snížila a naopak by zvýšila počet čtyřčlenných koalic, které jsou ale potenciálně nestabilnější. Jediné dvě možné trojčlenné koalice po změně volebního systému by byly koalice ČSSD, Ano, TOP 09 a ČSSD, Ano, KSČM.

Nutno podotknout, že změna volebního systému by nejen změnila relativní četnost různých druhů koalic, ale zpravdila by i zmenšila velikost jejich většin. Vlády by byly "křehčí", protože by se opíraly o méně poslanců, a vládní koalice by byly náchylnější k "erodování" přebíháním poslanců.

Po změně volebního systému by ve Sněmovně byly zastoupeny hned dvě strany s výrazně malým koaličním potenciálem: KSČM (31 mandátů) a DSSS (1 mandát). Řada stran před volbami poměrně jasně deklarovala, že nějaká forma spolupráce s KSČM (členství ve vládě, podpora vlády) je nepřijatelná a lze předpokládat, že v případě DSSS to je podobné.

Vyloučíme-li tedy z možných kombinací tyto dvě strany, klesne při změně volebního systému počet trojčlenných koalic na jednu (ČSSD, Ano, TOP 09) a počet čtyřčlenných koalice zůstane na šesti.



Pro zajímavost se podívejme ještě na situaci po volbách v roce 2010. Při změně volebního systému by se do Sněmovny dostalo dvanáct stran:



Změna volebního systému by eliminovala možnost velké koalice ČSSD a ODS a snížila by počet možných trojčlenných koalic ze šesti na pět. Počet potenciálních čtyřčlenných koalic by narostl z nuly na patnáct, resp. na devět při vyloučení KSČM a DSSS. Jednalo by se ovšem vesměs o velmi obtížně představitelné koalice vyžadující např. spolupráci TOP 09 a SPOZ nebo Suverenity.



Není tedy pravdou, že volební klauzule neplní integrační funkci. Po jejím zrušení by se zmenšil počet možných trojčlenných koalic a tím by se zkomplikoval proces sestavení vlády. Případné čtyřčlenné koalice by nejspíše byly ještě méně stabilní a akceschopné než stávající trojčlenné koalice.

Volební systém rozhodně vyžaduje úpravy. Osobně bych se ale omezil na následující změny:

1/ Rozdělování mandátů na celostátní úrovni se zpětnou distribucí mandátů pro strany do volebních krajů. Tím se odstraní disproporce daná velikostí krajů, ale zůstanou zachovány krajské kandidátní listiny.
2/ Navázání podílu preferenčních hlasů nutných pro „přeskočení“ na čelo kandidátní listiny a přednostní zisk mandátu na počet kandidátů na listině. Toto opatření by bylo dobré spojit se zavedením minimálního povinného počtu kandidátů na listině, protože jinak by si např. krajští lídři mohli „pojišťovat“, že je nikdo nepřeskočí, nominováním malého počtu kandidátů na listinu. To by ve výsledku voličům zmenšilo prostor pro ovlivňování složení Sněmovny preferenčním hlasováním.
3/ Narovnání disproporce státního financování stran zavedením jediného příspěvku za hlas.

Volební klauzule podle mého názoru v testu přiměřenosti obstojí.

Pokud se vám tento článek líbí, podpořte občanské sdružení KohoVolit.eu pomocí DMS na číslo 87777 s textem: DMS KOHOVOLIT (cena 30Kč, z toho 27Kč pro KohoVolit.eu), DMS ROK KOHOVOLIT(cena 30Kč, z toho 27Kč, odchází automaticky každý měsíc po 1 rok)

O našich dalších stejně zajímavých článcích se můžete dozvědět, když nás zalajkujete na Facebooku: