Případ Vondra dokumentuje nechuť disidentů do politiky
Ztráta dobrého zaměstnání byla u bývalých disidentů spojena i s finančními ztrátami. Toto riziko disidenti podstupovali vědomě a programově. Proto jsem přesvědčen, že pochybení, jehož se měl Vondra dopustit, nebylo spojeno s korupcí. Na tento princip by žádný disident nepřistoupil. Stalo se ovšem něco jiného, co bývalým disidentům brání ke vstupu do vysoké politiky a co již tak jasné na první pohled není. Disidenti tu zkušenost mají a ten pohled jim není cizí.
Vysoká politika je spojena s kompromisy, které velmi často postrádají morální ospravedlnění. Delší pobyt v ní – a to se stalo pravděpodobně i Vondrovi – vede ke stavu otrlosti na běžné starosti a problémy obyčejného člověka. Vysoký politik ztrácí míru pro uměřenost věcí a cítí se být důležitý jako silnice, pokud ne ještě důležitější. Pro tyhle lidi jsou miliony už pod jejich rozlišovací schopnost. Mohou skloňovat rovnost padni komu padni, oni se cítí být rovnější, a obyčejného člověka neslyší a nevidí, pokud nemají průšvih. To pak obvykle spadnou růžové brýle o vlastní nenahraditelnosti, alespoň těm lépe založeným politikům. Děje se to nevědomky a nikdo se k takovému vidění světa dobrovolně nepřizná. Psali o tom už jiní, např. Mačko: Ako chutí moc.
Něco podobného se stalo asi Vondrovi. Byla by tím vysvětlena i jeho těžce veřejností přijímána arogance ve smyslu: Co po mně chcete, já jsem nekradl, kradli jiní! Marná sláva – on jim tu krádež umožnil tím, že přestal uvažovat v normálních lidských dimensích a přestal být ostražitý. Byl chvíli pan Někdo. Na to dojede každý!
Vysoká politika je spojena s kompromisy, které velmi často postrádají morální ospravedlnění. Delší pobyt v ní – a to se stalo pravděpodobně i Vondrovi – vede ke stavu otrlosti na běžné starosti a problémy obyčejného člověka. Vysoký politik ztrácí míru pro uměřenost věcí a cítí se být důležitý jako silnice, pokud ne ještě důležitější. Pro tyhle lidi jsou miliony už pod jejich rozlišovací schopnost. Mohou skloňovat rovnost padni komu padni, oni se cítí být rovnější, a obyčejného člověka neslyší a nevidí, pokud nemají průšvih. To pak obvykle spadnou růžové brýle o vlastní nenahraditelnosti, alespoň těm lépe založeným politikům. Děje se to nevědomky a nikdo se k takovému vidění světa dobrovolně nepřizná. Psali o tom už jiní, např. Mačko: Ako chutí moc.
Něco podobného se stalo asi Vondrovi. Byla by tím vysvětlena i jeho těžce veřejností přijímána arogance ve smyslu: Co po mně chcete, já jsem nekradl, kradli jiní! Marná sláva – on jim tu krádež umožnil tím, že přestal uvažovat v normálních lidských dimensích a přestal být ostražitý. Byl chvíli pan Někdo. Na to dojede každý!