V sobotním rozhovoru redaktora MFD Jiřího Kubíka (27. 8.) se zmocněnkyni pro lidská práva Monikou Šimůnkovou jsme se konečně dověděli, jak si paní zmocněnkyně představuje ochranu lidských práv. Do této doby jsme si to jen mohli domýšlet, i když jeden markantní náznak tu byl již před nějakým krátkým časem. Ale o tom až za chvíli.

Dozvěděli jsme se tedy, že paní zmocněnkyně nechce být jako její předchůdce Michael Kocáb a že chce být více úředníkem, hlavně proto, aby byla méně vidět. Ty dvě věci souvisí, protože právě Michael Kocáb byl více vidět a tím také snad nepřímo mohl přispět k negativnímu vnímání Romů ve veřejnosti. A to paní zmocněnkyně nechce a tudíž nechce být ani viděna. Tedy přiznám se, že mi právě tohle připadá jako poněkud násilná konstrukce, ale budiž. Paní zmocněnkyně nějak „pádně“ musí zdůvodnit svoji dosavadní pasivitu, která je faktem dosti viditelným, ať už tedy chce nebo nechce.

Údajně svými mediálními výstupy Michael Kocáb dosáhl toho, že majoritní společnost začala Romy vnímat jako ty, kterým je nutno jenom pomáhat. Nejsem si sice vědom toho, jak mediální výstupy nutně musí souviset s lichým vnímáním Romů ani toho, že by zrovna tohle měl Kocáb v programu – a to vím celkem informovaně, protože jsem jednu dobu pracoval docela blízko něho.

Proč by ale mělo být chybou společnosti, kdyby přijala úzus pomáhat Romům, proti nimž se provinila staletou porobou? Tady je asi hlavní nepochopení role zmocněnkyně lidských práv v pojetí Michaela Kocába a paní Moniky Šimůnkové. Nespočívá pouze v otázce, zda Romům má společnost pomáhat či nikoliv, ale s celkovým komplexním přístupem vůči této problematice. O způsobu řešení můžeme vést diskusi. Musí však být vedena se znalostí problematiky, vycházet z historických zkušeností a profesionálních doporučení a závěrů, které předpokládají komplexní řešení. To se stále neděje, viz poslední události ve šluknovském výběžku, které jsou charakteristické nepochopením právě takovéhoto profesionálního způsobu řešení a utápějí se v nesmyslných davových shromážděních.

Už sama okolnost, že paní zmocněnkyně chce být spíše úředníkem než čímkoliv jiným, to ale nevíme čím, svědčí i o naprostém nepochopení této funkce. Být zmocněncem pro lidská práva rozhodně neznamená být ouřadou a utápět se v tisíci administrativních záležitostí, které člověka zcela umoří a zbaví ho jakéhokoliv soudného uvažování. To právě paní zmocněnkyně dělá nejméně 14 hodin denně a nepochybně má pocit, že už více dělat nemůže. Ve skutečnosti však neučinila nic podstatného.

Michael Kocáb byl skutečně zapáleným ochráncem lidských práv a dělal to s nasazením i proti mínění veřejnosti a hlavně proti názorům nejrůznějších vládních autorit. Proto nemohl ve funkci zůstat. Neříkám, že vše co dělal, bylo správné, ale to je lidský přístup a on jistě pracoval metodou zpětné vazby a nápravy případné chyby. Nechtěl být úředníkem a ani jím nebyl. Dělal porady v užším kruhu, zjistil názory na řešení, rozdělil úkoly a pak se soustředil na jejich prosazování i v médiích. Přece není žádným tajemstvím, že celý problém spočívá v nepochopení společnosti, jak problematiku lidských práv v souvislosti s Romy řešit a prosadit se proti pravičákům nejrůznějšího druhu, kteří prohlašují, že Ústava a soudy jsou dostačujícími nástroji pro ochranu lidských práv i v České republice. V zemi, kde právo a justice jsou v těžké krizi! To neplatí ani ve vyspělých demokraciích a práva se člověku dostane jen s největším úsilím a bez podpory silnější občanské společnosti, která v sobě zahrnuje všechny ty nežádané instituce nevládní, občanské a lidskoprávní, (to jsou ty –ismy páně prezidenta) by práva nikdy nebylo dosaženo.

Nejnověji nám paní zmocněnkyně sdělila, že v žádném případě nehodlá překročit svůj „mandát“ (?), jak to činil její předchůdce. Tím zřejmě míní nepodložené sliby, které by mohla činit. Namísto toho hodlá pracovat na koncepci ochrany lidských práv a to pokládá za svůj hlavní úkol. To je jistě chvályhodné, spěchám dodat, ale kolik takových a jiných koncepcí jsme už vypracovali a nedospěli ani k počátku jejich realizace.

Na závěr budu docela konkrétní. Paní zmocněnkyně přijala do svého týmu lidskoprávní sekce pana Matyáše Zrna, jednoho z blízkých spolupracovníků premiérova poradce Romana Jocha, tedy člověka, který proslul tím, že Ústavu pokládal za dostačující nástroj ochrany lidských práv. Svého času proti němu protestovala, marně, celá nevládní sféra. Nyní tedy mají oba zmínění pánové možnost pracovat a ovlivňovat bezprostředně vládní sekci lidských práv zevnitř. A to už zcela bez protestů. Není třeba pochybovat o tom, jak Sekce bude skutečně ochraňovat lidská práva v zájmu těch, kteří to nejvíce potřebují. Paní zmocněnkyně může přihlížet a věnovat se zvýšeným úsilím úřední agendě a zpracování koncepce ochrany lidských práv. Bůh jí pomoz!