(Polemika s Václavem Bělohradským a reakce na jeho článek uveřejněný v Právu dne 9. července s názvem Bez nostalgie o postprezentativní demokracii)

Tak rozděluje společnost Václav Bělohradský (uvnitř zdi a za zdí) – a nepochybně má pravdu. Multikultularimus považuje za antiosvícenskou utopii, která už celé jedno desetiletí nám krachuje před očima. Nositelům tradic připisuje boj o sociální rovnost jako mít právo na práva. To je v rozporu s osvícenským pojetím, kde právo mít práva je legitimizováno kulturou, nebo racionální rekonstrukcí tradic. To už je trochu složitější, není-liž pravda?

Václav Bělohradský navíc dodává: existuje tu permanentní deficit reprezentace, kdy každá démotvorná událost se stane nedůvěryhodnou dříve než se může udát.

Vznešené reprezentace velkých celků, jako jsou chudí, národy, třídy se definitivně rozplynuly. Zůstávají jednotlivci, schopní rychle se propojit v různá kritická množství a změnit něco tady a teď. Problémy tam a potom budou řešit jiná kritická uskupení a to způsoby, které teprve musí vynalézt.

Uf, nepochybně obratně definovaný způsob utváření existence společnosti a jejího vývoje. Pokouším se s tímto, jinak precizně definovaným náhledem na společnost, polemizovat.

A to na příkladu jedné takové velké skupiny, říkejme ji národ Romů. Ten může být charakterizován dle Václava Bělohradského jako extra muros, tedy za zdí – a to už po několik staletí. Bohužel ještě nedospěl do stadia oné vznešené reprezentace a pohybuje se zde se snahami tu a tam takovou vznešenou reprezentaci vytvářet.

Naposledy se takový pokus u nás odehrál letos v květnu poblíž Brna, kde se sešla dosti silná a početná skupina starších Romů, působících v politice delší čas, každý sám, jako osamělý přespolní běžec. Teď společně, znepokojeni situací, cítili ambici vytvořit reprezentaci, která, kdyby se uskutečnila, mohla by mít ambici nezávislé a legitimní reprezentace svého národa.

Kromě jediné výjimky tu dosud taková nebyla za celou historii existence budování demokratického státu. S výjimkou krátkého, euforického a posléze neúspěšného působení politické strany Romů – Romské občanské iniciativy (ROI). Zaplála a zhasla!

Nebyla ovšem nahrazena jiným „kritickým množstvím“ stejně smýšlejících a jednajících lidí, v našem případě Romů, schopných něco změnit tady a teď, jak nám popisuje Václav Bělohradský. Až letos v květnu!

Všem přítomným byl znám jasný případ zmaru politické reprezentace Romů v minulosti i to, co by se mělo dělat dále. Tedy: vytvořit ono alespoň kritické množství schopné udělat něco, tedy vytvořit legitimní romskou reprezentaci, tady a teď. Bylo známo, jak to udělat, aby všechna kritéria takové reprezentace byla naplněna. Nestalo se! Romové opět zapláli a zhasli. Jako svíce ve větru!

Kdybychom přiznali pravdu Václavu Bělohradskému v jeho nástinu vývoje společnosti v případě Romů, byli bychom svědky naprosto beznadějného, už stovky let probíhajícího vývoje národa Romů. Jestliže by Romové nemohli spoléhat na své tradiční hodnoty, na případnou, ještě jimi nevytvořenou reprezentaci, stali bychom se svědky zániku Romů. A to i v případě, že by tato reprezentace byla nahrazena skupinou „kritického množství“ jednotlivců, stejně smýšlejících a jednajících. Možná už by to nebyla skupina, která by hodlala naplnit věčný sen Romů o jejich začlenění a přijetí do společnosti na základě tradic a oné antiosvícenecké utopie, totiž uchování a rozvoje identity Romů.

Zda má Václav Bělohradský pravdu v tomto punktu, se neukáže dříve než v průběhu dalšího desetiletí a snad i dvacetiletí. Jen na Romech, když odmyslíme jiná kritická množství, bude, aby dokázali usvědčit Bělohradského z omylu.