Srpnové dny jsou pro školáky i studenty a mnoho dalších lidí tady dny odpočinku, klidu a radostného užívání volna a pobytu v přírodě. Jen média a pamětníci už nepříliš často připomenou událost, ke které došlo před 48 léty, právě 21. srpna a kterou byl vpád hord spřátelených armád lidově demokratických států východního bloku spolu s armádou sovětskou do Československa, prý k ochraně před kontrarevolucí.

Tou kontrarevolucí měly být jásající davy nad nečekaně nabytou svobodou. Nemělo jim být dopřáno příliš času k takovým projevům. Tímto datem byly definitivně umlčeny, ač se to zpočátku tak nejevilo.

Po krátkém vzdoru, ve kterém naši politici byli strkáni lidmi dopředu a po marných slibech, že svobodu oklestit nedají, vše vzdali a odešli do ústraní. Arogantní síle se vzdorovat politickými prostředky nedalo. Budiž považováno za vítězství v jedné bitvě oné smutné historie, že nedošlo k politickým odvetám v podobě poprav.

Pak následovala více než dvacetiletá doba normalizace, ve které se každý snažil žít v úzkých kruzích přátel a zájmů, podle tiché dohody s režimem: „ Nechte nás vládnout a my vám dáme pokoj!“ Jen úzká skupina lidí čelila otevřeně protivenstvím a hanebnou smlouvu nepřijala., zatímco většina tuto tichou smlouvu brala pro vlastní klid. Nebylo to pro klid v duši! Pocit spoluúčasti na této bídné smlouvě neměl skoro nikdo z nich, jak se dnes i po více než 40 létech dovídáme i od mnoha politiků v nejvyšších funkcích, kteří odmítají, že by takovou spoluúčast měli nebo že by si ji v případě „lámáni chleba“ dali vnutit. Reálná zkušenost potvrzuje pravý opak.

Ale to jen opakuji známé věci.

Dnes více než obecná konstatování zajímají lidi příběhy z té doby. Poslyšte ten můj, který vedle mnoha jiných, dosvědčuje atmosféru té doby a způsob myšlení. Jak jsme byli naivní!

Jak jsme si mohli myslet, že světová mocnost v době rozdělení sfér vlivu přepustí někomu správu země, ve které měla doménu, nebo že jí dopřeje svobody, která by narušila celý tvrdě dirigovaný systém totalitní moci? Mohl to být špatný příklad pro jiné země v podobné situaci, jak se už před léty stalo v Maďarsku, v roce 1956.

V té době jsem sloužil v armádě jako učitel na vysoké vojenské škole v hodnosti majora.

Připadá mi dnes absurdní na sklonku života, že i toto je moje historie. Věru nemám být na co pyšný. Ale takoví jsme mnozí byli v poznání, které bylo omezené nedostatkem informací spoluúčastných s klamy. Těm nebylo často možné ani veřejně vzdorovat.

Toho osudného dne jsem trávil se svoji rodinou na chatě poblíž Brna. Nad ránem mne probudil jakýsi stálý a nepřetržitě se opakující hluk, abych vzápětí při pohledu na oblohu zaznamenal desítky letounů, které jsme znali jako Antonovy. Nebylo pochyb, přistávaly na brněnském letišti. Okamžitě jsem si uvědomil, co se stalo, že totiž ti „parchanti“ udělali to, co jsme nepředpokládali ani v nejdivočejších snech, že by udělat mohli.

Během chvíle jsem se na motocyklu (naštěstí ne v autě) proplétal mezi tanky T-54, které svými pásy nemilosrdně drtily asfaltové silnice města. Jel jsem do kasáren, aniž by se tak stalo vybídnutím systémem poplachů a svozu vojenských osob v době ohrožení státu, jak jsme často nacvičovali. Teď ten systém totálně selhal. Svědčí jen o té naivitě, která vládla i v armádě, která si něco takového nikdy oficiálně nepřipustila. Nikdy se nenacvičoval vojenský vzdor proti spojencům, vždy jen proti „Západu“. Zažil jsem nespočet takových cvičení v ochraně proti západnímu nepříteli u pohraničního pluku v Prachaticích, tehdy v hodnosti nadporučíka.

Trvalo jen několik týdnů, kdy naše tanky v kasárnách stály před branami z jedné strany a sovětské tanky z druhé. Pak to vzdala i naše generalita. Armáda určená k ochraně země totálně selhala. V takové armádě pro důstojníka, hodného toho označení, byla tato situace nesnesitelným poznáním, které nemělo čestného vyústění: nejsnazší bylo takovou armádu opustit. Bylo mnoho takových, kteří si to nepřipustili, a snažili se přežít i za cenu trapného přiznání vlastní viny, kterou měla být ztráta internacionálního myšlení v ochraně socialismu.
Tu hanbu jsem na vlastní hlavu nenechal dopadnout.

Cena za toto rozhodnutí byla drsná. Kupodivu mi pomohla uchovat duševní rovnováhu a po létech i pocit zadostiučinění, že jsem aspoň na poslední chvíli dokázal uchovat vlastní integritu.

Po 21. srpnu 1968 už československá armáda nebyla armádou v pravém slova smyslu. Nebylo už co bránit. O těch, co v armádě po čistkách zůstali, si nemusíme dělat iluze. Mnozí z těch, co přežili, se ještě dlouho po sametové revoluci těšili více než slušnému postavení.

Negativní důsledky toho pociťovala armáda ještě do konce minulého století, jak odhaduji.