Nedávno stejným označením nazvala kandidátka na prezidenta Hillary Clinton ty, kteří podporují jejího konkurenta v té kandidatuře Donalda Trumpa. Vzápětí se omluvila, ale to už ji nemůže pomoci. Jednou vyřčené slovo na veřejnosti je venku a už jí ho nikdo neodpáře.

Podobné by to mohlo být i u nás, kdyby se někdo odvážil takto nazvat ty, kteří podporují Miloše Zemana, coby našeho prezidenta. Ani on se nebránil použít stejnou metodu ve volebním klání vůči svému soupeři, i když při tom lhal jako když tiskne. Kupodivu, u nás mu to neuškodilo.

Na tuto půdu se vydávat není radno.

Odvažuji se toho jen proto, že nejsem kandidát na nic. Dopředu přiznám, že Miloše Zemana nesnáším, jeho občasné výlevy pokládám za stupidní nehodné hlavy státu a jen stěží mu občas přiznávám i dobré momenty. Bylo by už ovšem příliš zoufalé pro něho i pro nás, kdyby je neměl vůbec.

Ten člověk by mi mohl být zcela lhostejný, tak jako ostatně je spoustě lidí, ale nejde to. On má totiž ze svého piedestalu obrovský vliv, podle mne zcela negativní. A k tomu člověk lhostejný být nemůže.

Už jeho drzé a neomalené tvrzení při každé možné příležitosti, že je prezidentem celého národa zvoleným ve veřejné volbě, je scestné. Volila ho snad jen čtvrtina voličů oprávněných volit, kde jsou ti ostatní? A co si oni myslí?

A tím se dostávám k meritu věci. Tu čtvrtinu, co ho volila, bychom si mohli dovolit nazvat ubožáky? Mnozí z nich už prozřeli a nikdy už Zemana volit nebudou. Ti by z této kategorie vypadli. Ani já si nedovolím o té zbývající skupině nic takového říci, ačkoliv mě pěkně štvou.

Především: odmítám generální zevšeobecňování a když mi tohle vadí u jiných skupin, na příklad u Romů, nemohu na takový způsob hodnocení přistoupit.

Ti lidé mají nepochybně legitimní právo na svůj názor. Ale když se v hospodě při řečech, jaké se tam při pivu vedou, ptám: Proč podporujete Zemana? Copak nevidíte, co dělá a jak to dělá? To se Vám zamlouvá? Co říkáte na jeho servilní obdiv Putina a že se učí lidským právům u Číňanů? Odpověď zní: Nevidím nikoho jiného, kdo by to mohl dělat. Můj bože!

Podobný názor sdílí početná skupina kamarádek mojí ženy, dam více než letitých, při společném cvičení v tělocvičně na udržení kondice nebo v bazénu, kde se scházejí. A to nemluvím o Svazu bojovníků, kde unisono od hlavy počínaje v Praze na Ústředním výboru až po poslední stařenku někde při nějaké sešlosti základní organizace: Zeman je náš člověk! I když nikdy žádným bojovníkem za svobodu nebyl – nevadí! Mám to štěstí v neštěstí, že mne zvolily hlavně tyto dámy za svého předsedu základní organizace Svazu bojovníků v Brně, protože jsem ve své osmdesátce nejmladší a tedy ještě občas něco schopen zorganizovat.

Teprve při delší debatě se dopracováváme k názorům, že přece jen se nikomu nechce znovu spadnout v područí Rusů, z Číňanů máme strach a EU pro nás znamenala obrovský vzestup, a když nic jiného, fronty na cokoliv už nemáme proč absolvovat. A zase: Ti migranti!

Proč takový způsob nazírání na věci u určité skupiny funguje? Nezbývá mi než konstatovat, že to je lenost, která lidem brání dopídit se věcných informací o dění u nás i ve světě a s těmito informacemi pracovat už dle vlastního uvážení. Každá taková debata začíná slovy: Politiku mi sem netahejte, já politice nerozumím! Pravda, být líný, neangažovat se v ničem, to je legitimní volba. Trochu pohodlná, dost nebezpečná a dvojsečná.

Nu ano, ovšem. Kde je záruka, že si člověk může myslet, že má pravdu? Není-li totální narcis, přesvědčený o své neomylnosti, musí si takovou otázku položit.

Jistoty žádné nejsou, leda snad ty, které člověk hledá mezi sobě podobnými, sleduje jejich práci i činy. Jsou-li mezi nimi lidé noblesní, kteří, když se i dopustí chyby, jdou od válu bez váhání, lidé schopní spatřovat genia loci v každé bytosti – i té nejmenší. S těmi se ztotožnit by mohlo být tou zárukou. Nemusíme se znát osobně, ale víme o sobě.

Ta druhá skupina je charakterizována jasnými a neomylnými postoji, provázenými zarputilými výrazy a ráznými gesty, častými projevy nenávisti vůči podezřelým skupinám, jindy bohorovnými výrazy a zesměšňováním druhých, že nedokáží pochopit jasné a evidentní pravdy. Teď se ti lidé dokonce ozbrojují a první dáma organizuje kurzy střelby pro ženy sobě rovné.

Když na tohle patřím, jsem už docela blízko tomu, že se příliš ve svých názorech nemýlím.

Není pochyb, že lidé, o nichž tu mluvím, dle vlastního uvážení se neřídí a dají slepě na názor toho, koho vidí před sebou a o němž si myslí, že jinak, než rozumně a dokonce i pravdivě musí za každou cenu mluvit. U Miloše Zemana jim nestačí, že už je šestkrát soudně označeným lhářem. Ale vědí to vůbec? A je verdikt soudu pro ně více než prezident?

Není pochyb: propaganda je šílená věc. To už věděl Goebbels a kolik určitě i vzdělaných Němců dokázal přesvědčit, než došlo na lámání chleba.

Názor vytváří politici. Ty je nejvíce slyšet. Kulturní a morální autority jsou slyšeny jen málo a už vůbec ne skupinou těch, kteří si názor dělat nechtějí.

Ze strany politiků, kteří se takto vůči svým voličům chovají, je to zločin, horší než krádež a rčení: Kdo lže, ten krade! – zní v této souvislosti více než oprávněně.

Skupina těch, kteří si nedají práci s tříbením svých názorů, tu bude vždy a bude vždy tím polem neoraným, na které zasazují své sémě nezdravých plodů ti, kteří zbaběle těchto plodů užívají. Tuto půdu politici vděčně přijímají a na ní pracují. Vedle nich pak ještě ti, kteří založili své počínání na nenávisti vůči všemu cizímu. Nenávist není dobrým rádcem nehledě na to, že i zevšeobecňování je cestou do pekel. Už jsme to přece zažili mnohokrát.

Snažme se, aby tato skupina byla co nejmenší. Víc se s tím asi dělat nedá.

(V kratší podobě vyšlo v LN 26. 9.)