V souvislosti se 40. výročím vzniku CH-77 chci zmínit i jinou její roli než jak je nyní představována. Totiž jen jako občanskou instituci obhajující lidská práva.

Počínaje rokem 1968 a agresí armád Varšavské smlouvy do Československa tu existovala spousta lidí, kteří se nemínili smířit s tímto nehorázným aktem chránícím naší zemi před tak zvanou „kontrarevolucí“. Mnoho lidí nemínilo nazývat tento vpád armád ani „vstupem“, jak se při prověrkách požadovalo. Už tato maličkost znamenala vyhazov z kvalifikované práce a její náhradu za práci nekvalifikovanou. Takoví lidé si uchovávali svůj mlčenlivý vzdor i za pokračující normalizace, avšak veřejně ho neprojevovali z mnoha důvodů: měli rodiny, děti, nechtěli je poškozovat a tak podobně. To byl jistě legitimní a přijatelný občanský postoj.

Pokud nedošlo na „lámání chleba“, kdy po nich byl požadován nějaký unfair postoj, neměli důvod zveřejňovat svůj protest. Někdy však ani to nešlo a řada lidí s otevřeným štítem čelila nepravostem režimu, když už přijatelná hranice byla překročena.

Patřil jsem mezi takový druh lidí. Jako kvalifikovaný inženýr jsem byl vyhozen z práce vysokoškolského učitele a následujícího půl roku jsem nikde nesehnal kvalifikovanou práci. Hrozilo, že budu obviněn z příživnictví, rodina strádala, tak jsem vzal, co bylo. Pracoval jsem jako řidič těžkých nákladních vozidel. Bylo mi mizerně a připadal jsem si jako vyděděnec a ztroskotanec, jak se v Rudém právu o nás psalo. Cítil jsem se navíc velmi osaměle a trapně. To, co se stalo mně i mnoha jiným, bylo programovou degradací nepřátel režimu: co jsem asi za inženýra, když dělám řidiče?

Příchodem CH-77 za nějakých 7 let poté se situace diametrálně změnila. Najednou jsem viděl, že je tu spousta lidí stejně, ne-li ještě více postižených, že jsou to skvělé osobnosti. Postupně jsem se dostával do jejich okruhů a měl možnost nahlížet na život a jeho peripetie úplně jiným pohledem. Nemusel jsem ani být chartistou, protože přece jenom byly nějaké věci, které mi na projevech některých chartistických osobností vadily. Bylo taky mnoho těch, kteří chartisty nebyli a přece je postihl kriminál, obvykle za podvracení republiky. I mne tato čest potkala.

Zdaleka ovšem ne tak krutá, jak postihla na příklad brněnského Jaroslava Šabatu, Petra Uhla nebo jiné. Ty lidi jsem obdivoval za jejich statečnost a jejich oběť a hrdinství vzdoru pro dobrou věc obdivuji dodnes.

Ale musím říci, že společenství lidí kolem CH-77 mělo na mne a jistě i na mnoho jiných velký výchovný vliv a kdybych to měl říci zkrátka: z technokrata přece jen ze mne udělala člověka komplexněji pohlížejícího na život a jeho nejrůznější peripetie.Byla to škola k nezaplacení a za to vlastně děkuji komunistům, kteří mne na tu dráhu vykopli.

To ovšem nebyl jejich původní úmysl jak si vyřídit své účty se mnou a stovkami dalších neposlušných lidí.