Všichni volají: „Podívejte se na ně! Nechtějí pracovat a nechají se od státu živit!“

Na druhé straně, když někdo z nich se o práci uchází, nedostane ji. Ano. Mluvím o našich Romech a jsem si vědom toho, že vstupuji na horkou půdu. Ostatně ne poprvé a snad ne ani naposled. Vím, že píchnu do vosího hnízda. Jen těch mailů, co dostanu, pokud můj článek zaznamená širší veřejnost. Většina z nich má společného jmenovatele: „Ti Cikáni jsou prostě hrozní! Znám jen jednoho, ten …. atd!“

Poslyšte však smutný příběh jednoho takového, který chtěl být hodný, poctivý, snaživý a pracovitý. Měl jednu smůlu: seděl ve výkonu trestu a soud rozhodl o jeho podmíněném propuštění. Pravděpodobně taky zásluhou mé záruky po předcházející delší komunikaci s ním a osobním setkání ve věznici.

Nejméně 7 měsíců bylo vše v pořádku. Tedy zdánlivě. Chlapec se mnou komunikoval pravidelně. Jako červená nit se neslo v jeho informacích, že se snaží sehnat práci, ale marně. Nevzali ho ani v nemocnici, kde dříve bez potíží pracoval jako sanitář před výkonem trestu. Řediteli nemocnice jsem psal více než naléhavě srozumitelný dopis. Odpověď: místo je obsazeno.

Komunikoval jsem s Úřadem práce v místě jeho bydliště, chlapec se tam o místo ucházel s mojí verbální podporou a zárukou za něho. Marně!

Pak mi napsal, že někde něco ukradl ze zoufalství, protože měl hlad. Už zase sedí.

Kdo chce soudit, že i já jsem selhal ve svém odhadu možností, ať po mně tím kamenem hodí. Ale možná, že by se taky trochu mohl chytit za nos.

Snažím se pracovat v programu prevence kriminality již nejméně 20 let. Znám poměrně dobře situaci ve věznicích a dost často i ze strany top týmů věznic jsou mi kladeny překážky, ač by měla být má donkichotská snaha práce s vězni spíše oceněna.

Takovou činnost popisuje i zákon, který hovoří o spolupráci s vězni i mimo její hranice, aniž by museli být jeho příbuznými. Setkal jsem se s nepochopením u dvou ředitelů věznic, kteří tuto normu nechtěli vzít na vědomí, ačkoliv pro ně žádnou komplikaci nepředstavovala.

Musím ocenit naopak dobrý přístup iniciativy nazvané „Yellow Ribbon Run“ (Běh žluté stužky, míněno boje proti rasismu –volně přeloženo), za níž stojí ředitelka věznice ve Světlé nad Sázavou. Podstatou tohoto programu má být právě odstranění společenského nešvaru, který jsem právě popsal. Je evidentní, že vězeň, který si odpykal trest, nebo ten, kdo je podmíněně na základě zkoumání soudu a všech dotčených institucí propuštěn, by měl mít i šanci, aby ho společnost přijala. To platí pro všechny, o Romech dvojnásob. Škoda, že o této iniciativě ví jen několik zasvěcených.

Příčina a zdroj tohoto stavu je někde jinde než tam, kde se s jejími negativními důsledky setkáváme. Už by byl opravdu nejvyšší čas, aby i z těchto kruhů nejvyšších vzešel jasný apel do společnosti, která neochotně a jen v menší míře postrádá ochotu přijímat principy solidarity, tolerance a humanity pro lidi, kteří to potřebují nejvíce. Bůh mi odpusť, jestli tuto výzvu pokládá někdo za frázi poté, co jsem popsal konkrétní, při tom docela obecný jev.