(Augsburg 2. až 4.června)

O víkendu jsem byl také v Augsburgu na osobní pozvání Bernda Posselta a to jako dlouholetý, již dnes bývalý člen Koordinační rady Česko-německého fondu budoucnosti. Tedy nejvyššího politického grémia, které mělo za cíl překonávat frustraci ve vztazích mezi Němci a Čechy, vyvolané nacistickou genocidou Židů a Romů za druhé světové války a následným vyhnáním Němců, na základě Česko-Německé smlouvy, podepsané představiteli obou zemí již před 20 lety.

Měl jsem tedy mnoho možností i příležitostí poznat vývoj v Německu, pohovořit s německými i českými vysídlenci a poznat i smýšlení mladých Němců dnes již ve třetí generaci od inkriminovaných událostí.

Sám jsem měl i příležitost promluvit o současné situaci v ČR na jednom z workshopů, sledovaných stovkami lidí s nebývalým zájmem.

Vyjmenoval jsem i několik důvodů, které mohou vést člověka ze skupiny těch, kteří byli za války nejvíce poškozeni decimováním Romů a jejich genocidou, a který by mohl mít jen pramálo důvodu k účasti, na společné diskusi o letitých nedorozuměních ve vzájemných vztazích mezi Čechy a Němci na jejich půdě. Z těch důvodů uvedu pouze jediný, ostatní si jistě pozorný čtenář domyslí. Mladí Němci kladli a kladou ještě stále svým dědům otázku:
„Jak jsme mohli podlehnout tlaku šílence a nedokázali mu vzdorovat v zemi se staletou kulturní tradicí, jež byla vzorem celému světu?“

Naší mladí Češi dodnes ještě takové naléhavé otázky klást svým dědům nedokáží za podobné situace, kdy ještě jejich otcové a matky přijali onu osudnou smlouvu o ošidné spolupráci s totalitní komunistickou mocí, která společnost totálně devastovala. Kritickými názory o politické kultuře v naší zemi i jejich negativními projevy ve společnosti jsem se netajil, včetně adresnosti na některé protagonisty tohoto stavu.

Jen několik zajímavých postřehů z víkendového Augsburgu.

Sudetští Němci nejsou žádnou okrajovou skupinou bez zájmu veřejnosti se zaměřením na nostalgii a svůj první domov v Čechách a na Moravě. Naopak! Těch lidí shromážděných v místní Schwabhalle bylo neuvěřitelně mnoho a jako očitý svědek bych hádal, že i více než dva tisíce lidí uváděných našimi médii. Neuvěřitelná byla ještě jiná věc: pozornost, kterou věnovali projevům řečníků po celou dlouho dobu bez hnutí a změny místa či odchodu. Pravda je, že Němci se rádi poslouchají a jejich projevy jsou nekonečné, desítky a desítky minut. Projev Pavla Bělobrádka ve srovnání s projevem Bernda Posselta a bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera v tomto ohledu byl jen krátkým ohlédnutím, přijatým ovšem s obrovským potleskem: „Nepřijel jsem se omlouvat ani usmiřovat, přijel jsem na návštěvu k sousedům, na kterou jsem byl pozván.“ To jen na adresu našeho zapšklého protestanta Jana Zahradila z ODS, který již dopředu prohlašoval, že pokud se Bělobrádek omluví, tak jen za KDU-ČSL, rozhodně ne za ČR a za něho už vůbec ne. Škoda, že i náš politik, působící na evropské půdě, dokáže být tak malý a zarputilý. Zdá se, že i dnes, po těch dvaceti letech, je naše společnost stále rozdělena a nedokáže hledět do budoucnosti. Práce Bělobrádka a Hermana, který byl též přítomen, jako již po několikáté, byla v Augsburgu oceněna jako práce skutečných evropských státníků.