Provokace nebo drsný vtip? Nikoliv. Rozhodně ne tak, jak by se mohlo zdát podle pouličního křiku našich holohlavých neonacistů: „ Čechy Čechům!“- pěkní potomci, jak hned uvidíme.

Narážím tím na nedávný rozhovor redaktorů MFD (30.12.08) s profesorem Ivo Možným o perspektivách České republiky už v dost blízké budoucnosti.

Nemůžeme si ani na chvíli myslet, že vybudujeme pevnost Česko bez cizinců, bez imigrantů. Těch potřebujeme nejméně milion.

Bylo tím řečeno: rodí-li se u nás méně jak dvě děti na jednu matku, nebude tu za chvíli dostatek mladých, kteří by pracovali na stále rostoucí počet seniorů. Těch je tolik proto, že se máme nejlépe, jak jsme se zatím mohli mít i když se to mnohým nezdá. Proto potřebujeme imigranty, aby nahradili scházející Čechy, a proto se oni musí urychleně stát Čechy.

Zní to drsně! Mám oprávněný pocit, že si to zrovna takhle primitivně i dost lidí představuje.

Pan profesor to určitě nemyslel tak, že by imigranti měli ztrácet svoji identitu.

Myslel to bezpochyby tak, aby všichni přistěhovalci co nejrychleji zvládli češtinu, a aby přijali zavedená pravidla hry. Jejich uchovaná identita by pak přispívala k větší barvitosti společnosti a obohacovala tak i celkovou kulturu života. A oni sami měli svůj podíl na kvalitě života.

Je tu jeden problém. Češi dosud tento imperativ nepochopili, natož aby ho v praxi vyznávali. Z logiky věci je jasné, že roli imigrantů tu hrají Romové. Se vším nepochopením, jaké stíhá i imigranty, a ještě více.

Nechci provokovat, jen domýšlím do důsledků fakta. Romové tu žijí už po staletí a stále splňují potřebné kvality: v jejich rodinách se rodí větší počet dětí a ty děti jsou zdravé.

Představují svým způsobem dobrou naději už zítra, tedy nejpozději v příští generaci. Přesto, že Romové vyznávají dosti zarputile proti všem protivenstvím svoji identitu, jsou v podstatě Čechy.

Mnohý řekne: za ty dlouhé roky už své „češství“ mohli dostatečně prokázat!

Mohli, nemohli! O tom by se dalo diskutovat. Mnozí z nich to dokázali a splňují všechny potřebné kvality. Pravda , je jich relativně málo. A co ti ostatní? Našlo by se jistě dostatek pádných důvodů, proč právě oni neuspěli. Nemusíme to rozvádět.

Faktem je, že překážky z obou stran nejsou nijak nepřekonatelné. Jsou jen v hlavách lidí, což ovšem může být překážkou největší. Stávající programy integrace Romů do společnosti o tom mluví dostatečně jasnou řečí. Válečné a předválečné neblahé zkušenosti nás mohli poučit dostatečně.

Je známou věcí, všechno stojí na maličkostech, a s nimi i mnohé padá.

A tak si myslím, na prahu nového roku 2009, že by hodně pomohlo, taková maličkost, kdyby každý Rom na otázku kým je, odpovídal: jsem Rom, ale i Čech. Řekl by tím, a současně se k takovému programu i přihlásil, že je Rom dle své identity, a Čech, co by řádný občan. Je pak už celkem jedno, které označení dá na první místo. Obě mají stejnou váhu.