Dvacet let budování demokracie v naší společnosti nedokázalo najít společnou schůdnou cestu k řešení nekonfliktního soužití mezi menšinou Romů a majoritou. V období po sametové revoluci vše vypadalo bezkonfliktně, Romové se podíleli na všeobecné euforii a byli přijímáni jako součást procesu morální obnovy společnosti. Tehdy nebylo pochyb o tom, že změna režimu je společným cílem všech a ku prospěchu všech.

Byla to sice jen krátká doba, asi dvou let, přesto stojí za to zkoumat proč tehdy to šlo a proč později už ne a stále ne.

Proč se v dalším období vyhraňovala na jedné straně menšina Romů a na druhé straně, skoro jsem v pokušení říci bariéry, většinová společnost , až na čestné výjimky, především z řad intelektuálů?

Proč stále, až s úpornou jednotvárností, se diskuse kolem tohoto problému vedou na celkem primitivní úrovni s obvyklým poukazem: „Já nejsem rasista, ale proč ti Romové jsou tací „nepřizpůsobiví“?

Už pokus o odpověď na tyto dvě otázky ukáže nejen to, jak je to složitý problém, spočívající ve značné míře v záludnostech mezilidských vztahů, ale také na jeho zrádná úskalí.

Je symptomatické, že právě intelektuálové jsou ochotni připustit, že řešení otázek soužití není jednoduchou záležitostí, rozhodně ne záležitostí krátkodobou , při tom záležitostí, v níž je zahrnuto mnoho okolností a průvodních jevů z celého spektra společnosti na všech úrovních, tedy společenské, ekonomické i politické. Lidé, inklinující k rychlým a snadným řešením, nejlépe způsobem rozetnutí gordického uzlu, jsou přijímáni obecně jako úspěšní řešitelé problému, provázeni potleskem přihlížejících davů. Nikoliv ovšem proto, že by problém byl z gruntu vyřešen a odstraněn, ale především proto, že je tvrdě a nekompromisně zakročeno proti někomu, kdo nás sužuje svoji neobvyklostí, jiným způsobem chování, reakcemi, které jsou odpovědí na obecnou averzi. Jakýkoliv zákrok proti tomu vyvolává úlevu a ocenění.

Voličská přízeň budoucích politiků se získává takto, a pak zvolení politici osvědčují svoje předvolební chování v praktické politické činnosti: co na tom, že to k řešení problémů nevede, spíše naopak k jejich eskalaci a dalšímu hromadění a rozmnožování. To se právě nyní děje, příkladů je hojně.

Podívejme se nyní na obecnou charakteristiku diskurzu probíhajícího ve společnosti. Stačí sledovat průběh nějakého pořadu v televizi, jehož se na jedné straně účastní zástupci Romů, pak nějaký starosta, a člověk z intelektuální sféry. Romové oprávněně poukazují na své druhořadé postavení ve společnosti, nerovné šance a sílící averzi, projevující se i v násilných činech proti nim. Starosta, který zastupuje své občany, argumentuje tím, že je hodlá chránit proti nepřizpůsobivosti Romů a jejich obtěžování, a postupem doby se obvykle nechá unést a ukáže, že podstatou jeho myšlení je neochota chladně a rozumně uvažovat a hledat schůdná řešení pro obě strany, protože v podvědomí podlehl lákavému pocitu odvety za příkoří a mnohé další starosti. Je evidentní, že problémy, které v obci jsou, ho vedou až k nenávisti proti pachatelům. Této nenávisti se není schopen zbavit, ona je silnější než on sám a jeho přiznávaná racionalita, za níž svoji nenávist skrývá, je jen obranným manévrem. V jeho řeči jasně probleskuje neochota zabývat se racionálně problémem a odstraňovat příčinu negativních jevů, které jsou na obou stranách.

Při tom i pozice Romů připouští, že negativa mohou být i na straně Romů, s takovými postoji nesouhlasí a odmítají se s nimi ztotožňovat. Rozdíl mezi stanoviskem starosty a jimi je v tom, že takové chování považují za důsledek špatného přístupu obce, a za jakousi reakci, byť ne chvályhodnou. Starosta obvykle zaměňuje příčinu za důsledek. Přítomný intelektuál, obvykle expert v dané problematice, je na straně Romů, vědom si složitostí a souvislostí, které obvykle starostovi unikají.

Dohoda je nemožná, ačkoliv všichni přítomní nepochybně touží přispět k řešení. Pozice starosty je obtížná, protože on je zodpovědný za řešení, ostatní jsou v poloze kritiků, a to je vždy snazší poloha. Je-li starostou člověk menšího formátu a nedostatečného vzdělání, je výsledek jeho práce tristní: výpovědi z nájmu bytů, exekuce, rozšiřování izolovaných sídlišť-ghet, exekuce, eskalace zbídačování. To není cesta k uchování důstojnosti člověka ve společnosti a jeho šancí na zařazení ve společnosti.

Při tom i těm, kteří vyznávají racionalitu v jednání uniká, že právě jimi nastolená opatření, mohou vést a taky vedou k horším ekonomickým výsledkům. Je už dávno prokázáno, že rasismus, nebo to, co se mu podobá, je záležitostí s důsledky výsostně poškozujícími ekonomiku. Nemusíme se přece milovat, uvažujme racionálně.
Příklady?

Přece známe počínání primátorky Chomutova paní Řápkové, to je silná žena, která vše řeší silou a mocí. Kandiduje do Sněmovny a bezpochyby bude zvolena.

Přece známe příklad senátorky Janáčkové, jako starostky ostravského obvodu, která chtěla místní Romy likvidovat dynamitem. Ve volbách do Senátu neměla konkurenci, ačkoliv by ji spíše slušel kuchyňský dřez než senátorský pultík, při vší úctě a zdvořilosti k našim kuchyňkám.

Popsal jsem v předcházejícím textu případ starosty Rokycan, romských zástupců v obci Ondřeje Gini a mladého Miky v diskusním pořadu ČT Jílkové začátkem září. Tím intelektuálem byl znalec extrémní scény Doležal, který byl naprosto na straně Romů. Ti, mimochodem, v diskusi prokázali větší moudrost a rozhled než jejich starosta. To je významné: romské elity rostou!

Je celkem jedno, u jaké prezentace debaty se zastavíme. Všechny vykazují stejný průběh a skýtají obraz dvou vyhraněných skupin, které stojí zavile proti sobě, aniž by se dokázaly domluvit. Každá ze stran hájí svoji pravdu a nedokáže do ni zahrnout argumenty strany druhé. To by umožnilo hledat příčiny negativních jevů a nikoliv se jen stereotypně zabývat něčím, co bych nazval revanší.

Je vysvětleno, proč neonacisté obracejí svoji pozornost a nenávist vůči Romům. Stylizují se do pozic ochránců pořádku a dodržování pravidel hry. Co na tom, že dosahují v reálu pravého opaku a svým způsobem života se nijak neliší od „nepřizpůsobivých“ Romů, leda snad mnohem nebezpečnější zločinností. Vyhmátli problém, který tu existuje, využili ho k tomu, aby o nich bylo slyšet a byli vidět a aby získali podporu „nevědomých“. Obratné! Nic nového, tak si přece počínali nacisté, kteří jsou jejich vzorem a které, nyní už po snad 70 létech znovu kopírují. V tom je obrovské nebezpečí.

V čem je tedy řešení?

Vidím je v kultivaci společnosti a v posilování demokratických principů. Tedy dvě záležitosti, které se nám zrovna nedaří prosazovat. Rozbor těchto dvou principů ukáže, jak i tyto věci, které se zdají jít mimo koridor problematiky soužití, mohou toto soužití neodvolatelně a naléhavě ovlivňovat a také ovlivňují. Současně jen potvrzují široké souvislosti. Nejsou-li vnímány – a nebudou-li vnímány, jako naléhavé okolnosti hodné řešení, nedojde ani k úspěšnému řešení této problematiky, byť to nebude nikdy řešení dokonalé.

Podívejme se v krátkosti alespoň na fungování demokracie, což úzce souvisí s politickou scénou a její úrovní. Řekl bych, že současná situace už ani horší být nemůže.

Momentální situace s rozhodnutím Ústavního soudu, týkající se zkrácení funkčního období Sněmovny a předčasných voleb, a následné, dosti „hanebné“, když ne docela hloupé reakce politiků, nevyjímaje prezidenta republiky, ukazují na úroveň naší politické scény: Ústavy, jako základního pilíře demokratické společnosti, se politici drží, jen když se jim to hodí, když ne, rozhodnou se ji nedržet.

Jaký div, že se nechovají státotvorně i v jiných oblastech, na příklad v problematice „Soužití“ tím, že by zahrnuly toto řešení nejen do svých úvah, ale i realizačních kroků. To nikdy neudělali. Nyní panuje nejsilnější dojem z toho, že hodlají udržet jen svoji moc a z toho plynoucí pozice, které jim umožňují páchat cokoliv, co se už dávno s principy demokracie neslučuje. Nezmění-li se i tento postoj, nezmění se nic ani na problematice „Soužití“. Postoj poltických autorit vysílá nepříznivý signál do celé společnosti a tím je i její kultivace silně ohrožována. Kruh je uzavřen!

Tuto přednášku jsem připravoval začátkem září a tedy vycházím ze situace současné (přednáška bude proslovena v listopadu, pozn. autora.). Za dva a půl měsíce bude vše jasnější. Podstatou všech těchto jevů však zůstává jen živelné hašení požárů. Poukazuji-li na problém termínu voleb v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu a nárazovitým řešením, chci tím jen prokázat jistou živelnost i v řešení problematiky „soužití“. Ono vykazuje stejnou charakteristiku: živelnost. Problémy se řeší až narostou do neúnosných rozměrů. Práce s jejich odstraňováním je mnohonásobně obtížnější a delší než by tomu bylo v případě programové práce a jejího důsledného naplňování krok za krokem. Obávám se, že do této situace jsme se již dostali.

Omlouvám se za tato poněkud zjednodušená srovnání. Mají za cíl poukázat na celospolečenské souvislosti a na rozhodující roli politické sféry, která je často odmítána jako nepatřičná v této oblasti.

Rád bych poukázal při této debatě ještě na problematiku školství a vzdělávání romských dětí v podmínkách české školy a souvislostí s tím, co jsem řekl již dříve, totiž: určité bariéry, které se objevují v rozměru celospolečenském mezi příslušníky romské menšiny a majoritou se přenášejí i do vzdělávání romských dětí a jejich projevem je „segregace“. Jestliže tento jev zaznamenáváme na půdě školy, pak se s ním musíme nezbytně potýkat i v dospělosti.

Na počátku devadesátých let se segregace romských dětí na školách pohybovala kolem 40 % a objevovala se jen v lokalitách měst s větším výskytem obyvatel romské menšiny. Dnes se jedná v těchto lokalitách o nárůst do výše 80 až 90 % , což jsou čísla naprosto ohromující. Jedná se pouze o kvalifikované odhady, protože přesná statistická data postrádáme. Část romské reprezentace statistiku odmítá, protože se domnívá, že by ji mohla průkazná data poškozovat. Objevují se tendence získávat konkrétní údaje, které jsou nezbytné k nastolení správných cest nápravy. Část Romů je s tím ztotožněna. Přesto zatím dosažitelné údaje mají vesměs charakter nejvýše kvalifikovaných odhadů.

Evropská unie připouští segregaci dětí jedné etnicity na jednom místě do výše 30 %. V době projednávání procesu přístupu ČR do EU byla i tato otázka hodnocena, při čemž v průběhu devadesátých let se toto číslo stále zvyšovalo a šlo evidentně proti požadavkům stanoveným ke vstupu ČR do EU, aniž bylo cokoliv podniknuto proti.

Negativa tohoto procesu jsou notoricky známa. Přesto zůstávají vcelku mimo pozornost těch, kteří by měli vytvářet podmínky pro jejich odstraňování. Tedy vláda a samosprávy, v jejichž pravomoci se základní školy nacházejí. Není při tom vůbec jasná cesta, jak dosáhnout zmrazení tohoto stavu, když už ne jeho snížení.

Existují tu dvě závažné překážky:

- rodiče romských dětí setrvávají ve stereotypu, že sami chodili do školy, ponejvíce zvláštní, dnes se speciálním programem výuky, a že to je i nejlepší vzdělávací místo pro jejich děti. Děti ve škole tohoto druhu jsou vystaveny menšímu psychickému tlaku a sníženějším nárokům. Je to i záležitost spádová, tedy z gheta geografického do gheta školního ,

- rodiče ostatních dětí, hledají nejlepší vhodnou školu, škole s větším počtem romských žáků se vyhýbají, a pokud se v nich jejich počet zvyšuje, své děti přeřadí jinam. Tím jen zvyšují počty dětí jedné etnicity na jednom místě.

Administrativně proti těmto rodičovským záměrům lze jen stěží cokoliv podnikat. Program „desegregace“ nás teprve čeká, nebylo s ním ani započato. V zahraničí, zejména v zemích o nichž se stále mluví jako o postkomunistických, byť i členů EU, tyto programy jsou častější, protože tam je segregace velká, avšak zatím bez viditelného pokroku.

Není pochyb o tom, že segregace ve škole se přenáší do dospělosti a tam produkuje svoje další negativa: neznalost Romů, jejich kultury, vzorců chování, vzájemný respekt a to vše vyúsťuje do předsudků. Tedy pokračování v pěstování bariér programově. Tyhle bariéry jsou největší překážkou pokroku v prosazování programu integrace Romů do společnosti .

Mluvíme-li o neúspěšnosti romského žáka v „české škole“ a hodláme-li nastolit opatření k odstranění neúspěchu, mohou se objevit další překážky. Zabývejme se na chvíli otázkou, zda mohou přispět ke vzdělávání romských dětí či nikoliv. Česká škola jen málo bere v úvahu zvláštnosti romského žáka, přistupuje k němu jako k žáku českému, nevnímá a nechce vnímat odlišnosti, které jsou při výchově a vzdělávání naprosto podstatné. Vzniká mnoho nedorozumění mezi učitelem a žákem, které mohou být hodnoceny a také tak hodnoceny jsou, jako mentální nedostatek.

Pak je tu romský jazyk, který je neoddělitelnou součástí romské kultury a souvisí s romskou identitou. V každém jazyku se zrcadlí duše národa a není to jen pouhá fráze. U romštiny to platí dvojnásob. Kultivovat tedy romštinu u dětí, pro něž je mateřštinou, či nikoliv? Tak zní jedna ze zásadních otázek a nikdo se nemá k tomu na ni odpovídat z hlediska profesionála - linquisty i zástupců rodilých mluvčích.

Stále se ozývají hlasy, které zpochybňují identitu Romů jako nežádoucí, figuruje-li v programech integrace Romů do společnosti. A ona tam figuruje zcela nepochybně. Vždyť je součástí tohoto programu, alespoň dle mínění zástupců Romů, dnes už na mezinárodním fóru. Je také součástí vládního programu integrace Romů a měla by být považována za závažnou. Přesto je zpochybňována verbálně i některými praktickými kroky.

Na jedné z českých univerzit existuje skupina kulturních antropologů, která identitu považuje za hlavní překážku úspěšného plnění programu integrace Romů a snaží se ji nahrazovat jakousi teorií „kultury chudoby“, kterou Romové produkují.

Snad bychom mohli předpokládat, že tyto rozpory jsou jen důsledkem nedostačující diskuse mezi aktéry těchto názorů, která může vést k nedorozuměním.

Mohlo by se zdát, že podpora identity, s níž souvisí i podpora kultivace romského jazyka ve vzdělávání romských dětí, je v rozporu s úsilím o vzdělávání v tak zvaném „hlavním proudu vzdělávání“.Je to jen zdání. Výuka češtiny jako úředního jazyka je samozřejmostí a kultivace jazyka národnostní menšiny jen prospívá při tomto procesu. Je to ověřená zkušenost a bilingvilní vzdělávání a výchova nejsou v rozporu s výukou úředního jazyka.

Taková ideální situace v naší zemi při vzdělávání romských dětí však neexistuje. Naopak, postupujícím časem romská populace pod tlakem okolností, určité diskriminace, jíž může být i jazyková diskriminace, a postupujícími civilizačními tlaky, svůj jazyk ztrácí.

Negativním jevem tu zůstává etnolekt romštiny, který může být zdrojem mnoha nedorozumění v české škole. Některé romské děti už ztratily mnoho z romštiny a češtinu si ještě neosvojily dokonale. Přesto v češtině uplatňují pravidla způsoby hovoru z romštiny.

Tyto projevy, které jsem tu nastínil, jen ukazují, jak je vše složité. Hledat správnou cestu ve spleti souvislostí i rozporů, které se na této cestě objevují, je nesmírně složité. O to složitější, že romská komunita nemá ještě vybudovanou zralou vlastní inteligenci, která by se řešení těchto problémů suverénně ujala.