Když představoval minulý týden pan prezident Václav Klaus knihu s názvem Makroekonomická fakta české transformace, zmínil se i o knize Kam kráčíš, Česko, kterou jsem napsal s prezidentským protikandidátem Janem Švejnarem. Podle Mladé fronty Dnes na moji adresu řekl: „Pikantní na této věci je skutečnost, že byla napsána novinářem Hvížďalou, který založil na stejné myšlence knihu, kterou napsal se mnou před patnácti lety. A ta kniha se nazývá První zprava.“
Dne 29. ledna 2008 těsně po čtrnácté hodině skončila debata současného prezidenta Václava Klause s profesorem Janem Švejnarem, jako protikandidátem na funkci prezidenta, před klubem sociálnědemokratických senátorů. Šlo o první veřejné konfrontační setkání.
Prezident odmítl jmenovat soudcem čekatele Petra Langra a zdůvodnil to tím, že si nenechá od soudu nic nařizovat. Prezident tak trvá na svém již tři roky starém rozhodnutí: Tehdy Václavu Klausovi zase vadilo, že je Langer příliš mladý, nebylo mu třicet let, ač příslušná norma hovoří o věkové hranici pětadvaceti let.
Minulé úterý 8. ledna byl vynesen rozsudek u pražského Vrchního soudu, který definitivně posvětil rozhodnutí krajského soudu z června 2007, že se David Rath nemusí omlouvat panu Dalíkovi za to, co o něm řekl. Stranickou příslušnost záměrně v tomto komentáři vynechávám, protože v jiných případech by se mohlo místo pana Dalíka jednat třeba o pana Šloufa. Jde jen o princip.
Rozsáhlé území, na němž žilo ještě v 15.století kolem 200 000 Dolnolužičanů (tedy stejně jako dnes žije v České republice Romů), se scvrklo jen na několik obcí kolem Chotěbuzi. Dnes tam žijí lidé, kteří již neumějí skoro vůbec lužickosrbsky ani hovořit, natož psát, a přesto se stále ještě označují za Lužické Srby.
V globalizovaném světě je čím dál tím víc ceněná zkušenost z co nejvíce cizích zemí, protože takového jedince vybavuje zkušenostmi, jež mu umožňují ve stále dynamičtěji rozvíjejícím se a propojeném světě činit rychlá rozhodnutí bez větších či častějších chyb. Každý vítěz dnes bere víc než dříve. Rozdíl mezi tím být prvním a druhým se stále zvětšuje.
Na českém politickém jevišti představuje Jiří Čunek zvláštní fenomén, a to hlavně proto, že ukazuje, jak je svět našich politických elit totálně uzavřený a odtržený od reality. Zatímco politikům v jejich světě stačí, když si zařídí, aby jejich stíhání bylo zastaveno, což média a zvláště Mladá fronta Dnes velice zevrubně zdokumentovala, reálný svět vyžaduje, aby politik, který svým veřejným chováním vytváří normy, sám občanům prokázal, jak k daným penězům přišel.