Politická scéna se stala drsnější, a to v celé Evropě. Svědčí o tom vzkazy politiků, které si posílali na Štědrý den. Dříve bylo zvykem, že si státníci v tuto dobu posílali gratulace a na bojištích bylo vyhlášeno příměří. Letos tomu tak nebylo ani v Evropě.
V roce 2007 vyšly dvě knihy mapující život dvou novinářů: Vzpomínky Stanislava Budína (1903 – 1979) Jak to vlastně bylo vydal pražský Torst a biografii s názvem Rudolf Augstein (1923 – 2002) napsal Peter Merseburger, bývalý Augsteinův redaktor, později šéfredaktor TV Nord Deutsche Rundfunk a korespondent ARD ve Washingtonu, a vydal ji Deutsche Verlags-Anstalt v Mnichově. Oba muže dělí nejen dvacet let, ale i pohled na svět. Stanislav Budín byl celý život věrný komunistické ideologii, ač ho odevšad stále vyhazovali. Rudolf Augstein až do své smrti zůstal důsledným skeptikem a vybudoval jeden z nejdůležitějších evropských newsmagazínů Der Spiegel. Co předurčilo jejich cesty? Proč i po podobně prožitém traumatu z druhé světové války a zkušenosti s totalitou se jejich životy a názory vyvíjely tak rozdílně?
Řekové rozlišovali dva časy, jako kdyby měli dvoje hodinky: jedny zlaté a druhé železné. Zlatý čas byl čas bohů a vyprávění o nich, železný čas byl časem, který žili a naplňovali prací. Zlatý čas je ten cílový, ideální, ke kterému se snažíme přiblížit i my, protože vyprávění o bozích a rozhovory s nimi jsou rozhovory a vyprávění o podstatě, o smyslu naší existence. Možná že právě proto jsme si původně vymysleli svátky, pomocí kterých do zlatého času podnikáme krátké vycházky.
Podle informací z médií víme, že by se mohly v naší politické krajině již začátkem roku objevit tři nové politické subjekty: strana Petra Macha, donedávna poradce prezidenta Václava Klause a ředitele Centra pro ekonomiku a politiku, krátce nazývaného CEP - o straně se proslýchá, že by se mohla jmenovat Svobodní. Dále strana bývalého úzkého spolupracovníka prezidenta ze začátku devadesátých let Petra Havlíka, která by chtěla být obrozenou a opravdu pravicovou stranou a jejíž název neznáme, a Libertas, která je u nás spojována se jménem Vladimíra Železného.
To je otázka, která se vyskytuje v médiích čím dál tím častěji a její kořeny, kromě nechuti prezidenta plnit své povinnosti a jeho odmítavým postojům k Evropské unii, euru a naopak vstřícným postojům k Rusku atd., lze odvozovat i z jeho klesající popularity: Podle agentury STEM klesla jen v říjnu z 64 procentních bodů na 59. A podle stejné agentury, která provedla průzkum pro Českou televizi, polovina dotázaných uvedla, že prezident přímo poškozuje dobré jméno České republiky v cizině a sedmdesáti procentům občanů se prezidentovo vystupování nelíbí.
Po pro ODS fatálně prohraných krajských a senátních volbách se sešel XIX. kongres Občanské demokratické strany v Praze ve Vysočanech a zvolil si za staronového předsedu dvěma třetinami hlasů Mirka Topolánka a za prvního místopředsedu 333 hlasy Davida Vodrážku. Tento muž je starostou Prahy 13 a předsedou místního sdružení ve Stodůlkách, kde se rovněž narodil, a pamatujeme si ho jako loajálního přívržence pana Béma, který okamžitě po obratu radnice ve vztahu k návrhu na knihovnu od architekta Kaplického o projektu hovořil jako o chrchlu. Pan Vodrážka v roce 2007 původně kandidoval proti Pavlu Bémovi, ale na poslední chvíli se kandidatury vzdal. Zároveň se na tomto sjezdu vzdal funkce čestného předsedy ODS prezident Václav Klaus.
Martin M. Šimečka se po více než měsíci vrátil ke kauze Milana Kundery, kterou Respekt otevřel 13. října 2008, výborným esejem Generace mého otce (vyšel 24. listopadu), v němž diskusi posunul k podstatě tvrzením, že „tehdejší (totalitní) režim byl především rafinovaným věznitelem ducha, který na několik desetiletí otrávil společnost neúctou ke svobodě, ničil svobodné myšlení a literaturu“. A pokračuje, že výklad toho, jak vypadala hrůzná praxe, si vzali na starost spisovatelé.
Jak vypadá situace v českomoravské politické krajině a speciálně v ODS, to je otázka, na kterou se alespoň v hlavních obrysech pokusím odpovědět pár dní před pátečním kongresem Občanské demokratické strany.
Čím dál častěji bývá v souvislosti s našimi vrcholnými politiky používáno v médiích i v hovorech mezi občany slovo narcis či narcismus, někdy se dokonce hovoří o patologickém narcismu, aniž je však vysvětleno, co toto slovo znamená. Ve slovníku cizích slov najdeme: sebeláska, přeceňování svých schopností a zamilovanost do vlastní osoby. Patologický narcismus je pak zřetelnou poruchou chápání hypertrofované vlastní hodnoty. Tato nemoc má vždy kořeny v dětství, přestože pacienti vždy tvrdí, že bylo „normální“, a je vázána na poškozený vztah k matce. Tolik obecné definice, otázka ovšem je, kdy se tato odchylka od normálu stává nemocí, a může tudíž ohrožovat jiné.