„Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění“, napsal Milan Kundera, kterému bude tento týden, na apríla, osmdesát let. Jenže jak bojovat proti zapomnění v civilizaci, která bazíruje na zrychlení, a tím zapomnění usnadňuje? Mocní to mají čím dál tím snazší a občan těžší: ztrácí orientaci.
Milan Kundera se narodil na apríla a Žert je jeho první román: sudičky to tak zařídily. Letos mu bude osmdesát let, ale třicet let už narozeniny neslaví: z toho lze usuzovat: v padesáti se rozhodl, že se pokusí zastavit své hodiny, že zpomalí svůj vnitřní čas. To bylo akorát v době, kdy vydal Knihu o smíchu a zapomnění. V ní, hned na samém začátku, najdeme větu: „Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění“. Možná, že tyto dvě skutečnosti spolu souvisí. Zpomalit svůj vnitřní čas znamená vzepřít se době, která svůj vnitřní čas neustále zrychluje, a tím usnadňuje zapomnění: moc to má čím dál tím snazší a občan těžší: ztrácí orientaci.
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
Novináři, kteří sedí v Indii v Bombaji a Bangalore, píší o zasedání městské rady v kalifornské Pasadeně. Na tento nápad přišel původně textilní továrník a dnes majitel lokálních novin Pasadena Now. V místnosti, kde zasedají radní, umístil vydavatel a šéfredaktor James Macpherson stacionární kameru, která přenášela schůzi po internetu do Indie, kde si najal levnou pracovní sílu.
Víkendový XXXV. sjezd České strany sociálně demokratické dlouho probíhal podle předem připraveného plánu a dlouho připomínal staré sjezdy komunistické strany: Všichni kandidáti na důležitá místa ve vedení strany neměli protikandidáty, sjezd navštívil prezident republiky, který na něm pronesl dvojnásobně dlouhý projev než na sjezdu strany, kterou sám založil, a byl sedmkrát přerušen aplausem, jako kdyby do sálu přišel čestný předseda ČSSD.
V minulých dnech se vedla v Poslanecké sněmovně debata v rámci interpelací na ministra financí Kalouska, která se týkala privatizace OKD v jejímž rámci noví majitelé získali i asi 40 až 45 000 bytů v Porubě, Frýdku-Místku, Havířově, Orlové a snad ještě někde v Moravskoslezském kraji. Bytový fond, který tvoří převážně panelové domy, je podle pana poslance Zaorálka v žalostném stavu, a on proto žádá, aby se celou situací zabýval stát: v těchto bytech žije zhruba 100 až 150 000 lidí.
Minulé úterý zveřejnilo Rádio Česko rozsudek Vrchního soudu v Praze, který vrátil kauzu tzv. „justiční mafie“ Krajskému soudu, který původně neodsoudil stínovou ministryni spravedlnosti za ČSSD Marii Benešovou k omluvě za tento výrok. Tím se rozvířila znovu debata o stavu české justice. Ombudsman Otakar Motejl, bývalý ústavní soudce Vladimír Klokočka, Martin Bursík ze strany zelených a řada dalších osobností vyzvala Renátu Veseckou, aby odstoupila z funkce Nejvyšší státní zástupkyně, protože se nechovala jako státní zástupkyně, ale jako vládní zástupkyně.
Zatím v Česku a na Slovensku, i přes sobotní neofašistické pochody v Plzni a v Bratislavě, které připomínaly, byť třeba nepřímo, rozbití republiky před sedmdesáti lety a Josefa Tisa, si můžeme dovolit na tuto otázku odpovědět: není. Pokusím se zdůvodnit, proč tomu tak je. Podívejme se nejprve do historie.
Před pár dny, 5. března 2009, rozhodl v Brně Nejvyšší soud po téměř sedmnáctiletém sporu o tom, že Chrám svatého Víta na Pražském hradě definitivně patří státu. Tříčlenný senát zamítl dovolání katolické církve. Ta se nyní kvůli porušení práva na spravedlivý proces obrátí na Ústavní soud a poté možná na soud pro lidská práva ve Štrasburku. "Dovolací řízení jsme absolvovali víceméně proto, abychom splnili podmínku pro podání ústavní stížnosti, “ sdělil právník katolické církve Petr Zderčík.
Celý den v pátek 6. března poslouchal senát brněnského krajského soudu argumenty, zda se tento dnes čtyřiašedesátiletý bývalý agent Státní bezpečnosti ve Svobodné Evropě dopustil trestného činu nebo ne. Závěrečnými řečmi dospěl do finále třináct let starý případ údajného pojistného podvodu. Soud by měl vynést konečný verdikt 13. března a žalobce panu Minaříkovi navrhuje trest mezi 6,5 a 7 lety vězení. Připomeňme si, kdo vlastně Pavel Minařík je.
Zelení v Evropě již dávno představují standardní strany a skoro všude se dělí na realisty a fundamentalisty, nebo jak se říká v jejich hantýrce "realos" a "fundis". Realisté jsou schopní přistupovat na kompromisy a podílet se na vládní politice, fundamentalisté zastávají krajní pozice, což je z běžného politického provozu vylučuje: Čím dál tím víc se například ukazuje, že v době energetické krize nebude moci Evropa zavřít atomové elektrárny, protože by se stala snáze vydíratelnou hlavně ze strany Ruska.
V pondělí 2. března uplynuly dva roky od vyhlášení vítěze soutěže na Národní knihovnu v Praze a právě toto datum si vybral Vlastimil Ježek k prezentaci své knížky s názvem Střepiny chobotnice aneb Národ sobě, kterou vydává nakladatelství Daranus.