To je otázka, kterou si tam v posledních dnech po objevení trojice, která založila tzv. národně socialistické podzemí, klade nejen justice, policisté a politici, ale i široká veřejnost. Zatím na ni ale neumí skoro nikdo odpovědět. Podle rešerší novin Tagesspiegel a týdeníku Die Zeit došlo od znovusjednocení Německa s největší pravděpodobností ke 138 útokům pravicových extrémistů, které skončily usmrcením obětí. Podle zprávy spolkové vlády a policie ze září 2011 jich bylo ale pouze 48. Po tom, co se v minulých dnech dostalo na veřejnost a o čem jsme již posluchače informovali, už i politici v Německu se domnívají, že toto číslo je velmi malé. Navíc se v tomto týdnu objevila zpráva, že při slyšení v bundestagu šéfa Spolkové informační služby, padla mimo jiné zmínka o tom, že i zavražděná policistka z 25. dubna 2007 Michaele Kiesewetter mohla být na pravicové extrémisty nějak napojená. A připočteme-li k tomu ještě poslední informaci o tom, že třeba sedm smrtelných případů ze Saska-Anhaltska, které novináři řádně zdokumentovali, se nevyskytuje v oficiálních statistikách o pravicovém extremismu, je zřejmé, že horečné aktivity politiků z posledních dnů, které hovoří o zcela nové organizaci policejních složek určených k boji s pravicovým extremismem i o registru podezřelých osob z pravicového extremismu, jsou zcela na místě.
O poměrech na pražské radnici se mezi lidmi již od dob primátorování Pavla Béma z ODS léta vyprávěly horory a teprve v poslední době se pomalu ukazuje, jak si radní přivydělávali, řekneme-li to velice slušně. Jak známo Karel Březina z ČSSD byl obviněn a postaven před soud za zkreslování údajů o stavu hospodaření a mění, jenže když měl být zařazen do programu jednání zastupitelů hlavního města bod zabývající se jeho kauzou, o jehož odvolání usilovali zastupitelé TOP 09, ODS nebyla zajedno, jestli má tento bod programu podporovat a nakonec to odmítla. Skupina kolem pražského šéfa ODS Borise Šťastného vyhrála nad skupinou kolem spolustraníka a primátora Bohuslava Svobody.
Demokracie není daný a pevný stav, ale nekonečný proces, v kterém o ni občané musí neustále bojovat a zkoumat, jestli v těch, co jim svěřili správu země, se nezrodilo pokušení porušit dělbu moci a uzurpovat si ji víc, než jim náleží. Střídání vlád a dělba moci mezi moc ústavodárnou, výkonnou, justiční a od druhé půlky minulého století mediální, přičemž justice a média vykonávají zároveň funkce kontrolní přes ostatní mocnosti, představují zatím nejúčinnější záruky pro demokratický vývoj země.
Co na nás prozrazuje slovník a jaká v sobě skrývá nebezpečí? To je otázka, na kterou se pokusím odpovědět v dnešním komentáři. Při bedlivém čtení jak zpravodajství, tak komentářů, totiž zjistíme, že náš vokabulář je plný pouhých emocionálních ejakulátů a vágních slovních vehiklů typu: obecně se soudí, původ je sporný, dvanáct miliard, to už je suma, strašné zklamání, peníze byly odkloněny, stát byl ošizen, kdo má konat nevíme, obludný případ váhání, zkoumání probíhá velice liknavě a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Zatímco u nás se stále více hlavně mezi vládními politiky pochybuje o existenci eura a dokonce i o budoucnosti Evropské unie, a to přesto, že její podpora v České republice od vstupu do EU v roce 2004 stoupla ze 43 procent na letošních 59 procent, i když největší podporu měla EU za našeho předsednictví v roce 2009, a sice bezmála 80 procent, ve staré Evropě se část politiků snaží krizi využít k rychlejšímu vytvoření tvrdého jádra, které by nejen udrželo euro, ale rychle směřovalo i k vytvoření politické unie, tedy nějaké formy federace.
Jako dnes si pamatuji, jak kdosi přiběhl do nakladatelství Albatros Na Perštýně, kde jsme na počátku sedmdesátých let, když jsme museli opustit redakce, pracovali s Vladimírem Kovaříkem a Ondřejem Neffem, a hlaholil: V hospodě U Plavců zatkli Magora. Zpíval Bolševiku, dej mi píku, já tě bodnu do pupíku! a pak zařval pojídaje noviny: Dnes jsem sežral Rudé právo a takhle jednou sežereme bolševiky!
I takhle drsně bychom si mohli přeložit poslední zprávy od našich politiků, nehledě na to z jaké politické strany jsou.
O posledních hodinách Mummara Kaddáfího vypověděl rebelům šéf bezpečnostních jednotek diktátora a bývalý generál jeho revoluční gardy Mansur Dhau, který přežil závěrečné boje. Jeho výpověď se dostala v posledních dnech na veřejnost. Od bojovníků ji získal francouzský reportér Alfred de Montesquiou z Paris Match.
Partokracie, tedy vláda politických stran, usmrcuje demokracii, to je vzkaz, který do České republiky vyslal prestižní anglický časopis The Economist. V této souvislosti dokonce někteří zahraniční analytici hovoří o degeneraci našich politických stran, jež se brzy po listopadu 1989 zmocnily demokratického procesu, aby nový systém mohly zneužívat ve svůj prospěch. Proto se z partajních funkcionářů stali, podle The Economist, arogantní a zkorumpovaní lidé.
Podle prestižních rakouských novin Der Standard si tamější občané přejí, aby jejich politici byli čestní a neúplatní, ale jejich čelní politici se většinou chlubí jen sekundárními ctnostmi, jak ukázal nedávný průzkumy, který si toto médium nechalo vypracovat. Připomeňme, že v Rakousku hrají prim lidovci se sociálními demokraty.
Ve středu 2. listopadu uběhlo 75 let od zahájení televizního vysílání. Jako první na světě začala vysílat v roce 1936 anglická British Brodcastig Corporatin. Pro srovnání: naše televize začala vysílat třikrát týdně od roku 1953 a až od roku 1958 každý den. A příští rok, 14. listopadu, to bude zase 90 let od zahájení rozhlasového vysílání v BBC, které začalo v roce 1922. Po pěti letech se BBC stala veřejnoprávní institucí, tedy company se změnila na corporation a je kvůli tomu doopravdy nejrespektovanějším vysílačem na světě: Zaměstnává i po krizi asi 20 000 lidí. Připomeňme opět, že tenkrát jsme velké zpoždění za Evropou ještě neměli. náš Radiožurnál začal vysílat 18. května 1923.
V Německu se již dlouho spekuluje o tom, že za vraždou známého švábského handlíře s drahými auty Uwe Gemballa, u kterého nakupoval třeba i monacký princ Albert, stojí zřejmě Radovan K., jak tam tisk obezřetně tituluje jednoho z uprchlých šéfů pražského podsvětí, o němž se v českém tisku píše sice otevřeněji, ale zato méně důkladně.