To není ale nic překvapivého, protože bývalý premiér Tony Blair již když odcházel z premiérské funkce, se pokoušel kandidovat na místo prvního prezidenta Evropské unie. To je také důvod, proč některá média v Německu, jako například prestižní týdeník Die Zeit, připomínají, že jeho současná podpora Evropské unie nemá na zřeteli jen zájmy Anglie, ale že mu jde i o způsob sebeprezentace, protože tento devětapadesátiletý politik se bude jistě brzy v Bruselu snažit ucházet o nějaký vysoký post.
Způsob diskursu o blížící se volbě prezidenta je nejviditelnějším důkazem krize naší politiky i mediální krajiny. Krizi politiky potvrzují nejen sami uchazeči o post prezidenta, za kterými často nestojí žádný mimořádný výkon, který by vzbuzoval úctu nejen doma, ale i v zahraničí, jejich chaotické a nepřesvědčivé rétorické výkony a někdy i zdůvodnění, proč o tuto funkci usilují, ale i přístup politiků k přípravě zákona. Krizi médií zase stvrzuje proměna transferu informací v transfer emocí za každou cenu, za kterou se fakta zcela ztrácejí: přednost má provokace. Výsledek je fraška, kterou předvádíme před očima, když ne celé Evropy, tak alespoň sousedů, kteří nás s úšklebkem sledují. Doma se tím cynici baví a ostatní to již nudí.
O starých generálech se říkávalo, že stále vyhrávají v kasinu jen staré bitvy, protože nebyli schopní se zorientovat v nové technice i válečné strategii. O to překvapivější je, když se takhle chovají mladí studenti, a to dnes, když kvůli internetu mají snazší přístup ke všem informacím a vyhlašují válku soudružce Bavorové, která se má stát v jižních Čechách na základě výsledků voleb radní pro školství.
Pro politiky CDU/CSU, tedy křesťanských demokratů a FDP, liberálů, je to zničující rozsudek, napsal newsmagazín Der Spiegel. Současné vládě totiž věří, že jí jde o společně blaho země, už jen čtvrtina Němců. To vyplývá z výsledku tzv. vládního interního monitoringu výzkumné skupiny Wahlen hervor, který si nechal vypracovat tiskový spolkový úřad.
Připomeňme si základní fakta: Podle říjnového průzkumu CVVM důvěřuje vládě Petra Nečase a Miroslava Kalouska jen každý desátý člověk. Dne 17. listopadu 2012, kdy Česká republika slavila Den boje za svobodu a demokracii, se konaly protivládní demonstrace ve velkých městech. V Praze na Václavském náměstí se sešlo 10 až 20 tisíc lidí (odhady se různí), kteří pak vytvořili průvod a šli směrem k Národnímu divadlu, kde symbolicky svrhli nakreslené postavy vládních činitelů z balkonu na ulici. Premiér Petr Nečas shovívavě prohlásil, že ve svobodné zemi mají občané právo demonstrovat.
Minulý týden při návštěvě prezidenta Václava Klause Rakouska (kde mimo jiné uváděl knihu, kterou vydalo nakladatelstžví Lit, Europa braucht Freiheit, Plädoyer eines Mitteleropäers, tedy Evropa potřebuje svobodu, Řeč jednoho Středoevropana) došlo ke konfliktu s novinářem prestižního liberálního deníku Der Standard. Klaus po čtvrté otázce, která se týkala prezidentova postoje k Evropské unii, bez odpovědi v půlce věty opustil místnost.
A to svým způsobem velmi radikální. Primární volby vynesly do čela kandidátky pro příští spolkové volby Katrin Göring-Eckardtovou a Jürgena Trittina, což komentátoři považují za třetí zásadní vývojovou etapu této strany, jejíž preference se pohybovaly v posledních celoněmeckých volbách nad deseti procenty. V Berlíně loni v zemských volbách tato strana dokonce získala 17,5 procenta hlasů a v dalších univerzitních a větších městech se dostala rovněž hodně přes deset procent, což signalizuje změnu sociálního složení jejich voličů. Do čela kandidátky tyto dva politiky zvolilo o víkendu 35 000 členů strany. Za první důležité datum pro zelené je možné považovat rok 1980, kdy byla strana založena, druhé období tvoří jejich účast ve spolkové vládě v letech 1998 až 2002, kdy se snažili hledat rovnováhu mezi volebním programem a vládní odpovědností a za třetí etapu považují analytici právě zmíněné současné primárky, které volbou vsadily evidentně na měšťanské hodnoty, čímž se zeleným otevřela možnost koalovat s křesťanskými demokraty CDU paní kancléřky Angely Merkelové. Toto rozhodnutí je logické vzhledem k proměně elektorátu zelených.
Původně kreslil Vladimír Jiránek vojáky, pak brzy figurky z bufetů, později úředníky s aktovkami a jézéďáky, intelektuály s partnerkami a Sigmunda Freuda. Když naše politika dostala po několik desetiletích po roce 1989 výraznější tvář, dostaly i Jiránkovy postavičky konkrétní podobu, staly se karikaturami politiků. Netrvalo to ale dlouho, již v půlce devadesátých let se z jeho kreseb zase postupně konkrétní postavy začaly vytrácet. Jiránek mi řekl: "Pokud měl někdo v této pozdější době předpoklady být výraznou osobností, jako byl za první republiky Švehla, tak v té atmosféře působil jako anachronismus. Spíš přišla doba velmi málo připravených lidí, kterým do osobností hodně chybělo."
Ve středu minulý týden prohlásil poslanec Radek John, že kromě svého mandátu a funkce předsedy bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny nastupuje od 1. listopadu jako šéf publicistického oddělení vydavatelství Empresa Media, ve kterém má vlastnický podíl Jaromír Soukup. Tato skupina mimo jiné vydává zpravodajský týdeník Týden, společenský časopis Instinkt a před časem koupila i TV Barrandov, pro niž má John připravovat podle Mediáře.cz nový pořad (o jeho angažmá v printových akvizicích se už od čtvrtka zase nehovoří).
Galerie Smečky v centru Prahy pořádala v roce 2008 bilanční výstavu kreseb a karikatur Vladimníra Jiránka k jeho sedmdesátinám. Šlo zatím v této galerii nejnavštěvovanější výstavu, která kvůli obrovskému zájmu návštěvníků byla prodloužena o měsíc. Projekt retrospektivy spolu s autorem připravil Bohuslav Holý. Rozhovor publikuji v souvislosti s náhlým úmrtím: Vladimír Jiránek zemřel v noci na středu 7. listopadu 2012.
Tak lze shrnout analýzu současného stavu příprav na první přímou volbu prezidenta, tedy den po termínu, kdy na ministerstvu vnitra skončilo přijímání kandidátských listin. Je to přesně 64 dnů před zahájením prvního kola hlasování ve dnech 11. a 12. ledna 2013, druhé kolo proběhne o dva týdny později 25. a 26. ledna 2013. Nový prezident pak usedne do úřadu 8. března. Ač se kolem zvláště sbírání podpisů a prováděcího zákona objevily spousty pochybností, zdá se, že konečný výsledek tím nejspíš nebude moci být nijak zásadně zpochybněn a úřad bude obsazen v řádném termínu. Pokusím se to zdůvodnit.
Aneb koho jsme si zvolili do Senátu za volební obvod Zlín a kdo chce taky kandidovat na post prezidenta České republiky. Tomio Okamura vítězil na Zlínsku velmi hladce: v prvním kole se objevil na první pozici se ziskem necelých 12 tisíc hlasů, což bylo něco přes 30 procent a v druhém kole získal něco přes 17 tisíc hlasů, což bylo něco přes 66 procent a lehce porazil sociálního demokrata Dr. Stanislava Mišáka. Pár hodin na to ohlásil kandidaturu na prezidenta a zdá se, že potřebných 50 000 podpisů dokáže do úterý 6. listopadu 16.00 hodin sehnat. Byl by to rekord.
Rumunsko a Maďarsko představují pro Evropskou unii čím dál tím větší problém. Rumunsko je z větší části chudé, schopní lidé ho hromadně opouštějí a ministerský předseda, krátce poté co byl zvolen, vyvinul silný tlak na státní instituce, justici a občanskou společnost. Zprávy z Rumunska potvrzují všechny předsudky, které o Rumunsku v Evropě panují. Dokazuje to i boj premiéra Victora Ponta s prezidentem Traianem Basescu, kterého považuje za hlavního viníka hospodářské krize: oba by zřejmě chtěli mít neomezenou moc. Premiér Ponta třeba nedávno vyměnil oba předsedy parlamentních komor a uspořádal neúspěšně referendum o odvolání prezidenta.