V tomto textu se nechci zabývat tím, jestli takový způsob agresivního protestu do politiky patří, ale pokusím se hledat odpověď na otázku za jakých okolností se u nás část veřejnosti k takovému způsobu protestu uchýlila.
Protože jsem tehdy žil v Bonnu, začaly pro mě listopadové události roku 1989 již 4. ledna, kdy jsem se vrátil z lyžování v Alpách, kam jsme celou dobu exilu jezdili s Václavem Bělohradským, Jiřím Grušou, Petrem Králem, Sylvou Richterovou a řadou dalších kamarádů. Tehdy mi totiž zavolal Pavel Tugrid z Paříže a položil mi otázku: Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem? Odpověděl jsem mu: My dva bychom se určitě vrátili. Nějaký čas jsem takové představě nevěřil, ale brzy bylo možné tušit, že změna je ve vzduchu. Václav Havel dostával ve světě jednu prestižní cenu za druhou: Cenu Olafa Palmeho, vídeňskou cenu dr. Karla Rennera, Mezinárodní cenu Evropské kulturní společnosti a série končila udělením Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů spolkové vlády 15. října 1989, kterého jsme se již zúčastnili společně s Pavlem Šrutem, který přijel z Prahy.
V únoru příštího roku uplyne rok od jmenování vlády Bohuslava Sobotky z ČSSD a ohlédneme-li se zpětně za tímto necelým rokem, zdá se, že jednou z nejproblémovějších osobností kabinetu je ministryně Helena Válková. Hned na samém počátku odvolala bez důvěryhodného zdůvodnění dva své náměstky: Hanu Marvanovou a Pavla Šterna a už tehdy premiér Sobotka prohlásil, cituji: "Každé další zaváhání ze strany Válkové bude znamenat požadavek sociálních demokratů na její konec v čele ministerstva."
I tak by se dala bez nadsázky nazvat reakce syna paní Gorbaněvské a dvou dalších spoludemonstrantů na Rudém náměstí v Moskvě ze srpna 1968 Viktora Fajnberga a Pavla Litvinova na její posmrtné vyznamenání z rukou Miloše Zemana na pražském Hradě. Taková událost není běžná, a proto stojí za komentář.