Archiv článků: únor 2015

25. 02.

Opět chceme měnit Ústavu

Karel Hvížďala Přečteno 1777 krát Přidat komentář

Místo, abychom měnili své chování, tedy to, čemu odborníci říkají ústavnost, zase vypukla diskuse o tom, že bychom měli změnit Ústavu. Otázka je, co má cenu měnit a co ne.

Ústavnost totiž není jen systém brzd a rovnováh mezi pravomocemi jednotlivých ústavních orgánů, ale současně i soubor nepsaných konvencí a pravidel, které nedovolují jednotlivým aktérům učinit nějaké rozhodnutí, protože je nesprávné, i když by podle striktního výkladu bylo v souladu s textem Ústavy. To se třeba týká návrhu, aby hlava státu jmenovala nového premiéra a vládu, nebo podle komise horní komory i všech úkonů, u nichž mu Ústava neukládá jinou lhůtu, bez zbytečného odkladu.

Ve starých demokraciích, jak často připomínal těsně před smrtí profesor Vladimír Klokočka, podobný dodatek nemusí být, protože tam, kde není lhůta, je takový výklad automatický. U nás si ale dovedeme představit, že by si prezident mohl vykládat i slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ dle libosti, když ví, že prakticky je neodvolatelný a nezodpovědný: za jeho kroky odpovídá vláda.

Proto je mnohem důležitější požadavek politiků na změnu podání žaloby na prezidenta, aby mohl být snáze odvolatelný. Doposavad je možné odvolat prezidenta jen kvůli velezradě, což většinou znamená spolupráci s tajnými službami nepřátelského státu nebo účast na protistátním spiknutí. Kdyby se znění zákona změnilo na impeachment, tedy odvolání, jako je to v americké či německé ústavě, bylo by napříště možné odvolat prezidenta snadněji za jakékoliv porušení Ústavy či dokonce i běžných zákonů.

Jenže, jak připomínal nedávno třeba právní filozof Jiří Přibáň v souvislosti s Klausovým zdržováním podpisu Lisabonské smlouvy, vláda ani parlament nepoužily u nás nikdy všechny donucovací prostředky, které vůči prezidentovi, který se chová svévolně, mají. Jde tedy podle něj spíše o projev zbabělosti a neochoty se s prezidentem soudit.

Vláda i poslanci mají možnost prezidenta veřejně upozorňovat, že dělá věci, které by neměl, mohou mu zakázat zahraniční cesty či zkrátit výdaje na jeho úřad, což jsou kroky, které by měly donutit každého prezidenta k tomu, aby byl napříště obezřetnější.

Proto ústavní právník docent Jan Kysela je trochu skeptický, když se politici domnívají, že je možné tak snadno ovlivnit chování prezidenta změnou Ústavy. Pokud politici nebudou mít odvahu se s prezidentem soudit a budou se na něj dívat jako na muže se zvláštní aurou a ne jen jako na nejvyššího úředníka, mnoho se toho nezmění. Důležitější než kdo je na Hradě, je tedy to, jak se k takovému člověku chováme.

20. 02.

Média nemohou podrývat důvěru ve stát

Karel Hvížďala Přečteno 2467 krát Přidat komentář

Minulý týden byly zveřejněny výsledky průzkumu Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Institut se dotázal 110 poslanců a senátorů a zjistil, že mezi nimi panuje přesvědčení, že média podrývají důvěru lidí v politiky, a tím narušují i důvěru v politický systém a ve stát, jak to pak interpretovala většina médií včetně ČTK.

Tato interpretace však na dotázané i některé interprety jednoznačně prozrazuje značnou míru politické negramotnosti, protože stát, tak jak ho chápe civilizace, ke které jsme se po roce 1989 připojili, nepředstavují politici, jako je tomu v Rusku či Bělorusku, ale Ústava, zákony a instituce: například soudy, policie atd. a to, jak se k nim chováme, vytváří politickou kulturu té které země.

Jak v demokracii vztahy mezi těmito institucemi fungují, bylo možné vidět před pár lety při zavedení protiteroristické bezpečnostní politiky ve Velké Británii, jak na to poukázal tehdy profesor právní filozofie Jiří Přibáň. Soudci několikrát bezprostředně zrušili vládní opatření v boji s terorismem, ale příslušný ministr na to reagoval pouze slovy, že soudní rozhodnutí respektují.

A vzpomeňme si, jak někteří čeští politici mluví o nejvyšších soudních institucích i soudní moci obecně. Hovoří o soudcokracii a vytvářejí atmosféru nedůvěry a politického nátlaku, viz vyjádření ministryně Válkové, která naléhala na soudce, aby se odvolal k Ústavnímu soudu kvůli navýšení platů soudců a státních zástupců, či aroganci vlády, která se jim nikdy neomluvila kvůli chybně propočtené výši platů.

Těmito výroky a kroky jenom živí obecný předsudek, podle kterého jsou soudci neschopní, zkorumpovaní a politicky závislí. Jinými slovy, důvěru ve stát podrývají právě politici, kteří znevažují demokratické instituce a nerespektují dělbu moci, zatímco novináři mají kritiku v popisu práce. Prestižní média, jak už naznačuje samo jejich označení, skutečnost jen "zprostředkovávají."

I výstup Institutu komunikačních studií a žurnalistiky stojí za povšimnutí, protože vzorek politické reprezentace je velmi malý a zároveň se zabývá postojem jen jedné strany. Skutečná studie by nejspíš měla porovnat názory nejen politiků, ale i podobného a podstatně vyššího vzorku i prestižních žurnalistů a politologů. Teprve potom by zřejmě bylo možno učinit trochu serióznější závěr.

Ve skutečně důvěryhodném státě bývá soudní moc podrobena velmi přísné kritice ze strany médií i veřejnosti, ale zároveň ji právě média a veřejnost musí chránit před každou kritikou ze strany ústavních činitelů, tedy volených i jmenovaných představitelů státu a nejvyšších úředníků včetně prezidenta, tedy těch, na které má soudní moc dohlížet.

S trochu nadsázky bychom si snad mohli dovolit v této souvislosti hovořit o tom, že do veřejného prostoru byla puštěna nezodpovědně dezinformace, která ale ve výsledku poškozuje právě politiky.

14. 02.

K čemu byla Pegida, Legida, Cegida atd.

Karel Hvížďala Přečteno 2427 krát Přidat komentář

Jak známo, od října minulého roku se konaly každé pondělí až do 12. ledna v saských Drážďanech manifestace hnutí Pegida, tedy Patriotických Evropanů proti islamizaci starého kontinentu, za účasti tisíců lidí.

Na demonstraci po masakru v pařížské redakci Charlie Hebdo se protestů zúčastnilo asi 25 000 demonstrantů. Poté, co se ale německé zpravodajské služby z odposlechů či z internetu dověděly o výzvě islamistů, aby se jejich bojovník zamíchal do davu, odpálil se a zabil organizátora Lutze Bachmanna, byla demonstrace, svolaná na 19. ledna v Drážďanech, zakázána.

Odbočky tohoto hnutí se ale ustavily i v dalších městech, jen název si vždy změnily a na začátek si daly písmena označující jejich město, takže v Lipsku si říkají Legida, v Chemnitz Cegida atd. Situace se ale kolem tohoto hnutí zkomplikovala, protože jeho šéf Lutz Bachmann se kdysi nechal nafotografovat s účesem a knírkem jako Adolf Hitler, takže z funkce musel odstoupit a hnutí se rozštěpilo. I zprávy o tomto hnutí zmizely z prvních stránek médií a na demonstraci toto pondělí v Drážďanech se sešly místo ohlášených 17 000 lidí jen asi dva tisíce.

Tento týden se však zmínky o Pegidě zase v médiích objevily, protože starosta Lipska Burkhard Jung ze sociální demokracie ohlášenou demonstraci příznivců Legidy na 9. února zakázal s odůvodněním, že riziko při střetu s protidemonstranty je velmi vysoké: policie totiž ve městě podle starosty může nasadit jen 800 mužů.

To ovšem i saský ministr vnitra Markus Ulbig z CDU a stejně i opozice vnímá jako těžké porušení občanské svobody. Levice pak vyčítá právě bývalé koalici CDU a sociálních demokratů, že tento stav, kdy policie není schopná zajistit pořádek, zavinila, když začala šetřit a policisty propouštěla. Ze zákazu se stalo politikum a není vyloučené, že se spor dostane k soudu. V jiných městech se ještě demonstruje, ale počet účastníků je týden od týdne menší.

I spory o Pegidu se sice už mezi politiky nevedou, politici se vrátili ke své každodenní práci, ale o příčiny rozhořčení části obyvatel se začali zajímat sociologové. Ti upozornili na to, že každý, kdo sledoval sociální sítě a online fóra, nemohl být překvapen, protože tam se to již delší dobu hemžilo opovrhováním elitami, nenávistí k cizincům a konspiračními teoriemi.

Vyhřeznutí těchto nálad na veřejnosti má proto i pozitivní stránku: Po masových demonstracích tyto tendence nemůže žádná zodpovědná politická strana opomíjet a musí přijít se strategií proti nenávisti. Zároveň protidemonstrace jasně ukázaly, že strategie nesnášenlivých se zhroutila: očekávaný řetězový efekt jim nevyšel. Naopak demokracie se stala opět atraktivnější a o problému se všude i v hostincích diskutuje. Stará témata o činžích a daních spadla pod stůl. Pozornost se obrátila ke skutečně současnému tíživému problému. Za to může Německo děkovat Pegidě, říkají sociologové.

11. 02.

Co odhaluje spor o platy soudců a státních zástupců

Karel Hvížďala Přečteno 2138 krát Přidat komentář

Dne 29. prosince 2014 Nejvyšší soud potvrdil, že platy soudců a státních zástupců byly špatně vypočteny, stát jim platil méně, než měl. Většina dvanáctileté doby je po devíti letech promlčena, na doplacení mají proto postižení nárok jen za poslední tři roky a o ně se s nimi exekutiva hrdlí.

Stát se ale snažil s odvoláním na to, kolik by ho to stálo, premiér Sobotka hovořil o pěti miliardách, jim doplacení chybně vypočtených platů znemožnit. V pátek se domluvili na předběžném kompromisu: stát by jim vyplatil asi 1,2 miliardy a oni by stáhli asi 1300 žalob, což je rovněž návrh neslušný, protože mu nepředcházela omluva, i když se vláda odvolává na slušnost.

Nakonec ale v pondělí vláda návrh schválila a soudkyně, která spor vyvolala, prohlásila, že žalobu bere zpět. Spor ale zdaleka není u konce, protože na dohodu musí přistoupit i další soudci. A pak zůstává ještě možnost, že kauza doputuje i k Ústavnímu soudu, který by řešil, jestli je rozpor mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu s nálezem Ústavního soudu z minulého července. A ministryně soudci, který může spor poslat k Ústavnímu soudu, doporučuje, aby ji podal, i když na to nemá právo: soudce je nezávislý na exekutivě a ve starých evropských zemích by musela kvůli tomu nejspíš odstoupit, nebo se omluvit.

Spor tedy ukazuje na hluboké poškození naší právní kultury minulou vládnoucí nenormalitou. V západní společnosti počínaje středověkým feudalismem, kde existovaly smlouvy mezi lenním pánem a vazalem, králem a vznikajícími městy, najdeme klíč k pochopení společenských a tedy i politických vztahů. Odtud pramení myšlenka právního státu a systém nezávislého soudnictví, jež začíná mytickou Magnou chartou z roku 1215 v dnešní Velké Británii. Z feudální smlouvy se vyvinula smlouva společenská, z které se zrodilo chápání západní svobody, odpovědnosti a autonomie občanské společnosti.

Na východě a v Rusku není a nikdy nebyl stát vytvářen společností, ale naopak tam stát formuje společnost, přetváří si ji ke svému obrazu. Stát je víc než občan a občan je jeho vazalem. Na Západě je tomu opačně: ústava a zákony vytvářejí právní stát. Proto český spor o platy soudců a státních zástupců je nemorální. Stát buď omylem, nebo úmyslně udělal chybu, aby ušetřil a teď se snažil, s odůvodněním, že by to bylo drahé, udělat vše, aby ji nemusel napravit.

Z laického pohledu je ale zřejmé, že řeči o tom, že narovnání platů by vedlo ke zvýšení napětí mezi společností a soudci a oslabilo jejich pozici, je liché, protože naopak nedodržení platných zákonů ohrožuje daleko více pozici státu jako garanta zákonnosti, a tím pádem i občanů. Dnes jsou to soudci a státní zástupci a zítra to může být jakýkoliv občan, dostane-li se do sporu se státem, nedostane nic, i když bude mít pravdu, měl-li by mu stát zaplatit odškodné.

05. 02.

Stop islamizaci Evropy

Karel Hvížďala Přečteno 8118 krát Přidat komentář

Tak znělo jedno z hesel, které jsme mohli slyšet poprvé 16. ledna na Hradčanském náměstí v Praze, kde se sešlo něco přes tisíc lidí, i když pořadatelé očekávali čtyři tisíce. Demonstrace reagovala na popravu deseti redaktorů a karikaturistů a dvou policistů v redakci Charlie Hebdo v Paříži dvěma příslušníky jemenské al-Káidy.

Demonstrace se tehdy zúčastnili mimo jiné i místopředseda hnutí Úsvit Marek Černoch a místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS Jana Černochová. Sdružení Antifa upozornilo na to, že na demonstraci bylo i několik desítek neonacistů. Na fotografii byl zachycen dokonce lídr Úsvitu Tomio Okamura s Vlastimilem Pechancem, údajnou ikonou českých neonacistů, který strávil třináct let ve vězení za vraždu Roma.

Druhá protiislámská demonstrace proběhla v Praze na Staroměstském náměstí tuto sobotu a místo očekávaných dvou tisíc lidí se jich tam sešlo asi pět set. Na demonstraci promluvil Tomio Okamura a šéfka hnutí Česká suverenita Jana Volfová. Současně se tam sešlo asi čtyři sta lidí k bohoslužebnému setkání za soužití s menšinami a recesisté s heslem Island v ČR nechceme.

Většina demonstrantů se údajně stavěla za evropské hodnoty, jenže nevědí, o čem hovoří. Rozhodnutí Evropské rady z Kodaně v roce 1993 mluví jasně: státy Evropské unie musí garantovat demokracii, právní stát, lidská práva a ochranu menšin. A těžko tomu může být jinak, když jen například ve zmiňované Francii žijí čtyři miliony muslimů s francouzským pasem a ještě o něco více s cizími pasy. V sousedním Německu žije přes tři miliony Turků a tak bychom mohli pokračovat. U nás je jen necelých čtyři tisíce muslimů.

Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová zdůrazňuje, že lidská práva jsou založena na třech fundamentech: svobodě, rozumnosti a slušnosti, protože všechny tyto tři hodnoty jsou schopné zabránit tyranii. Proto naše společnost nemůže připustit přisuzování kolektivní viny jakékoliv minoritě: vymezovat se proti islámu nebo proti krajní levici či pravici je proto v naší civilizaci nepřípustné, potírat však musíme terorismus či rasovou nesnášenlivost, ať se rekrutují z jakékoliv minority.

Politika není v normální společnosti nikdy existenciální otázkou, jak o tom přednáší Jiří Přibáň, tou se stává jen za výjimečných okolností, které v současné Evropě nejsou. Naopak největším nebezpečím je politický existencialismus proměňující se v rozhořčení, s kterým pracují populističtí politici, kteří sbírají hlasy na periferii společnosti, sami sebe vyviňují a vinu přisuzují vždy jiným, odlišným.

Demokratická politika je jen sled řešení různých krizí a žádný politik nemůže znát recept na jejich konečné vyřešení. Kdo to tvrdí, lže, nebo je blázen. Paradoxní u nás je, že ten, kdo stojí pod heslem Češi Čechům, ne vyznavačům a hovoří proti islámu, je poloviční Japonec, který je vyznavačem jediného receptu, a to je přímá demokracie.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy