"Honza je energický. Plně se do věci investuje. To, co dělá, dělá naplno. Pořádně. On je herec s tím darem, že zaujme diváka, i když nic neříká a nehýbá se. Z něho vyzařuje osobnost: jako herce i jako člověka si ho vysoko cením...," řekl o něm před lety Václav Havel. A přesně tak se choval i ve Spojených státech, kam emigroval po Chartě 77, když Státní bezpečnost přišla na to, že rozšiřoval její znění, jak mi nedávno vyprávěla Magda Vášáryová. Ta s ním těsně před emigrací spolupracovala na Slovensku, kde hrál v televizi a ve filmu v době, kdy už v Čechách natáčet nesměl a kdy se nesměl vysílat seriál F. L. Věk, protože v něm Tříska hrál.
Základní rozdíl mezi Českem a Německem ve vztahu k nadcházejícím volbám je v tom, že většina Němců chce stabilitu, zatímco většina Čechů chce změnu, protože žádnou stabilitu za svůj život nikdy nezažila. Může za to i rozdílné sociální složení: německé hospodářství z velké části stojí na malých a středních podnicích, naše společnost je spíš oligarchická. Většina lidí není sama zodpovědná za svůj osud, je závislá na státu či na velkopodnikatelích, a proto její příklon k různým politickým subjektům je rozkolísaný podle momentální situace. Nevybírají nejpřijatelnější možnost, ale mstí se vládě za to, že si nesplnili své sny o sobě po roce 1989.
"Když jsem zapnul počítač a uviděl tu zprávu, že jsem dostal cenu Karla Čapka, zůstal jsem zírat a říkal si: To je nějak moc, ne? A vlastně doteď jsem se z toho nevzpamatoval... Ale to víte, že vás v tu chvíli napadne úplně všechno. Třeba zavolat jim a říct: Hele, zkuste to dát někomu jinýmu. Nebo mi uděláte ze života peklo. Tohle je prostě moc. Jenže než jsem si to přebral, už jsem se ubíral do Ameriky za synem a vnoučaty. A cestou mě napadlo: Třeba když budu zrovna v Americe, tak se naštvou, že si pro cenu ani nepřijdu, a nedaj mi ji. A to by bylo tedy úplně nejlepší, protože by to dostal někdo jinej, a já bych měl pocit, že jsem to ale měl původně být já. S tím by se mi žilo líp." To je autentická odpověď Petra Šabacha, kterou cituji z Lidových novin, kde jsem ji vyhledal, protože mi uvízla v hlavě. Pan Šabach nakonec odměnu sto tisíc nepřijal a požádal PEN klub, aby peníze poslal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí někam, kde není svoboda slova v dobrém stavu.
Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk a bez jednoho roku před sto lety se stal prvním československým prezidentem. Vzhledem k tomu, že se blíží datum další volby prezidenta České republiky, připomeňme si, že s těmito volbami máme již od samého počátku naší samostatnosti potíže. Už první volba Tomáše Garrigue Masaryka, kterého volilo tzv. Revoluční národní shromáždění, v němž zasedalo i čtyřicet zástupců ze Slovenska, byla problematická. Historická schůze v pražské Sněmovní ulici, kde dnes zasedá Sněmovna, začala v 11 hodin 40 minut. Začátek byl naplánován tak, aby v okamžiku vyhlášení výsledků volby se rozezněly po celé Praze zvony. Potíž byla v tom, že vlak ze Slovenska měl zpoždění, takže volby se nezúčastnili Slováci. Kvůli tomu někteří právníci považují volbu za neplatnou nebo i my laici ji můžeme považovat minimálně za neuctivou vůči Slovákům. Možná že právě proto někteří slovenští politici se již tehdy na nás rozzlobili a začali hovořit o tom, že Československo je jen prozatímní státní útvar.
Prezident Miloš Zeman se čím dál častěji osvědčuje i jako výkonný kreativní ředitel vlastní kanceláře. Kdykoliv si usmyslí, že se dostane do médií, vymyslí něco, co všichni zopakují. Naposled se svěřil Parlamentním listům s nápadem, který, kdyby uskutečnil, dostal by se zaručeně do všech hlavních zpráv na celém světě, když řekl, že by Andreje Babiše jmenoval premiérem, i kdyby byl ve vazbě.
Nedělní večerní debata, kterou po té, co kancléřka Angela Merkelová z CDU odmítla dva rozhovory, jak tomu bylo většinou v minulosti, kdy se konala jedna debata pro veřejnoprávní média a jedna pro privátní televize, nebyla nijak překvapivá. V takových rozhovorech by šlo o různé formáty i témata a paní kancléřka by s protikandidátem Martinem Schulzem z SPD hovořila déle a byla by proto větší naděje, že se soupeři odhalí. Ve čtyřech předem připravených blocích, jak si je Angela Merkelová vynutila, musela mít předem jasnou převahu. To již předpovídal zpravodajský týdeník Der Spiegel, který je v distribuci od nedělního rána. Na titulní straně je karikatura tlusté Merkelové opřené o provazy směrem k divákům a za ní poskakuje malinký Schulz s navlečenými boxerskými rukavicemi.