Posledního března odchází z politiky ve svých šestačtyřiceti letech expremiér Bohuslav Sobotka. Připomeňme si stručně jeho kariéru: O politiku se zajímal od studentských dob, v roce 1990 byl spoluzakladatelem Mladých sociálních demokratů. A jak svědčí i jeho diplomová práce o ČSSD na právech, nepřestal ani na vysoké škole. V jednatřiceti letech se díky Miloši Zemanovi stal ministrem financí. Těsně před čtyřicítkou předsedou ČSSD a o tři roky později, v roce 2014, premiérem a vydržel ve funkci až do loňských říjnových voleb.
"My jsme potřebovali lidi s přesným hospodářským smyslem. To se ale na školách nenaučili a ani nic nevěděli o oné důležité mravní stránce podnikatele. Míti vůli vést. Míti vědomí, že vzdělání, jehož nabyl, k čemusi musí sloužiti, a sice jiným lidem, těm, kterým se ho nedostalo. A sice zase ne v poučování, ale v tom, že zlepšuju svými vědomostmi jejich životy. My jsme potřebovali podnikatele. Chlapy, kteří i když něco nového v nějakém novém oboru nevěděli, tož vždycky nalezli způsob, jak se to naučiti." Napsal Jan Antonín Baťa v publikaci Těžké časy. Kromě této knihy po sobě zanechal čtyřicet svazků románů, cestopisů, poezie, národohospodářských studií a korespondence, které u nás nikdy nevyšly.
Je tomu právě padesát let, kdy začalo tzv. Pražské jaro: 8. března byla zrušena cenzura, 28. března rezignoval prezident Antonín Novotný a 30. března byl zvolen prezidentem generál Ludvík Svoboda.
"Dostal jsem se ke scenáristice z nouze. Odešel jsem na volnou nohu, abych se věnoval literatuře, ale jak víte, literatura je rozmar milionářů, dalo by se říci, na té se těžko zbohatne. Napsal jsem příběh U zdi, a aby mohl vyjít, režisér Jan Grossman ho označil jako scénář dramatu. Pak se toho chopil Otomar Krejča a vznikla z toho opravdu hra. S výdělkem sto padesát korun měsíčně. Takže jsem se obrátil k filmu a vznikla Svatba jako řemen s Pavlem Landovským, Vladimírem Pucholtem či Jiřím Hrzánem... Film je týmová práce, které se každý snaží vtisknout vlastní rys. Ve filmu si vyděláte na živobytí, ale literatura je literatura." To jsou slova Zdeňka Mahlera, vzdáleného příbuzného Gustava Mahlera, který vešel nejprve v obecnou známost právě jako filmový scénárista. Připomeňme třeba ještě Nebeské jezdce o našich letcích v RAF, Božskou Emu či Formanova Amadea. A Miloš Forman, s kterým nějaký čas bydleli spolu na Kampě, byl taky nejspíš tím, kdo ho přiměl k tomu, aby o filmu uvažoval: chtěli spolu natočit příběh Lidic. Forman dokonce v jednu chvíli navrhoval, že by to mělo půdorys instruktážního filmu o tom, jak likvidovat vesnice. Forman ale neměl statut režiséra, chtěl to tedy točit Kadár s Klosem, ale nakonec po mnoha a mnoha letech to natočil až režisér Nikolaev v roce 2011.
Vraždy sedmadvacetiletého novináře, datového analytika z Aktuality.sk Jána Kuciaka a jeho snoubenky, archeoložky Martiny Kušnírové v obci Velká Mača nedaleko Bratislavy vyvolaly na Slovensku politickou krizi. Ti, co za tímto krutým činem stojí, musí být buď úplní hlupáci, nebo naopak ti, v jejichž zájmu bylo krizi vyvolat.
"Píšu už jen německy. Proces "přestupu" do jiného jazyka nebyl pro mne tak komplikovaný a bolestný jako snad pro jiné autory. Němčina byla mou druhou mateřštinou a Německo není pro mne cizinou. Ty jazyky jsou ale rozdílné. V češtině se nádherně blouzní, je to řeč s vitálním adjektivem, se slovesem, s nímž si lze pohrávat, vedlejší věty plynou volně bez zábran. Němčina je řeč přesná, někdy ve výrazu až příliš tvrdá, je to řeč exaktních myslitelů a techniků." To jsou slova původně ostravského spisovatele, která mi řekl po šesti letech exilu, v roce 1980, v Mnichově, pro knihu České rozhovory ve světě.
Moc je politické médium, a politika začíná s její koncentrací, napsal klasik. Jenže v roztříštěné politické krajině, kde prezident nedovolí pracovat vládě bez důvěry, musí si nejsilnější strana partnery, s kterými se nemůže dohodnout, aby mohla moc koncentrovat, koupit, na což mnohdy peníze z voleb nestačí. A to je přesně případ Slovenska, o kterém loni v knize Vlčice hovořila Magda Vášáryová, když tvrdila, že tam premiér Fico financuje postkomunistickou levici stejně jako svého koaličního partnera Slovenskou národní stranu mečiarovskými privatizéry, které původně kritizoval. Ti ho dnes mají v hrsti: jejich lidé díky penězům, které tečou od nich a na ně navázaných zahraničních podnikatelů do politiky, ovládli státní správu a vymkli se důslednější kontrole.
Sedmdesáté výročí komunistického puče z roku 1948 nám názorně připomíná rozdíl mezi evidentní lží a nesplněnými předvolebními sliby. Oba instrumenty používají politické subjekty k tomu, aby nalákaly voliče, ale jejich účel je odlišný: lži slouží hlavně k tomu, aby politická strana zakryla své skutečné úmysly, proto v důsledku činí poté, co se ujme moci, něco jiného než slibovala, zatímco nesplněné sliby ukazují jen na úmysly strany, které se nepodařilo naplnit.