Mnozí dobu mezi Vánoci a Novým rokem nazývají časem mezi roky. Zní to možná pro někoho trochu nezvykle, ale když se nad tím člověk zamyslí, musí si přiznat, že na tom pojmenování něco je. Odpovídá totiž životnímu pocitu, který většina lidí má, protože ví, že něco končí a něco jiného za chvíli začne. A protože letos mezi svátky máme jen dva pracovní dny, času na rozjímání máme dost.
A nejen to, právě vydaná nahrávka Nesnesitelné lehkosti bytí je i dárkem Milanu Kunderovi k blížícím se devadesátinám, které oslaví v příštím roce na aprila v Paříži, kde žije od roku 1975. Ve stejném roce měla premiéru Kunderova hra Jakub a jeho pán, kterou napsal brzy po okupaci sovětskou armádou, kdy byl zakázaným autorem, jen pro svou intimní potřebu. Nakonec se hrála v Činoherním klubu v Ústí nad Labem, ale jako autor byl uveden Kunderův kamarád, režisér Evald Schorm. V režii Ivana Rajmonta, pookupačního šéfa činohry Národního divadla, se v ní v hlavních rolích objevili Jiří Bartoška a Karel Heřmánek. Na repertoáru divadla se udržela až do roku 1989 a dočkala se 223 repríz. Později se hrála ve stejném obsazení ještě v Divadle bez Zábradlí a dodnes se hraje mimo jiné ve Francii. A to byl zřejmě hlavní důvod, proč Milan Kundera trval na tom, aby jeho nejznámější knihu z roku 1984 Nesnesitelná lehkost bytí, která byla ve Spojených státech zfilmovaná, načetl právě Jiří Bartoška.
Minulý týden se rozhodlo, že o vydání Miloslava Roznera, poslance SPD a člena mandátového a imunitního výboru Sněmovny, se bude rozhodovat hned na začátku příštího roku. Důvod je zřejmý: Je tomu přesně rok, co tento poslanec prohlásil o romském koncentračním táboře v Letech u Písku, že jde o "neexistující pseudokoncentrák" a jeho strana se za něj postavila, protože za výkup vepřína, který na místě bývalého koncentráku stojí a postavení památníku, by se měla zaplatit velká částka peněz. Fakta jsou ale nezpochybnitelná: V tomto původně kárném a posléze sběrném táboře zemřelo či bylo zabito 327 Romů včetně dětí z 1 300 vězněných, z nichž asi 500 bylo odesláno na smrt do Osvětimi.
Nejprve si připomeňme výsledky posledních prosincových průzkumů po kauzách se střetem zájmu pana premiéra a s nejasným odjezdem jeho syna na Krym. Podle agentury STEM by ANO dosáhlo až na 35,7 procent voličů a podle agentury Kantar TNS na 32,5 procent voličů. Co by před lety ještě donutilo každého premiéra k rychlé demisi, Andreje Babiše posílilo. Co se změnilo?
Polský esejista a šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza v neděli pro Deník N řekl: Situace v České republice "mi stále více připomíná, až se to bojím říci, období normalizace. Tedy normalizace bez sovětských vojsk. Odstraňuje se u vás vše, co bylo v politice a v duševním životě nejlepší, nejzajímavější, co přinášelo hodnoty do světové kultury." Podobně se v různých komentářích čím dál častěji vyskytuje přirovnání dnešní situace k tzv. druhé republice.Zúžíme-li pohled pro účel tohoto komentáře jen na mediální krajinu ve zmíněných třech obdobích, zjistíme, že přirovnání jako metafora platí, ale konkrétní situace jsou odlišné.
Před pár dny německá kancléřka Angela Merkelová pronesla na setkání Nadace Konrada Adenauera, která je blízká CDU, důležitou prognózu, která u nás proběhla bez širší odezvy, ač jejich dosah se nás bude v blízké budoucnosti týkat. Řekla: "Národní státy musí dnes - myslím, že závazně - být připraveny vzdát se své svrchovanosti." Dodala, že by to měly schválit národní parlamenty. A podobně mluvil o pár dní dříve v Budestagu francouzský prezident Emmanuel Macron. U nás se například v pátek 30. listopadu proti takové rétorice na Neviditelném psu ostře ohradil Jan Lanz.
Pakliže neobhájíme nestrannou policii, justici a svobodná média, ocitneme se po třiceti letech opět ve zlomovém bodě, v němž není ohrožena pouze vláda, ale právní stát, a tím pádem celý režim. To je hlavní důvod, proč Evropská unie kauzy premiéra Babiše tak bedlivě sleduje. Chce vědět, kam patříme a jestli s námi v budoucnu může počítat jako s rovnoprávným partnerem. Jinými slovy, jestli jsme se po padesáti letech a dvou autoritářských režimech v posledních třiceti letech vzpřímili, jestli my občané České republiky už jsme schopní se každému pokusu o východní oligarchizaci veřejného prostoru rázně postavit: jestli je pravda to, co tvrdíme, že naše justice díky Ústavnímu a Nejvyššímu správnímu soudu skutečně funguje.