U letošní příležitosti dvaačtyřicátého výročí okupace Československa, kterému se záhy muselo oficiálně říkat vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území, se vzpomínalo na ledacos, ale skoro úplně se zapomnělo na média, ač v té době sehrála velmi důležitou roli.

Byla to totiž právě média, která sice vycházela a vysílala většinou z improvizovaných pracovišť, ale mohla jako jediná občany informovat o skutečném průběhu událostí. Zásadní roli mezi nimi sehrál tehdy ještě Československý rozhlas, který po obsazení hlavní budovy sovětskou armádou, vysílal dost dlouho právě i z tehdejší Hviezdoslavovy dnes Dykovy ulice 14, z které vysílá dnes Český rozhlas 6. Tehdy tu sídlilo armádní vysílání.

Obsazení hlavní budovy kolaboranty, v jejichž čele byl poněkud zmatený bývalý ředitel rozhlasu Miloš Marko v doprovodu několika neuniformovaných příslušníků Státní bezpečnosti, se v nočních hodinách 21. srpna nepovedlo, protože tato skupina předpokládala, že v budově po jedné v noci nikoho kromě služby nenajde. Podle Karla Lánského, ale v té době už bylo v rádiu více než dvě stě lidí, kteří se telefonicky svolali a okamžitě se dostavili do práce. S takovou přesilou si nevěděli kolaboranti rady, a proto selhal plán, jak později napsal Jiří Dienstbier, odvysílat ilegální dopis stranických a státních činitelů, zvoucí jednotky Varšavské smlouvy do Československa. Když se však začalo číst kolem druhé hodiny ráno provolání legální vlády Všemu lidu Československé socialistické republiky, v polovině první věty vysílače vypadly, Karel Hoffman je nechal vyřadit z provozu. Naštěstí tehdy ještě fungoval rozhlas po drátě a na něm hlasatel Fišer dočetl oficiální prohlášení, které se tak dostalo mezi lidi. Od 4,30 minut dne 21. srpna 1968 ale už zase rozhlas vysílal normálně, z náhradních ilegálních pracovišť. Technikům se podařilo blokádu obejít.

Když sovětská armáda dorazila do Prahy, hlasatel odvysílal následující slova: "Poslední telefonické zprávy říkají, že před budovou ústředního výboru KSČ jsou cizí jednotky. Ujišťujeme vás, že dokud budeme mít technické prostředky, splníme svou povinnost a budeme vás informovat o všem, co se děje po obsazení naší republiky jednotkami Varšavské smlouvy a budeme tlumočit rozhodnutí jediné legální vlády a Dubčekova vedení, kterému pořád ještě věříme." Připomeňme, že se stejně jako první pokus o obsazení rádia nepovedlo ani instalování tzv. Indrovy dělnické vlády, jejímž jménem byli zatčeni představitelé strany a legální vlády.

Co se nezdařilo v budově rozhlasu, suplovala armáda, která brzy dala do provozu rozhlasovou stanici Vltava. Ta špatnou češtinou odněkud z Drážďan hlásala, že vojska dorazila na pozvání bránit socialismus před kontrarevolucí a imperialisty. Okupanti dorazili k budově rádia kolem sedmé hodiny ranní, kdy se tam poprvé ozvala střelba. Zprávy z bojů před rozhlasem, jak napsal později Jiří Dienstbier, psal rovnou do stroje z psacího stolu (který si postavil na jiné stoly, aby viděl, co se před budovou děje) Ondřej Neff, jenž si tehdy splnil svůj dětský sen být alespoň chvilku válečným zpravodajem.

Někdy v té době se z rozhlasu ozvalo: "Dovolte, abych přerušil vysílání informací, že k budově rozhlasu se po Vinohradské třídě blíží tanky. Přátelé, uslyšíte-li na této vlně jiné hlasy než ty, které znáte, znamená to, že už nevysílá Československý rozhlas, legální orgán legální vlády... Ať vám potom bude kdokoliv říkat cokoli, naší zbraní je klid a pasivní rezistence. Nenechte se vyprovokovat. Je třeba být na svých místech, vidět a vědět, diskutovat a říkat: Vraťte se, je to naše vlast, naše země."

Po hlasatelových slovech se zahrála naše hymna a vysílání bylo od devíti asi do jedenácti přerušeno. V té dob ale začala už vysílat z ilegálního vysílače Československá televize. Pracovníci rozhlasu preventivně zajišťovali vysílání z jiných, tíže dostupných pracovišť, které okupanti také nikdy neobjevili. Za ztížených podmínek se vysílalo ze studia v Karlíně, ze Skautu na Karlově náměstí, z Nuslí, z ulice Na Květnici a - jak už jsem říkal - z tehdejší Hviezdislavovy ulice, tedy dnešní Dykovy, odkud teď k vám hovořím, až do 9.září, kdy se redaktoři mohli vrátit do svých místností. Skoro po celou dobu se vysílalo i v pěti cizích jazycích, kterými hovořily okupační armády.

Zajímavé rovněž bylo, že ač okupanti chtěli předat budovu nové redakční sestavě, v prvních dnech se jim tolik lidí ochotných spolupracovat s okupanty nepodařilo dát dohromady. Rusové byli touto skutečností chvíli zaskočeni stejně jako tím, že tu 21.srpna ráno nenašli "vlastenecká vojska", kterým chtěli sovětští elitní parašutisté budovu rozhlasu předat. Lživá propaganda se obrátila proti nim. Rozhlas za svou činnost v srpnových dnech dostal Československou cenu míru.

Dne 11. září navštívil Československo Brežněvův emisar Kuzněcov, který přijel našemu tehdejšímu vedení vyslovit nespokojenost s průběhem a tempem normalizace. Tento fakt dával zřetelně tušit, že po krátkém morálním vítězství začíná období dlouhodobé reálné prohry a že čistky začnou velmi brzy právě v médiích. Sám jsem musel z Mladého světa a z médií vůbec odejít.

Připomínám tohle všechno také proto, abychom si my starší uvědomili, že pro ty mladší události z roku 1968 mají podobnou hodnotu, jako mělo vyprávění našich dědů na začátku šedesátých let, když vzpomínali na boje z první světové války na Piavě. Taky nás dělilo od té doby dvaačtyřicet let a Italové pro nás nebyli žádnými nepřáteli.

Psáno pro Čro 6