Prezident Václav Klaus několikrát napadal politickou korektnost, která tradičně ovládá evropský diskukrs. Vytýkal Evropě hlavně neschopnost nazývat věci pravými jmény. Vyslyšíme-li tuto Klausovu výtku a přečteme-li si prezidentův nedávný projev v Bělehradě na srbské Akademii věd, můžeme označení Václava Klause, který je považován kvůli evropské korektnosti za euroskeptika, poopravit a nazvat přesněji nepřítelem moderní Evropy, která je pro něj příliš sofistikovaná.

Lze to doložit citáty z jeho projevu, v kterém označil evropský vývoj od roku 1789 za zcestný, i když právě Velká francouzská revoluce, která se tehdy odehrála, je v Evropě a i dnešní Evropské unii považována za moment, kdy se zrodilo univerzální poselství, kdy "byla vynalezena demokracie" a Deklarace lidských práv. Byla to právě Francouzská revoluce, která přišla s představou univerzálnosti, na kterou navázaly Spojené státy. Jak někteří historikové a politologové připomínají, Napoleonské války byly prvním pokusem o vývoz revoluce, tedy "demokratického imperialismu" v němž Amerika pokračuje třeba v Iráku nebo v Afghánistánu. Heslo "volnost, rovnost, bratrství" staví na myšlence, že svrchovanost lidu předpokládá svrchovanost jedinců, kteří ji vytvářejí. To je odkaz Francouzské revoluce, který Václav Klaus v Bělehradě odsoudil.

Náš prezident se domnívá, že Francouzská revoluce přerušila spontánní evoluční vývoj Evropy. Řekl: "Začalo to Velkou francouzskou revolucí, kdy se zrodila lidská práva (i když jsou to více nároky než práva). Pokračovalo to Velkou říjnovou revolucí, která zlikvidovala svobodu, demokracii a tržní ekonomiku... a ve stínu těchto "velkých" revolucí pokračovalo postupné, ne snadno viditelné "drolení" Evropy."

Pomineme-li hlavní nepřesnost, že drolení Evropy se týkalo jen části střední Evropy a že naopak zbytek Evropy se již hned po válce začal sjednocovat a demokracii prohluboval, Václav Klaus napadá základní principy Evropy, jejíž kořeny sahají ještě dál: stojí na řecké filozofii a římském právu. Právě z této tradice se zrodila evropská schopnost kritického zpochybnění sebe sama, pro kterou je každá ideologie i neochvějná víra v neviditelnou ruku trhu nepřijatelná. Křesťané pak obohatili tyto hodnoty o důstojnost každého jedince a osvícenci přišli s myšlenkou občanských, lidských a demokratických práv. Americká revoluce je proto považována za pokračování evropského XVIII. století. Proto hovoříme o euroatlantické civilizaci.

Stavět Evropskou unii do rozporu s těmito principy a srovnávat vládnutí z Bruselu s vládnutím z Moskvy, když do evropského klubu jsme vstoupili dobrovolně, zatímco k Moskvě jsme byli přivázáni nejprve poválečným rozdělením Evropy a později vojenskou okupací, je rovněž velmi účelová konstrukce.

V projevu Václav Klaus řekl: "Chtěli jsme tržní ekonomiku a trhy bez přívlastků, ale dostáváme sociálně a environmentálně deformovanou tržní ekonomiku. To vedlo k tomu, že jsme udělali obrat o 180 stupňů. V první postkomunistické dekádě jsme šli jedním směrem, ve druhé směrem opačným. Pro některé z nás to je hlubokou deziluzí."

V projevu najdeme ve chvíli, kdy prezident hovoří o jugoslávské ekonomické transformaci, a o tom, jestli Srbům jejich předcházející hospodářský experiment pomohl, nebo ne, přiznání Václava Klause, že na to má autoritativní odpověď. Myslím, že si lze dovolit říci, že i odpovědi na výzvy dnešní staré Evropy či Evropské unie, které prezident Klaus přednesl v Bělehradě, jsou rovněž autoritativní, protože v nich nejde vůbec o dialog, o spolupráci, ale pouze o odmítnutí současného uspořádání Evropy, a to dokonce i jejich moderních kořenů. Volání po návratu před rok 1789 je ale pro evropské uši a mozky asi stejně nepřijatelné jako volání některých ekologů, které Václav Klaus tak usilovně kritizuje, po tom, aby se ve městech nepoužívaly automobily. Popřít nepřehlédnutelný význam Velké francouzské revoluce je pro každého vzdělaného Evropana jen bulvární provokace.

Jenže Václav Klaus to myslí s odmítáním Evropy zřejmě skutečně vážně, což potvrzuje i tím, když sice podporuje vstup Srbska do Evropské unie, ale zároveň v závěru připomíná, že tak činí proto, aby tam měl spojence. Jinými slovy, aby mohl Evropskou unii rozkládat zevnitř. Připomeneme-li ale - jak to učinil třeba v sobotním Právu Alexandr Mitrofanov - že tentýž prezident poukazuje se sympatiemi na vzestup zemí, které se nezdržují s ekologií, sociálními a lidskými právy, je možné jeho projev číst i jako laudatio na autoritářské režimy. Taková slova bychom rozhodně neměli přehlížet, protože to už není jen provokace, ale propagace nedemokracie.

Psáno pro ČRo 6