V dnešní poznámce bych se chtěl vrátit ke hře Koule, která byla velmi volně inspirována životem sportovkyně Heleny Fibingerové. Napsal ji David Drábek a odvysílala ji v rámci cyklu her ze současnosti stanice Vltava, Český rozhlas 3. Paní Fibingerová je dnes velmi aktivní členkou Rady České televize a zároveň funkcionářkou Českého atletického svazu, kterému se hra nelíbila a požádala advokátní kancelář Pokorný/Wagner, aby ji ve věci zastupovala.

Už jen tato zpráva je jak z jiné planety a pamětníkům připomíná stížnost požárníků z šedesátých let minulého století na Miloše Formana a jeho film Hoří, má panenko či první reakce na vydání Osudů dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška na počátku dvacátých let, kdy se cítila dotčená armáda či útlocitné dámy. Vzhledem k tomu, že rozhlasová hra stejně jako film či román jsou uměleckými díly, nepřísluší v demokratickém světě žádnému státnímu úřadu, aby je posuzoval, protože hlavní postavou jsou vždy fiktivní figury, v tomto případě sportovkyně Milena. Reálná jména mají ve hře jen papalášové, aby hra byla časově přesněji zařaditelná. Chce-li se někdo s touto postavou ztotožňovat, nebo pokud někomu taková postava někoho připomíná, je to pouze a jen jeho osobní problém. Rusové by mohli v této postavě vidět třeba Annu Avdějevovou a Američané třeba Lisu Misipekovou. Fiktivní postava v uměleckém zpracování nemůže nikdy zasahovat do něčích osobních práv. Teprve kdyby kvůli tomu soudnímu sporu došlo, budou osobní práva žalující strany, tedy paní Fibingerové poškozena, protože se tím ve veřejnosti zesměšní.

S podivem tedy je, že se vůbec Rada Českého rozhlasu stížností zabývala, že o ní dokonce hlasovala, i když návrh díky jednomu hlasu neprošel. Všem podobným radám by mělo být a priori jasné, že o umělecké kvalitě díla se nedá hlasovat: tu posoudí vždy jedině čas, pokud nepropagují fašismus či jiné extrémistické organizace a pak se tím zase může zabývat jen soud. A jak víme z historie, většinou právě ta nejkontroverznější díla bývají s odstupem času vysoce hodnocená. Což zrovna platí jak o Osudech dobrého vojáka Švejka, tak o Hoří, má panenko, ale i o malířství Pabla Picassa či třeba o tvorbě Leoše Janáčka, ale i o všech hrách rakouského dramatika Thomase Bernharda. Dříve asi nejtvrdšího kritika Rakouska, dnes klasika.

Ještě smutnější je ale postoj vedení Českého rozhlasu, který se rázně a jednoznačně za tvůrce nepostavil a připustil, že bude jeho stanice opatrnější a že zvýší pozornost při dramaturgických postupech. Takovéto prohlášení má totiž vždy velmi devastující důsledky na vnitřní poměry v každé stanici (nakladatelství, divadle, atd.) a je svým způsobem horší, než zákaz, proti kterému se vždy alespoň někdo rovněž rázně postaví, což většinou vyvolá veřejnou debatu. U nás zatím došlo jen k okrajovému střetu Josef Chuchma versus Barbora Tachecí na stránkách idnes. Opatrnost vždy vede jen k vystrašenosti, zatímco velké umělecké výkony naopak musí čeřit hladinu, bourat vžité konvence, zostřovat pohled na společnost a její protagonisty: vyvolávat neklid a živou otevřenou diskusi.

Na přesně nedefinované a permanentní vystrašenosti byl postaven úspěch normalizace sedmdesátých let a ta vedla k tomu, že něco jiného se říkalo veřejně a něco jiného v soukromí: společnost ztratila dynamiku šedesátých let, byla umrtvená. Zdravá společnost se pozná podle toho, jak v ní lidé veřejně umí bojovat za své názory a jak jsou k tomu vychovávaní od malička. Dodnes si pamatuji na scénu z Německa z pískoviště, kde se jedna malá holčička rozplakala, když jí cizí chlapeček vzal lopatičku a maminka ji okřikla slovy: "Neplač, slzy patří jen do pokojíku pro služky. Když něco chceš, musíš si to vybojovat". Tak je vychovávaná měšťanská vrstva ve staré Evropě. Pokud takhle nebudeme vychovávat děti a dospělé, budeme je v práci vést k vystrašenosti, bude naše společnost stále vykazovat velmi nízké výkony: nebudeme schopní konkurence. Neobsazení místa generálního ředitele v Českém rozhlase již dlouhodobě tento nebezpečný stav uměle prodlužuje.