Které Polsko chceme za spojence

06. 08. 2007 | 13:24
Přečteno 4529 krát
(Pro zájemce připojuji: České noviny o prázdninách 2007)

Existují dvě Polska: První, které vytvořila Solidarita a které bylo na počátku vedeno filozofií kompromisu, nikoliv msty. Toto Polsko mělo být pro všechny a nechtělo, aby se stát rozdělil na všemocné vítěze a utlačované poražené. Proto po roce 1989 se vlády střídaly, ale země byla stabilní. I postkomunisté přistoupili na pravidla parlamentní demokracie a tržního hospodářství.

Samozřejmě ne všichni akceptovali tento vývoj. Dnes je Polsko vedeno koalicí složenou z post-solidarity, která má revanšistické sklony a post-komunisty z provincie, kteří rádi vyvolávají nepokoje a kráčejí ve stopách šovinistů z třicátých let minulého století. A k těmto dvěma uskupením se přidali xenofobové, antisemité a příznivci Radia Maryja, které je mluvčím etnických, fundamentálních katolíků.

Takhle vidí svou zem Adam Michnik, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza v článku s názvem Na Polsko myslím v noci…, který v minulých dnech otiskla řada periodik po celém světě. Není to poprvé, kdy vystoupil na veřejnosti s velice vyhraněným názorem, který dává jasně najevo, že nepodléhá nikdy žádné ideologii. Připomeňme, že se při volbě prezidenta rázně postavil za postkomunistu Kwasnievského nebo že napsal úvod ke knize vzpomínek generála Jaruzelského či že byl jedním z mála lidí, který si v pravý okamžik dovolil na stránkách svých novin polemizovat s papežem Janem Pavlem II.. Vždy chápal politiku jako kompromis, který je přijatelný pro většinu a lidi spojuje, nikoliv rozděluje. Toto jeho přesvědčení vyplývá z bedlivého studia Francouzské revoluce z roku 1789 i Velké říjnové revoluce v Rusku z roku 1917.

Ve zmíněném článku pan Michnik připomíná, že dnešní Polsko vysílá zneklidňující signály: Je podkopávaná autorita soudů, a dokonce i nezávislost Ústavního soudu. Veřejná správa je zkorumpovaná a státní zastupitelství jsou zpolitizovaná. Dennodenní život je regulován nátlakem.

Adam Michnik doslova napsal: „Proč se to stalo? Každá úspěšná revoluce má vítěze a poražené. Polská revoluce dala zemi občanská práva, ale současně zvyšující se kriminalitu. Tržní hospodářství, ale také krachy podniků a vysokou nezaměstnanost. Vznikla dynamická střední třída, ale rovněž velké rozdíly v příjmech obyvatelstva. Polsko se otevřelo Evropě, ale zrodil se strach před cizinci a země se otevřela invazi západní masové kultury… Ve vězeňském světě komunismu byl člověk majetkem státu, ale stát se o něj staral a zaručil mu práci. Ve svobodném světě se nikdo nestará o nikoho. A v této atmosféře strachu a starostlivosti vládne dnešní koalice ve světě, který je poznamenán patentními konzervativními recepty George W. Bushe a centralistickými praktikami Putina.“ Samozřejmě bývalí bojovníci ze Solidarity si to představovali jinak: Věřili, že po pádu totality budou vládnout oni. Ale představitelé totality, komunisté, kteří nesli vinu, nebyli potrestáni a stateční bojovníci nebyli odměněni. Právě z tohoto nespravedlivého stavu, dle Michnika, se zrodil pocit hořkosti, závisti, která vyprovokovala destruktivní energii, jež vyústila v úspěšné volání po pomstě.

Poražení z roku 1989 odmítají uznat, že dosažená svoboda je největším úspěchem Polska za 300 let a domnívají se, že Polsko je stále řízeno policejními strukturami totalitního režimu. Tím zdůvodňují morální revoluci, po které volají a která po vítězných volbách v roce 2005 měla vyústit ve velkou očistnou akci: Podle odhadů - jak se o tom i u nás psalo – mělo být sedmnáct let po revoluci prolustrováno 700 tisíc až 750 tisíc lidí. Kdo by na to nepřistoupil nebo údaje falšoval, nesměl by deset let pracovat ve svém oboru. Ústavní soud naštěstí akci zakázal.

Proti tomu se postavil, a to poprvé od revoluce, i čelní představitel katolické církve, která tradičně v rurálním Polsku hraje význačnou roli, a sice krakovský kardinál Dziwisz, když řekl: „Odplata, msta, ztráta respektu vůči cti člověka a bezohledné osočování nesmí v naší společnosti existovat.“

Bohužel kardinálovu výzvu představitelé „morální revoluce“ nevyslyšeli a v Polsku stojí proti sobě stále dvě rozdílné země: Nedůvěřivé Polsko, plné strachu a touhy po pomstě, které bojuje s Polskem, které je pro otevřenost, dialog a jehož čelními představiteli byli muži jako papež Jan Pavel II. a Czeslaw Milosz.

My bychom mohli dodat, že druhé Polsko mluví hlasem staré Evropy, která je přesvědčená o tom, že nikdo nemůže být věčně vinným. Čas vše proměňuje. Už ve starém Římě se hovořilo o tzv. „clementii“, schopnosti odpouštět, jako o vlastnosti, která byla počítána mezi královské ctnosti a je dodnes imperativem, kterému se podřizují všichni civilizovaní politici. Současný známý německý filozof Peter Sloterdijk (v knize Zorn und Zeit, Suhrkamp 2006) říká, že kdo je nesmířlivý a volá po pomstě, hýbá s ním nezvladatelný hněv: je jeho otrokem a vyvolává v něm nebezpečné resentimenty. Řádný muž musí umět v sobě hněv ovládat a pokouší se usměrnit společnost tak, aby ji nemohl ovládat: dbá příkazu Clementie.

Pro čtenáře, kteří se zajímají o média, připojuji text, který jsem napsal pro server Hospodářských novin Ihned.cz

České noviny o prázdninách 2007
České noviny o prázdninách jen zřetelněji předexecírovávají to, o čem mediální analytici, psychologové a filozofové již v zahraničí dlouhou dobu píší, a to v nejkrystaličtější formě: média se proměnila jen v nosiče zcela neovladatelné mediality, která se řídí vlastním samopohybem. Naše kotlina se stala laboratoří, v které může Západ bezplatně pozorovat, co by se stalo s jeho občany, kdyby tamní veškerá média přestala fungovat jako čtvrtá velmoc po moci ústavodárné, výkonné a soudní a všechna se proměnila v pop-noviny. Jsme jediná země ve střední Evropě, která se bez jakéhokoliv vzdoru postupně vzdává vyšších nároků na skutečnou žurnalistiku a mylně si to omlouváme tím, že je tomu tak všude, že jde o obecný trend.

Popis mediální krajiny
České noviny plnily (nepočítáme-li Hospodářské noviny) své hlavní stránky v posledních týdnech následujícími tématy: po mysteriózní Aničce následovala ptačí chřipka (byli jsme s detailní morbidností informováni o hubení kuřat v plynových komorách), po ní rozvody šéfů našich největších politických stran a když bylo nejhůř, udeřila naštěstí vedra, po kterých se vzápětí panu premiérovi narodil nemanželský syn Nicolas a neexistence obsahu na nás vyhřezla v plné nahotě: Všechny noviny měly na titulu maminku Lucii Talmanovou s novorozenětem (rozeslal ji Úřad vlády) jako jim před tím dominovala přes půl stránky fotografie slunce na rudém pozadí s nápisem Předpověď: 55 stupňů na slunci nebo Afrika v Česku: 39 stupňů. Hodnota těchto zpráv se rovná nule už i proto, že předpověď všichni lidé, kteří čtou, poslouchají také elektronická média znali už z televize či z rozhlasu. Zpráva o narození čtvrtého Topolánka zase patří do společenské kroniky a ne na titulní stránku. A aby toho nebylo málo Mladá fronta Dnes na titulní stránce přinesla tentýž den, co psala o počasí, zprávu o tom, že výpravčí zaskočil za kolegu a srazily se vlaky a že každé třetí čepované pivo je podměrečné.

Naše pop-noviny v létě roku 2007 už nepředváděly ani rychlost, ani neinscenovaly senzaci, ani se nezabývaly transferem emocí, jen zaplňovaly velice často prostor a přitom se jejich šéfové na různých seminářích dovolávají čtenářů, že ti si takové noviny přejí. Jenže to, co předvádějí, je de facto totéž, co si my starší pamatujeme z doby vládnoucí totality, kdy ale prázdnota byla ideologicky regulovaná. V červenci se bojovalo o zrno, v září o zelené zlato, v říjnu (respektive listopadu) se slavila Velká říjnová socialistická revoluce, Nový rok byl dalším nakročením k zářným zítřkům, Únor byl vítězný a v březnu se oslavoval Mezinárodní den žen, v květnu Svátek práce atd.. Noviny na titulních stránkách mohly tisknout každý rok prakticky ty samé snímky i články a my jsme se tomuto stavu opět přiblížili. Jde evidentně sice o pokrok, ideologické kalendarium bylo nahrazeno samopohybem, který si nedá nic diktovat ani od majitelů novin, ale nepatrný: obojí praxe vykazuje naší nedostatečnost a skutečnost, že dějiny nás opět obcházejí.

Ve stejné době hlavní deníky v Německu či ve Francii se zvýšeným teplotám věnovaly jen uvnitř listu a samozřejmě jako hlavní téma zpracovávaly ruské vypovězení a přání aktualizovat Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (označovanou zkratkou CFE), určující počty tanků, děl, bojových letadel, vrtulníků a obrněných vozidel, tedy ruskou inscenaci studené války před blížícími se volbami jak parlamentními (koncem roku) tak prezidentskými (v březnu příštího roku). Navíc připomínaly to, co u nás bylo zapomenuto, že právě Putin jako předseda vlády rozpoutal druhou čečenskou válku, a tím upozorňovaly na důležitý kontext, v němž je třeba nazírat i dnešní jeho kroky, pomocí kterých inscenuje studenou válku. Další články pitvaly návrhy německého ministra vnitra Wolfganga Schäubleho, které mají zpřísnit tresty pro teroristy, eventuálně povolit jejich zabíjení, mučení či preventivní věznění. Prestižní noviny tyto výroky označovaly za hlas jiného Německa. Stranou nezůstávala na titulních stránkách ani situace v Pakistánu a Iráku. Francouzské noviny se navíc zabývaly vztahy nového prezidenta Nicolase Sarkozyho s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a jak toto spojení může ovlivnit další vývoj Evropské unie a zevrubněji rozebíraly tehdy se blížící volby v Turecku a jeho snižující se šance na připojení k EU, jehož je Sarkozy tvrdým odpůrcem atd. atd.

Po tomto letmém porovnání vstupních stránek může mít i člověk, který neumí česky, pocit, že nenavštívil malý stát, který leží v srdci Evropy, ale šťastnou ostrovní říši, která je od Evropy nekonečně vzdálená a nic z toho, co se ve světě děje, se tamního obyvatelstva vůbec netýká. Důležité informace byly umístěné až hodně vzadu a ještě navíc doplněné o karikované informace typu Komiksový Tintin je rasista či Češi mohou zachránit bulharské sestry.

Porovnání
Na porovnání západní a středoevropské mediální krajiny je možné jasně ukázat, že železná opona, byť ji netvoří už ostnaté dráty a strážní věže s kulometnými hnízdy, stále existuje: tvoří ji pomyslná čára mezi rozdílnou prací s informacemi. Zatímco u nás v součtu náklad bulvárních deníků stoupá (Aha 123 000, Blesk 446 000, Šíp 88 000 – údaje jsou z května 2007 - a Blesk v době největší slávy měl okolo 550 000), v Německu a třeba ve Švýcarsku právě náklady bulvárních novin klesají mnohem rychleji než náklady tradičních prestižních novin. Švýcarskému Blicku v poledních letech klesl náklad dokonce o pětinu a německý Bild se dostal z 3,2 milionu na současných asi 2,8 milionu prodaných výtisků. Podobně je tomu v Rakousku, kde Neue Kronenen Zeitung klesl z jednoho milionu na asi 800 000 prodaných výtisků. Tato skutečnost ukazuje jasným směrem: Cena informace je za bývalou železnou oponou mnohem větší než u nás, kde naopak veškeré noviny se bulváru přiblížily a s výjimkou již zmiňovaných Hospodářských novin se proměnily na pop-noviny, jak to předvedlo třeba Právo 21. července, kdy hlavní titulek zněl: Tropy pokračují, horko ještě 30 dnů a další články hlásaly Třetina patnáctiletých dětí pije pravidelně alkohol či Ostatky družky měl v mrazáku. A to přesto, že ve stejný den došlo k dohodě francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s novým britským premiérem Gordonem Brownem o pravidelných schůzkách před významnými zasedáními EU, které mohou mít na nás podstatně větší vliv než vedra a ostatky družky v lednici. Mladá fronta Dnes zase tentýž den měla na horní části první stránky Jak bude v srpnu, Policie zpackala vyšetřování případu, Jak levněji sehnat dovolenou, Výměna manželek a Tyran může v klidu zabíjet. Všimněme si: Žádná z událostí se už ani netýká předešlého dne, noviny nejsou ukotveny vůbec v čase. Podobně se proměňuje v MFD i komentářová stránka: místo analýz ji vévodí subjektivní sloupky (fejetony) a hravé glosy.

Propad bulváru na západě od naší republiky vysvětloval Michael Ringier před pár dny německému zpravodajskému časopisu Der Spiegel tím, že redaktoři zpohodlněli a v bulváru napodobovali seriózní noviny: Bulvární zpravodajství bylo jen hlasitější a pestřejší a tento způsob práce v době, kdy se všechny televize bulvarizují a na scéně se objevil jako důležité médium internet a gratisnoviny, které bulváru rovněž konkurují, už nestačí. Pan Ringier, který ve Švýcarsku vydává Blick s nákladem kolem 250 000 výtisků, řekl doslova: „Bulvární noviny musí v budoucnu od první do poslední stránky přinášet exkluzivní materiály. Nové dráždivé fotografie Pamely Anderson dnes obletí celý svět dříve, než my začneme s tiskem. Problém je v tom, že exkluzivita je drahá a my za ni dostáváme stále méně a méně peněz…. A k tomu je třeba ještě připočíst tu skutečnost, že osmnáctiletí jsou pro nás jednou velkou neznámou. Nikdo neví, co budou za deset let od nás vyžadovat. My můžeme jen spekulovat.“

Zatímco doma pan Ringier musí do bulváru v následujících letech hodně investovat, třeba v České republice zatím ještě na něm může hodně vydělávat, a tím tyto investice sanovat. Z jeho úvah ale jasně vyplývá, že změna, která potkala bulvár na západě, přijde i k nám a firma Ringier se na ní bude muset připravit, nebo své tituly prodá, jak se teď zbavila všech programových televizních časopisů. „ Zatím ale je bulvár ve východní Evropě nóvum, stejně jako mobily a internet,“ říká pan Ringier a my můžeme dodat, proto zažívá boom. Takzvaná bulvarizace se ale ve staré Evropě netýká jen již zmíněné televize (v těchto dnech se v sousedním Německu loučí se seriózní žurnalistikou i stanice Sat1 a příslušná země, která udělila této stanici licenci, Porýní-Falcko, dokonce začala diskutovat o tom, že by stanici mohla být odebrána) ale i lokálních novin: všude se spoří, novináři dostávají výpovědi a úroveň místních novin klesá: Lokální noviny si dělají sami čtenáři a slouží hlavně jako nosič místní reklamy.

Důsledky proměny
V Süddeutsche Zeitung důsledky těchto změn artikuloval uznávaný německý filozof a sociolog Jürgen Habermas (u nás článek přetiskl Respekt č.23/2007 pod názvem To si demokracie nemůže dovolit). V Habermasově textu najdeme hlavně precizně artikulované důsledky těchto změn a reakci na častá prohlášení vydavatelů, že dělají jen to, co si čtenáři přejí, že se řídí marketingem. Renomovaný filozof tvrdí, že média, zvláště tištěná, nejsou obyčejným zbožím, protože toto zboží preference svých odběratelů nejen uspokojuje, ale současně přetváří i mění. Jinými slovy: Budeme-li lidi krmit jen hloupostmi, zpohodlní, skutečným zprávám se začnou vyhýbat a stávají se snadno manipulovatelnými bytostmi.

Napsal: „ V průběhu samotného čtení novin se mohou vytvářet nové preference, přesvědčení a hodnotové orientace. Vnitřní kompas, jímž se takoví čtenáři řídí, potom ukazuje na ty přednosti, kterými se vyznačuje nezávislý žurnalismus a které jsou základem respektu, jemuž se těší kvalitní tisk.“

Tam, kde jde jen o to plošně získat pozornost publika, aby mohla být prodána zadavatelům reklamy, dochází k hluboké kulturně-politické škodě. Pan Habermas se odvolává na klíčové studie o fungování komunikace, které zjistily, že kvalitní média sehrávají nezastupitelnou roli v politické komunikaci pro občany každého státu. „Pokud reorganizace a úspory v tomto mediálním jádru ohrozí obvyklé žurnalistické standardy, zasáhne to politickou veřejnost až do morku kostí.“ Právě tato média totiž vytvářejí diskurzivní vitální veřejnost, která je předpokladem zdravě fungující demokratické společnosti, což samozřejmě v postkomunistických zemích, kde sociální struktura obyvatelstva byla značně poničena, platí dvojnásobně.

Politická veřejnost působí jako zprostředkovatel mezi formálně pevným diskurzem ve státní správě a neformální, běžnou debatou potenciálních kvalifikovaných voličů. „Tím společnost přispívá k demokratické legitimizaci počínání státu, vybírá témata, nastoluje je jako problémy a … spojuje je do soupeřících názorů …, ale současně nutí politický systém k přehlednosti a k tomu, aby se tomuto mínění přizpůsobil.“

Podle Jürgena Habermase lze de facto hovořit o tom, že diskurzivně vitální společnost produkuje energii, která je pro její existenci stejně důležitá jako plyn, voda či elektřina a od demokratického státu vyžaduje, aby i přísun této energie zabezpečil, byť třeba za cenu, že budou muset být dobrá média subvencovaná. Podle něj pro jádro tohoto problému platí Adornova kritika kulturního průmyslu. „Je zcela na místě ho bedlivě sledovat, protože žádná demokracie si nemůže dovolit selhání trhu v mediálním sektoru“.

My bohužel musíme konstatovat, že v České republice mediální sektor selhal.

Mediální civilizace
Jak se takové selhání projevuje? Medialita učinila ze všeho jenom hru.. Dříve se od médií očekával kulturní přesah, dnes je tento přesah nahrazen v pop-médiích a bulváru rychlostí změn. Média díky tomu zrušila role autorit, které byly nositeli pevné hierarchie hodnot. Dnes je ve stále akcelerující rychlosti toku informací možné říci beztrestně cokoli a lidé tomu přisuzují stejnou platnost. Tím končí v naší společnosti i zodpovědnost. Navíc je informací tolik, že automaticky ztrácejí na významu, protože jsou nezpracovatelné i nejnovější technikou. V mediální civilizaci neplatí otázky z předmediální doby, jako co je dobré a co je špatné, ale nové otázky ještě neumíme ani položit.

V medialitě už není člověk centrem dění. Nejvyšší hodnotu má sama medialita, která čtenáři neslouží, ale využívá ho. A náš, český a moravský problém je, že tu neexistují média, která by tyto změny reflektovala a kvalifikovaně o nich uvažovala, ač se nás bytostně dotýkají. Každá stará evropská země si několik takových prestižních novin zachovává, viz třeba sousední Německo, kde máme Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Frankfurter Rundschau, Die Welt, ve Švýcarsku Neue Zürcher Zeitung a neue Luzerner Zeitung, v Rakousku Der Standard a Die Presse, v Polsku Dzenik a Gazetu Wyborczu, která alespoň nemíchá bulvární zprávy uvnitř listu se seriózními analýzami a eseji, v Maďarsku existuje Heti Világgazdaság a podle Milana Šimečky, veškerý slovenský tisk si drží vyšší a přesnější dikci než naše pop-noviny.

Základním stavebním kamenem pop-novin oproti prestižním novinám je nahodilý fragment, hypertrofovaná subjektivita, vše ostatní: tedy analýza a kontext je jen předstírané, nebo ocitne-li se náhodně třeba v Mladé frontě Dnes téhož dne co na titulu vévodily vysoké teploty, je shozen titulkem Ruský „kopanec“ je také odvetou za základny a text působí v kontextu novin cize až nepatřičně. Staré evropské země si zachovávají svá tradiční, prestižní, seriózní média, hlavně proto, že staré hodnoty elity uznávají a umějí přemýšlet o samopohybu mediality a upozorňují na možná nebezpečí pro společnost. Tato těžká média vytvářejí spojnici mezi vysokou kulturou a popkulturou. Střední Evropě tato zevrubná a hluboká reflexe médií chybí a u nás se díky neexistenci tradičních novin tyto hodnoty již skoro zcela zpochybnily.

Prognóza
Kam se vývoj u nás může ubírat ukazuje zřejmě vydavatelství Mafra, které vlastní nejen dvoje noviny Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, ale i televizní stanici Óčko a pražská rádia Expres a Classic FM. V těchto dnech do svého portfolia přičlenilo ještě akciovou společnost Expansion Group, která vyvíjí a prodává aplikace a hry pro mobilní telefony. Tato firma zároveň vydává časopisy yop!, Svět mobilů a Mobil Hry, které Mafra přebírá od srpna.

Tímto krokem vydavatelství Mafra už dalo jasně najevo, že se přestalo ucházet o to, aby bylo prestižní mediální institucí a soustředilo se převážně na budování zábavní platformy: místo informací začne nabízet životní styl. Napodobuje tím výrobce sportovních bot Adidas a Nike, které podobným krokem dosáhly velkých úspěchů. Nejspíš si můžeme dovolit říci, že Mafra se definitivně vyvazuje z kulturního provozu a signalizuje, že nenese odpovědnost za obsahy, které šíří. V podtextu to znamená, že v nejbližší době nepočítá se zvyšující se cenou informací na našem trhu (tedy naší stoupající vzdělaností), což pro nás není moc povzbudivá zpráva.

Item
Ohlašuje se těmito změnami konec novin jako takových? Nejspíš nikoliv. Bulvární noviny určitě přežijí, protože poptávka po senzaci a drbu zůstane. První tisky, Flugblätter, letáky oznamovaly taky jen senzace. Prestižní noviny budou mít zřejmě menší náklad. Bude je číst ještě méně lidí, ale stejně jako přežila divadla televizi, tak přežijí noviny internet. Budou ale opravdu vypadat jinak než dnes. Nebulvární noviny se budou muset s velkou pravděpodobností více soustředit na analýzu, kontext, prostě na způsob zpracování, který chybí v ostatních médiích a který vyžaduje odbornou rešeršní práci, na níž nenovináři nemají čas a který se lépe čte na papíře než na monitoru. Otázka je, jestli takové noviny budou někdy existovat u nás.

Jak ukazují různé sondy, řada českých byznysmenů již české noviny léta nečte. Prostě je nepotřebuje. To souvisí i s tím, jak jsou zde média, a tím pádem i společnost, zahleděná do sebe. Jsme odtržení od toho, čím je definovaná Evropa: Evropa není jen kontinent, ale především prostor, kde kolují stejné myšlenky, kde se řeší podobné problémy. Neexistence prestižních novin předvádí, že jsme se z tohoto prostoru nejen díky čtyřicetileté totalitě vyvázali a ještě k němu nepatříme. Našim politickým elitám toto vyvázání vyhovuje, neboť nemusí splňovat evropské standardy. Nejspíš i proto žádná politická strana necítí potřebu selhání mediálního prostoru a jeho nápravu si zařadit do svého programu. České politické elity tudíž selhávají stejně jako česká média.

Česko-italský filozof a sociolog Václav Bělohradský napsal: „Změna musí být v demokratické společnosti sdíleným cílem většiny, ale kde se má taková většina zformovat, když veřejný prostor je vyprázdněn mocným bavičským průmyslem?“ Toto vyprázdnění u nás probíhá nejrychleji, a proto můžeme Západu sloužit jako laboratoř, v níž bude studovat činnost a chování lidských bytostí v tomto novém prostoru. To by mohlo přivést starou Evropu k rychlejší změně systému, jež si nová situace vyžaduje. Bohužel u nás ale asi nebude už co měnit. Každá změna vyžaduje starý fundament.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy