Skandály spojené nějakým způsobem hlavně s Vítem Bártou, jeho praktikami řízení detektivní agentury ABL a lidí ve straně Věci veřejné, nám dovolily si postupně sestavit anamnézu tohoto podnikatele a faktického šéfa této strany. Zároveň ale právě tyto aféry do značné míry zastiňovaly členskou základnu a vedení Věcí veřejných. Teprve poslední měsíce ukazují zřetelněji, jak je strana strukturovaná a proč je pro politiky i občany čím dál tím víc nevypočitatelná.

Důvodů je hned několik: Kromě Víta Bárty, který nejspíš trochu věří ve své božské schopnosti - což každého takto založeného jedince oslepuje, protože není schopný vnímat realitu a sází na jednoduchá řešení, jako je moc peněz (viz údajné půjčky panu Škárkovi a paní Kočí), Číňany (chtěl, aby u nás stavěli dálnice, i když první podobný pokus v Polsku zkrachoval) a v dopravní superkoncepci (což měla být nová koncepce infrastruktury dopravy do roku 2025) - se k této straně přihlásili lidé, kteří neměli s politikou pražádné zkušenosti, ale měli ideály, a kteří věřili, že když do politiky vstoupí, mohou ji jen díky svému svatému přesvědčení změnit. Ti do strany vstoupili hlavně proto, že se nechali nalákat na heslo o boji s korupcí a s politickými dinosaury, proto, že byli znechuceni politickým provozem v Česku. Podle exministra dopravy Radka Šmerdy typickým představitelem této skupiny je místopředsedkyně vlády Karolína Peake, která se ve skutečném provozu české politiky teprve začíná orientovat.

Dále ve straně Věci veřejné najdeme lidi, kteří sice byli politicky taky zcela nezkušení, ale kteří cítili v této nové politické formaci nejen rychlou kariérní možnost postupu, ale i finanční benefity. A mezi ně patří zřejmě lidé jako je nový ministr dopravy Pavel Dobeš či správce kasy této strany Michal Babák, který ji - jak o tom i jeho spolustraníci hovořili - nosil peníze v igelitce. Samostatnou kapitolu tvoří mediální ikona Radka Johna, kterou pro tuto funkci angažoval Vít Bárta podobně jako Petra Fejka, pro nějž vybudoval lukrativní čekárnu na postu ombudsmana Českých drah. Oba v očích veřejnosti svou osobní integritu vyměnili za peníze a mediální pozornost.

Kombinace víry v nadpozemské schopnosti vůdce, s naivitou, vypočítavostí a neukojenou ctižádostí, spolu s neexistencí programu strany, který by jednání členů alespoň formálně korigoval, už sama o sobě představuje hlavně pro koalici velmi nebezpečný koktejl. Takové společenství je totiž zcela nevypočitatelné. Proto slova Karolíny Peake „Uzavřeli jsme mír do další války“, která zveřejnilo sobotní Právo, je třeba brát velice vážně.

Koalice se v demokratické společnosti neuzavírají kvůli vedení vnitřní války, ale naopak proto, aby partneři spolu válčili (to slovo patří do úvozovek) s opozicí, která má jiné názory na řešení svízelných situací. Již zmíněná věta ukazuje zcela zřetelně na to, že nejde v koalici o sňatek z rozumu, jak se nám někteří politici snaží namluvit. Sňatky z rozumu bývaly v minulosti naopak velmi pevné, protože nebyly založeny jen na pomíjivosti eruptivní lásky, ale na racionální úvaze většinou o majetkovém či územním spojení, které v budoucnu přinese oběma rodinám výhody.

Současná koalice sice není taky založena na vzájemné lásce, ale ani nemůže být založena na racionální, v tomto případě politické úvaze, protože na rozdíl od spojení ODS s TOP 09 třetí subjekt koalice nemá program a nelze hledat společné průniky: jde jen o hokynářský handl, jehož komodity se velmi rychle mění. Dvě strany chtějí radikální reformy a třetí je ochotna je tu a tam tolerovat za podíl na moci a kontrolu některých peněžních toků, ale neví, co v budoucnu učiní, když ji padají preference pod práh volitelnosti, nebo když někdo není ochoten dál snášet praktiky skutečného šéfa své strany. O nepředvídatelnosti této strany jsme se mimo jiné mohli přesvědčit v minulých dnech, když Věci veřejné před odborovou stávkou se rozhodly hrát se sociální kartou a její ministři dostali příkaz, aby nepodpořili usnesení vlády, a to dokonce ještě před tím, než se vědělo, o čem bude.

Zdánlivě by řešení z této velmi složité situace mohly představovat předčasné volby, ale ty by při dnešním volebním systému s největší pravděpodobností žádnou změnu nepřinesly. Menšinová vláda by byla závislá na rozmarech Víta Bárty ještě víc, protože dohadování ve sněmovně je komplikovanější než ve vládě, i když jsou náznaky eroze poslaneckého klubu Věcí veřejných, což by situaci mohlo alespoň částečně - ale čert ví na jak dlouho - řešit. Jedno se ale zdá být zřejmé, podzim nebude v české politice klidný, protože - jak řekl předseda poslaneckého klubu TOP 09 Petr Gazdík: z jednání K9 má často žaludeční potíže, kníže Schwarzenberg je už evidentně znechucený a Petr Nečas bezradný. Jediný, koho to možná ještě baví, je Vít Bárta, ale působí na veřejnost velmi dezorientovaně: podobně jako Napoleon před druhou abdikací v roce 1815.

My, jako občané, bychom si ale neměli stěžovat, protože tuto stranu jsme si zvolili sami, a to ve svobodných volbách. Ti z nás, co ji volili, byli stejně naivní jako naše dnešní místopředsedkyně vlády Karolína Peake. Takoví jsme: Současná vláda a parlament představuje jen malý vzorek naší společnosti v půli roku 2011.

Psáno pro ČRo 6