Sixty-Eight Publisher v Torontu, Index v Kolíně nad Rýnem, Rozmluvy v Londýně, Konfrontace v Curychu, Poezie mimo domov a edice Arkýř v Mnichově a řada dalších vydavatelství, která nepřežila víc než pár let, patřila po roce 1968 spolu se samizdatovými edicemi, jako byly například Petlice, Kvart či Expedice důležitou součástí literárního provozu v době vládnoucí nenormality, kdy řada význačných spisovatelů byla v exilu nebo nemohla doma publikovat. Tyto kulturní instituce udržovaly za velmi skromných podmínek na jedné straně povědomí mezi občany o tom, co se píše a jak skuteční čeští spisovatelé myslí a zároveň dodávaly sebedůvěru těm, kteří psali často jenom do šuplíku. Bezesporu nejdůležitější neoficiální kulturní institucí v letech 1971 až 1989 se z těchto vydavatelství stalo Sixty-Eight manželů Škvoreckých, které vydalo za bezmála dvacet let 224 knih, které nemohly v Československu vycházet a které se pašovaly domů, kde se přepisovaly nebo různě rozmnožovaly.

V těchto dnech je to právě čtyřicet let, kdy z Toronta paní Zdenka Škvorecká začala rozesílat po celém světě první knihu, kterou toto nakladatelství vydalo, a to byl román Josefa Škvoreckého Tankový prapor. Tehdy vyšel poprvé, i když ho autor napsal v roce 1955 a měl podtitul: Fragment z doby kultů. Skutečně jste nepřeslechli, román nesměl v Česku 16 let vyjít, někteří lidé znali ukázku z Plamene, kterou do tisku připravila redaktorka Marie Vodičková, a jiní si ho pamatovali ze čtení na pokračování v rádiu, kde se ho ujal Miroslav Horníček a další lidé o něm alespoň slyšeli, takže titul se pro začátek nakladatelské činnosti vysloveně hodil: nikdo mu nemusel dělat reklamu, tu mu udělali sami komunisté a zdarma. Za vlády Gustáva Husáka, prezidenta zapomnění, vládla v Českoslovnsku Biafra ducha, jak to kdysi někdo nazval v zahraničních novinách.

Zdenka Škvorecká mi řekla v našem rozhovoru, který jsme začali před 31 lety a dokončili před 22 lety - vyšel později i v Praze společně i s rozhovorem s Josefem Škvoreckým, který mi odpověděl na stejné otázky, pod názvem Upustíš-li mne, nezahyneš - o začátcích nakladatelování v Kanadě - toto:

"V době, kdy jsme skutečně měli místo nočního stolku krabici z papundeklu a místo postele matrace na holé podlaze, já jedny džíny a tričko za dolar a nikde žádná jistota, nikde žádné jisté zaměstnání... přijdu s nápadem založit nakladatelství. Jak sebou ve spaní (Josef) házel, jak sténal a kňučel už sám vylíčil, ale přece jen mi tu trošku peněz nastřádaných na náhlé příhody ... na první knihu dal... To sténání se konalo na podzim roku 1971."

Jak nakladatelství fungovalo, když řadu let nedostalo žádnou podporu, mi paní Škvorecká popsala takto: "Výrobní náklady, jenom sazba a tisk na knihu o 300 stránkách v nákladu 2000 výtisků jsou v roce 1987 9 241 dolarů, knihu prodáváme za 13,24 dolarů, z prodejní ceny dostávají slevu knihkupci 35 procent a předplatitelé 20 procent. Sami sobě žádné platy nedáváme."

A nebyli by to Češi, kdyby si i při této velice pionýrské práci manželé Škvorečtí nedovolili i nějaký žert, proto si vymysleli, že budou do knížek, jako to dělají kamenná nakladatelství, uvádět v tiráži i odpovědné redaktory, ale protože žádné neměli, vše dělali sami, jména si vymýšleli: podepisovali tam postavy ze svých knížek, takže v tiráži prvních knih najdeme jako odpovědné redaktory Josefa Kopance, Milenu Cabicarovou a řadu dalších. Protože si pak ale čtenáři mysleli, že jde o velké nakladatelství, rychle s tím přestali. Žert pochopili jen skuteční znalci.

Podle Josefa Škvoreckého, jak mi řekl v roce 1990, náklady knih, byly různé: ve zlatých exilových nakladatelských dobách sedmdesátých a na počátku osmdesátých let se knihy neznámých autorů prodávaly v nákladu dvou tisíc výtisků, známí autoři jako Milan Kundera prodali kolem pěti až šesti tisíc výtisků, vzpomínek Adiny Mandlové, které zpracoval Josef Škvorecký, se prodalo šest tisíc a nejúspěšnější byl první titul, Tankový prapor, toho se za devatenáct let prodalo v exilu skoro deset tisíc exemplářů a jeho pasáže, jako například z kapitoly o zkouškách k Fučíkovu odznaku, někteří lidé umějí dodnes nazpaměť a některá slova ze Škvoreckého knih vstoupila do hovorového jazyka a zůstala tam několik desetiletí, viz třeba: blběnka.

V květnu 1989 napsal Milan Kundera manželům Škvoreckým toto: "Zdeničko a Pepíčku: nikdo neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva. Řeknu to ještě jednou, aby někdo nemohl říci, že mě špatně slyšel: nikdo, nikdo jiný neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva."

Psáno pro ČRo 6