To je otázka, kterou si kladou média již dlouho a většinou nepřímo naznačují, že jde o falešnou stavovskou soudržnost, která jen ohrožuje pověst již tak hodně pošramocené justice.

Samozřejmě, že za situace, kdy se lidé i firmy právě kvůli špatně fungující justici začínají čím dál tím častěji stěhovat třeba do Holandska, aby se jejich spory řešily rychle a efektivně (čímž stát přichází o dost velké peníze), je takovýto postoj odpovědných justičních pracovníků (naposled třeba 5.září kárné soudcovské komise, která své rozhodnutí odkládá) dost na pováženou. Občanská společnost je ale tak slabá, že se takovým věcem neumí ještě bránit. Otázka je, proč se někteří soudci chovají tak, že ohrožují svou pověst? Jde skutečně jen o falešnou stavovskou soudržnost?

Připomeňme si, o co šlo: Soudce Vrchního soudu v Praze Zdeněk Sovák (nar.14. května 1950) byl již dvakrát dočasně zproštěn výkonu soudce za své prohřešky: Jednou proto, že porušil autorské právo, opisoval odborné texty a vydával je za své (výkon funkce mu pozastavil tehdejší ministr spravedlnosti Karel Čermák). Ministerstvo spravedlnosti mělo na soudce podat kárnou žalobu, ale to se (za ministra Pavla Němce) během osmnácti měsíců nepodařilo, a tím byla kauza promlčená, takže pan Sovák si mohl znovu navléci talár. S autory ukradených citátů se navíc vyrovnal mimosoudně.

Sotva tato aféra odezněla, havaroval soudce Zdeněk Sovák ve svém autě na Lovosicku, kde nezvládl řízení a vjel do rodinného domku. Policisté mu naměřili v krvi 2,46 promile alkoholu. Tehdy přišel o talár podruhé a nyní má na soudě na starosti jen administrativu.

A když byl 26. února 2004 zatčen soudce Berka kvůli zmanipulovaným konkurzům, vyšlo z odposlechů najevo, že v zahlazení autonehody soudce Sováka se angažoval jeden ze spoluobviněných se soudcem Berky, pan Vladislav Větrovec (údajný logistik skupiny) z Vysoké školy Karla Engliše z Brna. Vzhledem k tomu, že soudce za takovýto přestupek nepřišel ani o řidičský průkaz a zaplatil jen pokutu 1500 korun, šlo evidentně o manipulaci, několik lidí včetně starosty Lovosic, pana Miroslava Závody, muselo odstoupit či bylo odvoláno. Zachycený odposlech ale nemohl být proti soudci Sovákovi použit, protože policie jej nepořídila při vyšetřování této kauzy, ale když sledovala Berkovu skupinu. Navíc se samozřejmě neměl odposlech dostat vůbec na veřejnost.

Přesto, že zavinění jsou pro laickou veřejnost velmi závažná a soudce je díky tomu v očích občanů nedůvěryhodný, po zkušenostech, které veřejnost s kárnými senáty má (řeší se znovu kauza porušení autorských práv), se i komentátoři domnívají (viz třeba Vojtěch Blažek v Hospodářských novinách), že nakonec padne opět spíše mírnější trest.

Otázka proto zní: Jak je to možné a o čem tato skutečnost vypovídá?

Odpověď je složitější, než obvykle zaznívá, budeme ji muset hledat v nedávné minulosti: Koncepce politiky, která přišla z disentu, byla založená na mravním principu a hesle: etika a politika patří k sobě. Disent byl přesvědčen, že politika není jen technologie moci, že nejde jen o to ovládat dokonale mocenské nástroje. Tato disidentská koncepce se nezakládala na politických stranách, ale spíš na koncepci demokracie zdola, na občanské společnosti, proto se do nových podmínek nehodila, byla dobrá jen v první fázi změn, která byla spojena s demontáží starých struktur a přípravou demokratických voleb. Pak už vznikly politické strany a ty jsou založeny na jiném principu a vše už se ubíralo jinou cestou, jak lze ilustrovat na rozkolu v Občanském fóru.

Francouzský politolog Jacques Rupnik kdysi řekl: „Občanské fórum vyhrálo drtivým způsobem první volby a vznikla otázka, kdo ho povede. Lídr volební kampaně Jan Urban odešel z politiky se slovy: Dokázali jsme, že dokážeme. To je jev, který nemá v politice obdoby, aby někdo, kdo vyhraje volby, z politiky odešel. Pak přišla otázka, kdo bude mít moc v Občanském fóru. V úvahu přicházeli jen dva kandidáti: Martin Palouš, s filozofickou učebnicí pod paží, a ten řekl rovněž: Já nechci moc, já chci sloužit polis, obci. Po něm přišel Václav Klaus a řekl: Já chci moc. A dokonce uměl zdůvodnit, proč ji chce“. Václav Klaus tehdy vyjmenoval jasně a srozumitelně své priority a úkoly a partě sympatických intelektuálů poděkoval: jejich morální principy by zdržovaly budování kapitalismu. Zvítězil proto drtivým způsobem, protože se jediný zachoval jako politik. Vzal si moc, kterou nikdo nechtěl a věděl, co s ní musí udělat.

Václav Klaus s Josefem Zielencem představovali tehdy pravý opak myšlení disentu a vytyčili heslo o standardní demokracii, které opakovali celá devadesátá léta. Václav Klaus tím sloganem odmítal všechny experimenty, které představoval disent svým intelektuálním sklonem se stále znovu zamýšlet nad základními pojmy a snahou je znovu definovat, i když nakonec sám založil rovněž experiment: budoval kapitalismus bez řádné legislativy a bez občanské společnosti, k tomu nikde jinde nikdy nedošlo. To si ale zřejmě ani on, ani jeho kolegové plně neuvědomili a neměli ani proč. Jejich recept byl úspěšný, jenže právě tento způsob řešení měl a má za následek tento stav: Zvítězila pouhá technologie moci, tedy ti, co se vždy na všem umějí domluvit, nad těmi, kteří demokracii chtěli dát i morální rozměr, který ve staré Evropě kapitalismu propůjčil převážně protestantismus.

Soudce Zdeněk Sovák je typickým představitelem těch, kteří se vždy mezi sebou na všem domluví, a proto ho toto společenství nechce ztratit. Jeho jednání je snadno předvídatelné a je poslušný a vstřícný k politické poptávce, viz různé kauzy včetně pana Vaše.

Slabá občanská společnost se proti tomuto chování neumí důrazně bránit: není schopná vyvinout dostatečný tlak, pod nímž by i kárná soudcovská komise musela rozhodnout jinak: ve prospěch společnosti a ne společenství těch, kteří se vždy domluví (bývalý ministr školství Jiří Gruša je nazývá ve svých esejích loveckou družinou) a nutí občana, aby se utvrzoval v přesvědčení, že politika představuje stejné svinstvo dříve jako nyní.