Seznam kauz, které pražské Vrchní státní zastupitelství nevyřešilo, je značný.

Připomeňme jen ty hlavní: Mosteckou uhelnou společnost, v níž se jedná o dvanáct miliard korun. Případ byl odložen a bylo zmařeno připojení České republiky k trestnímu řízení, které probíhá ve Švýcarsku. Dluhopisy Investiční a poštovní banky. Vrchní státní zastupitelství se neodvolalo, a tím bylo ukončeno trestní stíhání manažerů Nomury. Ve hře bylo šest miliard. A podobně v kauze České pivo jde opět o IPB a Nomuru, i v tomto případě došlo k zastavení trestního stíhání. Šlo o dalších sedm miliard. Rovněž bylo odloženo vyšetřování nákupu a pronájmu stíhačeh Gripen v hodnotě 20 miliard. Dále jde o tzv. kazašský dluh ve výši 300 milionů dolarů a řadu dalších kauz, které byly odloženy či zastaveny, jako je prodej vojenského materiálu, akcií Český olej společnosti SETUZA, stíhání manažerů ČEZ, odložená kauza Diag Human či daňové úniky podnikatele Berana. Odborníci odhadují, že škoda by ve zmíněných případech mohla dosáhnout až výše padesáti miliard, ale to jsou skutečně pouhé hrubé odhady: rozhodně ale jde o miliardy. Třeba jen v případě nákupu Gripenů se hovořilo o úplatcích ve výši dvou miliard.

Zodpovědnost za způsobené škody padá na hlavu šéfa Vrchního státního zastupitelství v Praze dr. Vlastimila Rampuly a jeho náměstka dr. Libora Grygárka. Kvůli těmto neřešeným kauzám ztratili důvěru a to je u pracovníků justice problém, protože oni dle evropského práva nemusí být jen důvěryhodní, ale musí se i jako důvěryhodní i jevit. U nich, na rozdíl od občanů, totiž platí presumce viny.

V čem je problém se pokusím ukázat na kauze Mostecké uhelné společnosti. Tento případ velmi podrobně analyzoval Václav Žák. Tato společnost byla privatizována v druhé vlně kupónové privatizace: stát měl majoritu a dalšími největšími akcionáři byly investiční fondy a obce. Největší podíl měl fond Komerční banky, dvacet procent, a proto jmenoval generálního ředitele Antonína Koláčka. A protože je stát nehlídal, manažeři vyváděli z firmy peníze, zakládali další firmy a ty začaly nakupovat akcie Mostecké uhelné, a tím firmu ovládli. V srpnu 1998 Zemanova vláda prodala státní podíl ve výši 46 procent za 650 milionů jedné z nastrčených firem, kterou vlastnili rovněž manažeři firmy. Od tohoto momentu vlastnili manažeři 96 procent akcií a firmu prodali panu Tykačovi za deset či dvacet miliard: údaje se různí. Podle Václava Žáka ale stát prodal svůj podíl o bezmála čtyři miliardy levněji a manažeři nesplnili, co měli. Nespravovali firmu ve prospěch akcionářů, tedy státu, co nejlépe, ale pouze ve svůj prospěch. Bohužel i stát, tedy vláda, neprodala svůj podíl co nejvýhodněji. Obě strany se zachovaly minimálně podivně. Dr. Rampula takovéto kroky nepovažuje za trestnou činnost, ale pouze za neetické chování.

Podle Žákových odpůrců je problém v znehodnocení akcií, ke kterému asi došlo tím, že majoritu už neměl stát. Doslova říkají: Ke znehodnocení možná došlo, ale zatím to nikdo netvrdí, jde pouze o spekulaci. Jiná věc je ten tzv. etický problém, a sice půjčení peněz z firmy, i když právně prý tato věc s celou kauzou nesouvisí. Jestliže měl MUS v době prodeje aktiva v určité hodnotě, je úplně jedno, zda to byly hotové peníze na účtě, nebo pohledávky za těmi, kterým půjčil. Z toho prostě trestný čin nikdo neudělá, a to se také ve Švýcarsku neřeší. Problém by byl, kdyby byl MUS prodáván za cenu, která by brala ohled na ty peníze, které byly jako půjčka vyvedeny. Tedy že by cena akcií tím byla ovlivněna, což ale nikdo netvrdí.

Takováto právně pozitivistická konstrukce je sice možná, ale problém je evidentně jinde: Dosazený ředitel a celé vedení mělo spravovat Mosteckou uhelnou společnost ve prospěch státu a ne ve svůj prospěch. Tedy i podle současného trestního zákoníku došlo k zneužití informací v obchodním styku či porušení povinností při správě cizího majetku nebo dokonce šlo o podvod. Lze-li veřejně právně obhájit opak, ukazuje to na selhání našeho právního systému, nebo jak říkají odborníci, ještě u nás platí starý pozitivistický výklad práva místo materiálního výkladu práva. Z toho evidentně vyplývá, že tento zápas o moderní pojetí práva nás teprve čeká.

Zjednodušeně řečeno: protože lidské chování se nedá nikdy přesně artikulovat, jak právě tato kauza ukazuje, je třeba aby všechna pravidla byla uspořádána do hierarchie, na jejímž vrcholu jsou principy. Zákon by nikdy neměl sloužit legalizaci postupů, které jsou v rozporu s principy slušného chování a se správou cizího majetku. Zdá se, že v tomto případě tomu bylo přesně opačně: zdravý rozum je popírán pozitivistickým, lingvistickým výkladem paragrafů a účelovou slepotou, což vede ke ztrátě autority a důvěryhodnosti v tomto případě šéfů Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Nebo jak říkal profesor Vojtěch Cepl: zatím u nás vítězí advokátský výklad práva, který se vždy musí snažit o to, aby jeho klient vyhrál, nad státotvorným výkladem, který se má snažit o to, aby se hledal smysl a cíl daných ustanovení: tedy, aby zvítězil takový výklad, který má nejblíže ke spravedlnosti. A o tom by měly vždy v konečné instanci rozhodovat soudy a ne státní zástupci. Bohužel v řadě zmíněných případů už nělze nikoho stíhat, protože jsou tyto věci promlčené nebo došlo k zastavení trestního stíhání a obnovení je nemožné.

Psáno pro ČRo 6

P.S. Někteří čtenáři mého minulého textu Ministr Pospíšil nečetl rozsudek o dr. Rampulovi mi vytýkali, že jsem nepochopil, že je možné podat bianco kasační stížnost a později ji doplnit. To mají jistě pravdu, ale já jsem psal o tom, co řekl pan ministr veřejně v televizi, kde z jeho úst zaznělo, že kasační stížnost podá do dvou až třech týdnů. A to by bylo pozdě. Pakliže podal bianco stížnost, měl hovořit jen o tom, že ji během dvou až třech týdnů doplní. Od ministra musíme vyžadovat přesná vyjádření. To, co v televizi zaznělo, bylo matoucí, a proto jsem o tom psal!