Alfa samec je označení používané v zoologii pro vůdce stáda či smečky. Před časem začali sociologové toto označení používat obecně i pro muže ve vůdčím postavení, kterým říkají alfa-muži. Od té doby, co je v Německu kancléřkou Angela Merkelová a ve Francii se ucházela o místo prezidentky Ségolène Royalová, mluví se i o alfa-ženách. Jak proměňují ženy politiku? Znamená to konec testosteronové politiky?

V Německu si hlavně muži stěžují, že politika se s nástupem paní Merkelové a velké koalice stala velice nudnou, a vzpomínají s nostalgií na souboje, které vedli pánové Gerhard Schröder a Joschka Fischer. To hlavní, co se pod vedením paní kancléřky změnilo, se týká obrazu rolí a formy života, což jsou ve skutečnosti ty nejzávažnější věci.

Sex a politika
Politika je náročné povolání a sex představuje druh odměny, která je pro každého politika nasvíceného reflektory lehce k mání, jak vidíme i u nás na případech současného premiéra Topolánka i bývalého premiéra Paroubka. Proto hrají ženy v politice od nepaměti důležitou roli, i když většinou jen jako milenky. Výrazných panovnic byla vždy menšina.
V posledních desetiletích hraje v politice díky televizi stále důležitější roli i vnější atraktivita. Ve Francii sice hrály vzhled a precizně vystavěné rituály velkou roli vždy (François Mitterrand si dokonce dopředu přesně naaranžoval i svůj pohřeb), ale v Německu je práce s vnějškovou atraktivitou novým fenoménem. Paradoxně se tvrdí, že ji zavedl bývalý kancléř Gerhard Schröder, který velmi dbal na své obleky a převlečníky (podobně jako u nás Václav Klaus). Navíc se rád ukazoval se svou mladou a atraktivní ženou.

Této proměně ale samozřejmě pomohla i změna médií: kromě několika prestižních novin se jich většina proměnila v popmédia. Vláda neovladatelné mediality si vynutila, aby se média začala mnohem méně zajímat o reformy, ale o to více se zabývat tím, zda si kancléř barví vlasy, jestli jeho ministr zahraničí tloustne, atd.. Je to ale i důsledek toho, že jakmile se pracuje v politice s mužským hormonem, testosteronem, musí se nutně myslet i na vzhled.

Do roku 2007 byl sex v politice u sousedů doménou, se kterou pracovali jen muži. Podobně to fungovalo i u nás (nepočítáme-li Petru Buzkovou a snad někdy i Hanu Marvanovou či vrchní státní zástupkyni Renatu Veseckou, která se nechala pro Reflex vyfotografovat jako diva): muži se svým zevnějškem pracovali docela rafinovaně a způsobili, že ženy-voličky se hned po listopadu 1989 dělily na Havlovky, Klausovky a Dienstbierovky. Političky se naopak snažily svou sexualitu neutralizovat.
V Německu se to změnilo, když ministryně sociálních věcí Ursula von der Leyen předvedla fotografům a kameramanům ve své kanceláři taneček, aby jim dokázala, že se může i v minisukních dobře pohybovat. Der Spiegel napsal: „Bylo to nepatřičné. Propadla pokusům podlehnout své atraktivitě. Jenže politika je už takhle dost komplikovaná oblast a sex, jak víme, všechno jen ještě více komplikuje. I když to zní nepřátelsky, přece jenom by mělo zůstat pár věcí, v nichž nehraje tělo tak velkou roli a které jsou přenechány jen hlavě, tedy rozumu. Politika by měla být jednou z nich.“

Překvapená Merkelová
Angela Merkelová představuje jiný příběh. Po setkání zemí G 8 v Heiligendammu novináři napsali, že paní Merkelová, ač byla pár dnů šéfovou nejmocnějších mužů světa, působila jako kdyby z té role byla překvapená: nevyzařovala žádnou samozřejmost. Němci sami některé nové prvky, které vnesla do politiky, nesvádí ani tak na její ženskost, jako spíš na její původ: 35 let žila mimo politiku a ani nesnila o tom, že bude kancléřkou. Paní Merkelová je podle nich proto překvapená z role, kterou hraje, protože má ještě docela čerstvé vzpomínky na normální život v úzké vědecké enklávě v bývalé NDR – na rozdíl od ostatních profesionálních politiků, kteří na normální život již dávno zapomněli. Psychologové tvrdí, že k dobré komunikaci jsou potřeba dvě věci: empatie a sebeironie. Empatii má jako žena vždy proti mužům trochu větší a ironii získala díky svému původu. Možná, že právě tím se liší od ostatních víc než čímkoliv jiným.

Die Zeit již před časem v rozhovoru s autorkou její biografie napsal, že úspěchy paní kancléřky jsou založené na atmosféře, kterou umí kolem sebe vytvořit: Její dívčí chování je předpokladem úspěchů, protože ho umí spojit s tvrdohlavostí, ale přitom ta tvrdohlavost na muže nepůsobí nebezpečně. Tohle však podle Der Spiegelu nefunguje ve vnitřní politice, kde ji všichni už dost dlouho znají, a proto tam už není tak úspěšná. Pro domácí scénu není žena, ale jen politička.

Jedna věc se jí ale určitě daří, a to také díky spojení s paní ministryní Ursulou von der Leyen. Obě dělají politiku pro ženy, a to je další překvapení, že právě političky z CDU etablují ve společnosti úplně nový obraz ženy. To bylo dříve tradiční téma sociálních demokratů. Za paní Merkelové byla zrušena dřívější výhodná role matky a paní v domácnosti, místo toho se staví síť jeslí a školek a otevírá se pro všechny větší možnost vstoupit do pracovního procesu. Důsledky takovýchto kroků budou obrovské a pocítí je hlavně muži: Už nepůjde o boj o peníze, jako tomu bylo dříve, ale o boj o čas. Do roku 2007 se muži o tradiční životní roli vůbec nestarali, nyní o ni budou muset začít bojovat. Najednou se stávají konzervativní složkou společnosti, zatímco ženy představují pokrok: chtějí změnu. Jsou hybatelky politické dynamiky.

Ženy u moci v Německu ukázaly, že dokáží mít vlastní projekty a že chtějí tuto společnost smysluplně změnit. „Proto je ženská politika vítězstvím pro Německo,“ napsal esejista Kurt Kurbjuweit. „Je to dokonce nutná změna, protože demokracie znamená permanentní změny... Změna ale taky znamená, že jednou se zase musí do čela dostat muž.“

Madona nového pořádku
Zatímco hlavním úkolem paní Merkelové bylo kompromisní politikou převést zemi přes krizi, do níž se dostala odmítnutím reforem kancléře Schrödera, a za předsednictví EU prolomit patovou situaci, ve Francii šla do boje o prezidentský úřad Ségolène Royalová v době, kdy Francie očekávala od nového šéfa či šéfové země radikální změnu.

První zmínka o tom, že by paní Royalová chtěla být prezidentkou, přišla pro francouzskou veřejnost možná až příliš pozdě – najdeme ji v jednom rozhovoru na podzim roku 2005. Za pozornost stojí, že její kandidaturu neoznámila Socialistická strana, za kterou kandidovala, ale zveřejnila ji televize Canal Plus, a také že její druh, se kterým má čtyři děti, byl tehdy předseda Socialistické strany François Hollande. Dlouho se samozřejmě nepočítalo s tím, že by mohl kandidovat někdo jiný než předseda.

Royalová má podobně jako Merkelová trochu zvláštní původ – narodila se před čtyřiapadesáti lety v Senegalu. Pak už jen studovala a vychovávala děti. Po absolvování prestižní vysoké školy ENA se za Mitterranda v roce 1981, díky jeho poradci Jacquesovi Attalimu, který vyhledával pro Elysejský palác mladé talenty, stala spolu se svým budoucím partnerem asistentkou v prezidentském paláci a později ministryní a poslankyní. Křeslo si v parlamentu udržela dodnes.

Jeden z jejích bývalých spolupracovníků říká, že měla vždy originální nápady a neuvěřitelnou intuici pro společenské otázky, angažovala se například v organizaci SOS Rasismus, proti sexu v televizi a násilí na školách. Ve svém volebním obvodě pomáhala při exportu kozího sýra a přesvědčovala zemědělce, aby se kvůli tomu učili anglicky. Pomohly jí i drby, které ji označovaly za nevlastní dceru prezidenta Mitterranda. Kvůli tomu měla přezdívku Princezna.

„Zamlada by se stala určitě Miss Francie,“ tvrdí Genevieve de Fontenay, pořadatelka francouzské soutěže královen krásy. Podle často citovaného marketingové experta Fabrice Kaminského přišla Royalová na politický trh s něčím podobným, co představuje vozidlo VW Golf: „Tatínka od rodiny uspokojí golf jako klidný sedan, zatímco pásek z předměstí v něm vidí nervního sporťáka. Všichni mu však neochvějně věří jako spolehlivému auťáku.“ Podle něj je tato kandidátka autoritativní a vlídná matka, která ztělesňuje jak tradici, tak změnu.

Paní Roaylová napsala knihu Jaro prarodičů, což je vyznání její lásky k rodině, svého nejstaršího syna, fanouška internetu, zapojila úspěšně do své kampaně. Publikace byla bestsellerem a od té doby měla ještě snazší přístup do médií a různých talk show. Stala se zrcadlem, ve kterém se každý může najít. Obléká se do bílého nebo barevného, aby to ladilo s barvou, kterou si může každý vybrat podle svého vkusu. Ztělesňovala však zároveň pomstu, po níž skrytě touží všechna pokolení francouzských matek, napsal zase Daniel Bernard v jejím životopise.

Máma Royalová se stala hvězdou socialistů: nehovořila o volební kampani, ale o misi. Stylizovala se trošku do role nové Johanky z Arku a zároveň představovala i nový typ emancipace: otce svých dětí si nevzala. Problémy však měla, když hovořila o praktických krocích. Navrhovala třeba zřídit občanské poroty, které by známkovaly výkony politiků a jejichž členové by byli losovaní. Takové nápady plus nepřehledný stodesetibodový program působily trochu naivně, a to i na ty, kteří by jí rádi zpočátku fandili, jako třeba politolog Jacques Rupnik, který také nakonec volil Sarkozyho.
Francie si s krásnou Ségolène Roaylovou ráda zaflirtovala, ale protože byla přesvědčená, že potřebuje razantní změnu, většina dala hlas Nicolasi Sarkozymu, ze kterého kromě šarmu vyzařovala i větší vůle a energie ke změně. Ženu, která by měla oboje, Francie zatím nemá, a kdyby v podobné situaci bylo Německo, Angela Merkelová by nejspíš také nevyhrála.

Ostatně, Roaylové se nakonec nepodařilo získat si víc voliček než Nicolas Sarkozy. Zřejmě si představovaly v její roli jinou ženu.

Třída F
Jedno ale platí skoro pro celou starou Evropu, především pro její sever a střed: Dnešní zvláště mladé ženy jsou pragmatičtější než jejich matky, ctižádostivější, jdou zřetelněji za svými cíli, mají často lepší vzdělání (i známky) než muži a už se nespoléhají na manželství jako na instituci, která je má zabezpečit. Může za to také fakt, že nynější mladé ženy pocházejí velmi často z rozvedených rodin a vědí, že není možné postavit život na manželství. Víc věří ve vlastní úspěch, lépe se vyjadřují a jsou připraveny se poprat s muži o moc.

Bude to ale vyžadovat další změnu: kariérní vrchol se nesmí krýt s dobou, kdy mají děti. Vrchol kariéry i pro muže – kteří budou muset věnovat víc času rodině – by se měl v budoucnu podle sociologů posunout až do doby kolem pětapadesátého roku života. Severské státy a Německo jsou v přípravě na tuto změnu nejdál, na rozdíl od jihu a nových členských států Unie, které nejsou na takovou změnu mentálně připraveny, byť je u nás zaměstnanost žen mnohem větší než ve starých evropských zemích.

Zatímco první generace feministek kolem roku 1900 bojovala za volební právo, druhá v šedesátých a sedmdesátých letech viděla ještě v mužích nepřátele, třetí generace feministek se snaží změnit společenské struktury, a tím se skutečně podílí na význačné změně společnosti.
Thea Dornsová, mladá německá spisovatelka a filozofka, dala této třetí generaci feministek jméno: nazývá ji „třída F“. Šance těchto žen se stále zvětšují: ve světě na špičkových postech již pracuje 22 procent žen, v EU 17, v Norsku přes 30, v Německu 15 a ve většině dalších zemích včetně Česka pod 10 procent. Toto se jistě bude rychle měnit.

Sociolog Klaus Hurrelmann však tvrdí, že tento vývoj bude mít i stinné stránky, protože jen asi 40 procent mužů je ochotno se s ženou podělit o domácí práce a výchovu dětí. Důsledek: jen v Německu v brzké době podle něj zůstane každá třetí žena bezdětná. Budoucnost reprodukce naší civilizace je tedy přímo závislá na rovnováze rychlosti, se kterou se bude proměňovat struktura myšlení alfa-mužů a nárůst alfa-žen v lidské společnosti.

Asi bychom neměli zapomenout, že žena pochází ze žebra, a žebro přivádí do zmatku nebo k prozření. Je to dáno nejspíš i tím, že už pouhou mlčenlivou přítomností mění atmosféru i asociace.

Napsáno pro Respekt a autorův blog na Aktuálně.cz