V uplynulých dnech proběhla tři výročí: Po 5. září 1972, kdy Palestinci napadli izraelskou delegaci v olympijské vesničce v Mnichově, tzv. černém září v Německu roku 1977 a po 11. září 2001 (kdy Arabové učinili totéž co Britové 24. srpna 1814, když vypálili tehdejší symboly USA Bílý dům, Kapitol a Kongresovou knihovnu, protože byli znepokojeni šířícím se americkým demokratickým republikanismem, jako jsou dnes Arabové), obsazení Iráku, ohrožení ze strany Íránu a úvahách o preventivní odvetě, jsou v ýzvou k tomu, abychom se začali ptát.

Otázky, které si nutně musíme položit, zní: Má naše civilizace právo na pomstu? A jak taková pomsta má vypadat, aby nepoškodila hodnoty, na kterých je postavená? Umíme činům protivníků rozumět, aniž bychom jim odpustili?

RAF
Skokem vězně Andrease Baadera z okna na svobodu dne 14. května 1970 v Berlíně-Dahlemu začalo pětadvacet let krvavých operací teroristů RAF - Frakce Rudé armády v Německu. Toho dne ráno řekli vrchnímu dozorci Wetterovi v berlínské věznici Tegel, že má doprovodit sedmadvacetiletého vězně, syna univerzitního profesora-historika, Baadera, který byl odsouzen za založení požáru, jež ohrožoval životy a má si odsedět ještě dva roky, do institutu pro sociální otázky. V tomto úřadě se má bývalý student Baader setkat s novinářkou Ulrikou Marií Meinhofovou, s níž pracuje na knize o mladých lidech na okraji společnosti. Z Meinhofové se vyklubal na místě komplic a po vyvolané roztržce s dozorcem oba vyskočili z okna.

Ve 12,45 přijela na místo činu policie. Pachatelé byli v ten okamžik v bytě nic netušící herečky pár set metrů od institutu. Ještě tentýž den večer bylo rozhodnuto: Co nejrychleji opustit přes východní sektor Berlín, přemístit se na Blízký východ a projít vojenským výcvikem. Proti bývalým nacistům, kteří jsou v politice i u policie, je třeba bojovat. Připomeňme, že tyto skutečnosti vyšly zřetelně najevo v roce 1962 při tzv. Spiegel aféře, po níž musel odstoupit Josef Strauss i Konrad Adenauer.

2. červen 1967
Toto datum je pro poválečný vývoj Německa považováno za zásadní. Důvod: Při návštěvě perského šacha Rezí Pahlavího, která byla doprovázena studentskými demonstracemi, došlo k usmrcení šestadvacetiletého studenta Benno Ohnesorga.

V noci se studenti sešli v Berlíně a diskutovali o tom, jak mají reagovat. Štíhlá mladá dívka s dlouhými blonďatými vlasy řekla: „Tento fašistický stát je připraven nás zabít všechny. Musíme organizovat odpor. Na násilí je třeba odpovědět jen násilím. U moci je generace odpovědná za Osvětim, která nerozumí argumentům.“ Dívka, která volala po pomstě, se jmenovala Gudrun Ensslinová, byla dcerou evangelického faráře, bylo jí třicet let a vyjádřila to, co si myslela většina přítomných. Na místě se studenti dohodli, že další den uspořádají v Berlíně demonstraci. Studentu Baaderovi se to ale zdálo málo revoluční.

Dne 2. března 1968 se odhodlali k opravdové akci: Několik minut před půlnocí byl ohlášen požár v obchodních domech Schneider a Kaufhof ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve stejnou dobu zavolal dívčí hlas do redakce německé tiskové agentury a prohlásil, že jde o akt politické msty za porušování demokracie a válku ve Vietnamu. Andreas Baader a Gudrun Ensslinová byli hned druhý den dopoledne zatčeni. Trest si odpykávali v Berlíně, v Tegelu, odkud Baadera přivezli do sociálního institutu.

Atentát
11. dubna 1968 přijel z Mnichova do Berlína čtyřiadvacetiletý lakýrník Josef Bachmann. Byl trochu bledý, nakrátko pečlivě ostříhaný a pod hnědou koženou bundou měl ostře nabitou pistoli. V zelené tašce měl uloženou další pistoli a náhradní munici. Kromě zbraní policie později u něj našla obálku s výstřižkem z pravicově radikálních novin Deutsche Nationalzeitung z 22. března 1968 s titulkem: NYNÍ JE KONEC, DUTSCHKE. JINAK BUDE OBČANSKÁ VÁLKA. Rudi Dutschke byl jedním ze studentských vůdců.

Na radnici si Josef Bachmann nechal vyhledat Dutschkeho adresu a vydal se ho hledat v místě bydliště na Kurfürstendamm 140. V 16,35 ho uviděl, jak tlačí kolo z průchodu. Postavil se před něj a zařval: „Ty špinavá komunistická svině“, vytáhl pistoli a střelil ho do tváře. Dutschke pustil kolo, ztratil boty a hodinky a Bachmann střílel dál. Trefil svou oběť ještě do hlavy a do zad. Potom utekl a po pár stech metrů se ukryl ve sklepě rozestavěného domu, kde byl zadržen policií.

V 18,30 vysílalo rádio zprávu, že Dutschke operaci přežil a že naděje na záchranu je padesátiprocentní. Znovu ožila mezi studenty dikuse na téma: A co nyní? Demonstrovat? Zastavit dopravu v Berlíně? Obsadit radnici? Nebo se pomstít? Je pomsta pro nás přijatelný způsob odporu? Jak to, že u policie ještě mohou pracovat úředníci, kteří sloužili nacistům? Nakonec se studenti dohodli, že je třeba táhnout k nakladatelství Axel Springer a zabránit rozvozu jejich tiskovin. Demonstrace byla potlačena za pomocí vodních děl, v ulicích hořela auta. Novinářka Ulrike Meinhofová to v aule technické univerzity komentovala slovy: „Když je hozen kámen, je to trestný čin. Když ale vzduchem lítají tisíce kamenů, je to politický akt. Když někdo zapálí auto, dopustí se trestného činu. Když ale budou zapáleny desítky aut, jde o politický čin.“

Na konci velikonočního týdne Mnichov hlásil dva mrtvé: Novináře a fotografa Klause Fringse a studenta Rüdigera Schrecka. Oba zemřeli po srážce s policií. Na tiskové konferenci v Berlíně místní úředník Horst Mahler prohlásil: „Když někdo dělá revoluci, musí počítat s oběťmi.“ Ulrike Meinhofová v časopise Konkret na to reagovala výzvou: OD PROTESTU K ODBOJI. Napsala: „ Protest je, když řeknu, že to a to se mi nelíbí. Odboj je, že se starám o to, aby to, co se mi nelíbí, už dlouho neexistovalo.“

Zatčení, soud a sebevraždy
První z nejhledanějších teroristů Andreas Baader byl zatčen 1. června 1972 v 7,45 ve Frankfurtu, když se ukryl v garáži v ulici Hofeckweg. Protože se odmítal vzdát, ostřelovač z protějšího domu ho zasáhl do nohy, a tím ho zneškodnil.

O týden později byla v módním boutique v Hamburku, když si chtěla koupit svetřík, zatčena Gudrun Ensslinová. Prodavačka zavolala policii, jakmile zjistila, že její odložená bunda je příliš těžká: Našla v ní revolver.

A 15. června v Honnoveru-Langenhagenu po 18 hodině byla v jednom bytě ve Walsroder Strasse zatčena nejhledanější osoba Německa Ulrike Meinhofová. Byla útrapami a nemocí tak zničená, že ji ani policejní úřednící, kteří její fotografie i popis dobře znali, hned nepoznali.

Po pěti letech byly všechny vůdčí osobnosti RAF odsouzeny k doživotí za založení kriminálního společenství, čtyři vraždy a řadu pokusů o zabití. Jean-Paul Sartre je z protestu navštívil ve vězení. 18. října 1977 byli Andreas Baader a Gudrun Ensslinová ve svých celách ve stuttgartské věznici Stammheim, ve speciálně hlídaném traktu, nalezeni mrtví. Spolu s nimi se zasebevraždil i Jan-Carl Raspe. Baader a Raspe se v celách zastřelili zbraněmi, které do věznice propašovali jejich advokáti. Jedním z nich byl Otto Schily, za vlády Gerharda Schrödera ministr vnitra SRN.
Ulrike Meinhofová se ve své cele oběsila v noci z 8. na 9. května roku 1976, ve výroční den ukončení druhé světové války. Krátký čas před tím napsala: „Sebevražda je poslední možnost rebelů“. Smrt v očích všech teroristů pečetí rebelii.

Jak poznamenal nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll: Boj šesti proti šedesáti milionům jen za prvních sedm let stál Německo 47 lidských životů. O příčinách rebélie se ale začalo veřejně diskutovat až o mnoho let později.

5. září 1972
Toho dne se konala v Německu olympiáda. Těsně po půlnoci bylo v Mnichově ještě teplo a někteří sportovci se právě vraceli do olympijské vesničky z nedalekých vinárniček. Skupina amerických sportovců si stěžovala dalším osmi mladíkům, kteří spolu s nimi přelézali plot, aby si zkrátili cestu ke svým ubikacím, že zavírají moc brzy. Když na ně Američané vesele doráželi, mladíci zaraženě mlčeli.

Osm mlčenlivých mladíků nepatřilo mezi sportovce a v hlavě měli všechno jiné než legraci. Před akcí spálili své pasy a rozloučili se se životy. Jakmile Američané zmizeli, přetáhli si přes obličeje punčochy, vytáhli automatické zbraně, nabili je a přiblížili se k bytům, kde spali Izraelci. Bylo přesně 4,35 hodin, kdy přepadli jejich pokoje. Chtěli zajmout rukojmí. Chtěli světu vyslat jasné znamení: upozornit na postavení Palestinců a skupinu Černé září, která bojuje za jejich svobodu a zároveň se mstili za zavřené soudruhy.

Teroristé hned v prvním prohlášení požadovali propuštění 236 revolucionářů z vězení, mimo jiné i Andrease Baadera a Ulriky Meinhofové.

Plán na vysvobození rukojmích se díky nepřipravenosti a nezkušenosti německé policie nepovedl. Jednadvacet hodin po přepadení olympijské vesnice, v 1 hodinu 32 minut 6. září 1972 zavraždili Palestinci na letišti jedenáct izraelských sportovců a jednoho německého policistu.
Novináři a politologové považují 5. září 1972 za datum, kdy se zrodil poválečný terorismus. Stevenu Spielbergovi, který o tom natočil v roce 2005 film s lakonickým názvem Munich, v roce 1972 bylo čtyřiadvacet let a poprvé uslyšel slovo terorista. Pro Židy dostalo město Mnichov třetí symbolický význam: Dříve bylo jen městem Adolfa Hitlera a místem podepsání mnichovské kapitulační dohody, ale od tohoto data i městem potupné ostudy: Židé byli zajati a zavražděni jen proto, že byli Židy.

Tehdy si poprvé od války naše civilizace musela položit základní otázku: Může demokracie útočit a mstít se na teroristech, aniž by zničila sama hodnoty a ideály, na kterých stojí? Může používat v boji s nimi stejné metody? Do té doby o pomstě uvažovali vždy jen jednotlivci či skupiny.
„Skutečným cílem teroristů jsou civilisté“, napsal Caleb Carr, historik terorismu, “jejich cílem je vzbudit strach mezi nepřátelským obyvatelstvem. Teroristé projevují pozoruhodně malý zájem o možnost odvety ze strany obyvtelstva, z kterého sami vyšli, a cynicky kalkulují, že takové odvetné akce vedené touhou po pomstě jim získají veřejnou podporu pro jejich politické cíle“.

Proto útok na izraelskou ubikaci byl moment, kdy jsme měli pochopit, že Orient se rozhodl vyhostit ze svého území Západ a jeho symboly a nastolit starou vládu kalifátu jakožto božího státu. Tuto zprávu Západ ale odmítal slyšet.

Terorismus se stal hydrou, které vždy naroste víc hlav, než kolik jich stačíme useknout (Der Spiegel). Usama bin Ladin se po 11.září 2001 proměnil v ikonu a al-Kajda má nového hrdinu Abu Mussab al-Sarkawiho.

Otázka bez odpovědi
Další otázka, na kterou neumíme odpovědět, zní: Když se chovají Spojené státy, jako jediná supervelmoc, stejně jako maličký Izrael, může se tak chovat celá naše civilizace? A nezničí nás takové chování? Jenže tzv. špinavou atomovou bombu si může dnes sestrojit kdekdo. Stačí spojit libovolný radioaktivní materiál s běžnou výbušninou. Při explozi se radioaktivní látka rozptýlí a zamoří okolí. Následky by nebyly katastrofické, ale strach z radioaktivity by vyvolal paniku a sociální otřesy. Kdyby vybuchla ve městě skutečná atomová bomba (o síle deseti kilotun TNT), kterou by si mohli teroristé opatřit v Severní Korei či Pakistánu nebo v některém z následnických států Sovětského svazu, podle amerických vědců by 13 tisíc lidí zemřelo okamžitě a 45 tisíc po čase. Dalším 225 tisícům by smrt hrozila. Proti 3 025 obětem (či pohřešovaným) z 11. září jsou to hrozivá čísla.

Dne 2. dubna 2006 bývalý osobní strážce bin Ládina Abú Džandal, který žije v Jemenu, americké televizi CBS řekl, že jeho bývalý šéf chystá nový útok a při letošním výročí bin Ládin výhrůžky zopakoval osobně a vyzval Američany, aby přistoupili na jeho víru. USA zase v roce 2006 plánovaly dle Wiliama Arkina (The Washington Post) preventivní útok na Írán. Ohrožení naší civilizace je stále velké, a to nejen ze strany teroristů, ale i nás samých, proto je asi nejdůležitější mít permanentní odvahu jak k boji s teroristy, tak k tomu si klást nepříjemné otázky.

Jednoduchá odpověď na ně ale asi neexistuje. Jako není možné terorismus vyhubit. Jediné, co můžeme, je artiukulovat další upřesňující podotázky. V Talmudu stojí: Největší dobro představují spory o správnou cestu. Talmud sám o sobě znamená rozhovor s žijícími a s těmi, kdo žili před námi. A to jsou nejspíš ti jediní, s kterými se můžeme skutečně poradit. Svým osudem nám připomínají i jinou větu: Nikdo se nemá považovat za bič v božích rukou, i když s ním musíme někdy práskat.

(Příště o diskusi, která se vede o teroristech v Německu.)