Jestliže byl donedávna považován pro justiční kulturu v této zemi za přelomový verdikt soudu ve věci tzv. justiční mafie, kdy soudce Vojtěch Cepl mladší razantně odmítl praxi, která respektovala údajné tvrzení soudce Pavla Kučery, že "jde-li o vládu, nestrannost justice musí jít stranou," tak za stejně přelomový rozsudek pro politickou kulturu je možné považovat verdikt soudce Jana Šotta, který dal jasně najevo, že platit soukromě poslance za postoj k zákonu nelze. Jinými slovy, že i nabídka půjčky či jiné výhody v takovém kontextu je úplatkem.

Obě ostře sledovaná a velmi důležitá líčení kvůli transparentnosti probíhala před zraky televizních kamer, a to přesto, že poslední líčení trvalo deset dní a zabralo 53 hodin, takže i čtyřiatřicetiletý soudce s šestiletou praxí byl neustále pod dozorem kamer: každé gesto i jeho slovo, stejně jako obžalovaných i svědků, mohla vidět veřejnost a udělat si na všechny zúčastněné svůj názor. Soudce Šott učinil - alespoň na mě - dobrý dojem svou akurátností, precizností a přesvědčivostí, Vít Bárta byl zřejmě brzy zaskočen, působil strnule až sošně, zatímco Jaroslav Škárka, kterého soud několikrát usvědčil jednoznačně ze lži, se choval v soudní síni jako sňatkový podvodník: koulel očima, hrál si s telefonem a tvářil se, že nechápe, co se stalo a že bude muset, pokud nabude rozsudek právní moci, nastoupit do vězení.

Podobně výkony svědků Kristýny Kočí, Radka Johna, Michala Babáka a dalších připomínaly představení z tělocvičny, v které se předvádí ochotnický spolek. Trapnost by byla k smíchu, a tomu se v jednu chvíli neubránil ani soudce, kdyby se nejednalo většinou o poslance koaliční vládní strany, o nichž víme, že se podílejí jak na tvorbě zákonů, tak na řízení této země. Budeme-li posuzovat přelíčení jako divadelní představení, tak nejlepší hodnocení si jistě zaslouží soudce Jan Šott, který měl pevně v rukou režii a nenechal se ničím vyvést z míry. Podobně tento proces zřejmě vnímala i veřejnost a média.

Lidé, jak zaznívalo ze všech možných stran, nejvíce oceňovali, že k procesu vůbec došlo, že soudce měl odvahu rozplést trestnou činnost mezi poslanci a očividně nestranně o věci rozhodnout a že tuto kauzu již politici nedokázali zahrát do autu. Za to jednoznačně vděčíme novému vedení policie, tedy pánům Petru Lessymu a Janu Kubicemu, novému nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi a i předsedkyni Nejvyššího soudu Ivě Brožové, která před pár lety obhájila nezávislost justice ve sporu s prezidentem Klausem, a tím vydala jako první signál, že lidé jako soudce Kučera, který spíše sloužil politikům než občanům, nemají v justici co pohledávat.

Taky i proto mohl soudce Jan Šott ignorovat Václava Klause, který se ho snažil okřiknout a nenechal ze zastrašit, takže nakonec proti rozsudku prezident neprotestoval, i když od počátku Vítu Bártovi a jeho straně Věci veřejné v politice evidentně fandil. Jen za takovéto konstelace je možné, aby se všechny složky, které se na tomto případu podílely, chovaly nezávisle. Podmínky pro tento stav vytvořila i média: převážně Mladá fronta Dnes, která jako první loni v březnu zveřejnila s jakým úmyslem Vít Bárta vstupoval do politiky a jak svou stranu měl v úmyslu řídit jako pobočku své detektivní agentury a časopis Respekt i příloha věnovaná justici v Lidových novinách.

Uvažuje-li ale laik o rozsudku déle, musí si také položit otázky, na které už tak jednoznačná odpověď není a ta kardinální otázka zní: Proč iniciátor uplácení Vít Bárta dostal nižší trest než podvodník a lhář Jaroslav Škárka, který na úplatky upozornil, když již z dikce je zločin podplácení horší než přečin podvodu. Přece kdyby pan Bárta půjčky, které soud kvalifikoval jako úplatky, nenabízel, kdyby neměl snahu, jak sám soudce řekl MF Dnes, si poslance svým způsobem zavázat, cituji: "(Vít Bárta) si musel být vědom, co by to znamenalo, pokud by poslanecký klub byl složen z jeho dlužníků nebo obchodních partnerů," pak by pan Škárka z pana Bárty nemohl nic vylákat a jeho lhaní by se dalo asi kvalifikovat jen jako pomluva či pomluvy.

Soudce tvrdí, že jednání pana Bárty je lidsky do jisté míry pochopitelné, což neplatí o jednání pana Škárky, který z pana Bárty peníze vylákal za účelem jeho diskreditace. Jenže lidsky pochopitelná může pro někoho být i snaha pana Škárky, který by se mohl obávat, aby se klub neproměnil ve společenství dlužníků, kterých tam už beztak mohlo být více, jen se o nich neví. To už je ale jenom spekulace a s ní soudce pracovat nesmí. Přesto ale viděno z dálky se zdá, že soudce do jisté míry podlehl osobnímu dojmu a ochotnický výkon pana Škárky mu připadal jako, cituji, "nehoráznost, hanebnost, zákeřnost, lež a podvržený důkaz" a považoval za horší zlo než princip, na kterém pan Vít svou stranu založil. Alespoň mně se zdá, že v tomto bodě soudce Šott opustil chladnou logiku, a proto může být pro mě i pro část veřejnosti rozsudek v tomto bodě nesrozumitelný, i když na druhé straně je pochopitelné, že přísný soudce musí vycházet jen z toho, co před soudem zaznělo. Problém je zřejmě v tom, že politická realita je horší než to, co proběhlo před soudem.

Advokátka dr.Hana Marvanová, která případ nazírá ze širšího kontextu, mi řekla: "Verdikt soudu vlastně otevírá otázku, jestli může být protiprávní tlačit na poslance, aby nějakým způsobem hlasovali o zákonu či o dalších záležitostech. Protiprávní to je v případě, jde-li o úplatky, tedy poskytování nějaké neoprávněné výhody spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo zvýhodnění s cílem ovlivnit výkon určité veřejné funkce."

Tím se ale dotýkáme mnohem širšího problému, který známe z případů manipulace s veřejnými zakázkami, obsazování různých postů, "kupování" hlasů pro podporu vlády či pro podporu prezidentské volby. V minulosti se o tom hodně spekulovalo a asi před 14 dny vysílala Nova výňatek z odposlechů Romana Janouška, v němž se říká, že poslanci chtěli za hlas pro volbu Václava Klause dva miliony korun. Z toho lze oprávněně usuzovat, že se taková praxe rozmohla, a proto zřejmě pan Bárta neviděl ve svém počínání nic špatného. To je asi ta nejhorší zpráva, kterou se veřejnost v minulých dnech dověděla.