To je otázka, na kterou se pokusím hledat odpověď v dnešním komentáři a která v souvislosti s pátečním rozsudkem Jana Šotta nad Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou vzbuzuje snad nejvíce právních pochybností pronášených z kvalifikovaných úst.

V rozsudku proti Jaroslavu Škárkovi totiž stojí, že podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku se mu dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce poslance na dobu deseti roků.

Problém dle některých právníků je v délce zákazu, protože rozsudek překračuje mandát poslance, a tím je narušeno právo voličů. A podle advokátky dr. Hany Marvanové toto rozhodnutí odporuje hlavně Ústavě, protože ta garantuje pasivní volební právo, tedy právo být volen a vykonávat poslanecký mandát, na základě řádného zvolení s výjimkami, mezi něž odsouzení pro trestný čin nepatří. Soud o zákazu činnosti rozhodl podle trestního zákoníku, ale nad trestním zákoníkem je zákon vyšší právní síly, tj. Ústava. Taková výjimka v Ústavě není a asi by tam měla být, například v podobě zániku mandátu v případě odsouzení pro úmyslný trestný čin.

O tom se již v roce 1997 v poslanecké sněmovně diskutovalo v souvislosti s trestním stíháním poslance Miroslava Sládka, zakladatele strany Republikáni, který byl obviněn z podněcování k rasové a národnostní nenávisti. Už tehdy padla námitka, že trestně stíhaní poslanci by měli být zbaveni mandátu. Nakonec ale diskuse nevedla k žádnému konkrétnímu výsledku.

Oba zatím nepravomocně odsouzení poslanci přes veškeré sliby se mandátu nehodlají vzdát. Výkonná rada Věcí veřejných Bártův krok respektuje. Je to výraz toho, že ve straně již nefungují sebezáchovné reflexy. Zároveň to potvrzuje, že ať Vít Bárta řekne cokoliv, stejně je to on, kdo bude tuto stranu - pokud bude existovat - řídit: nyní třeba se snaží o odvolání ministra dopravy Pavla Dobeše, protože ho neposlouchá. V neděli v pořadu Otázky Václava Moravce Vít Bárta dokonce řekl, že bude v podzimních krajských volbách kandidovat v Plzeňském kraji, kde se bude ucházet o post hejtmana. Premiér Nečas tak bude marně čekat na to, že Vít Bárta splní svůj slib, tak jako marně čeká už více než rok veřejnost na vysvětlení, které pan Bárta slíbil po zveřejnění dokumentů v MF Dnes. Ty totiž dokládají, že chtěl svou stranou řídit jako pobočku detektivní agentury. A pan Škárka dokonce prohlásil, že voličům má pořád co nabídnout: Ukázal jsem přeci na korupci. A pan Bárta plameně zahřímal, že chce bojovat za zlepšení politické kultury v Čechách, proto neodejde z politiky.

Absurdní jsou nejen tato prohlášení, ale i to, že v následujících dnech by měl zrovna pan Škárka po vyneseném rozsudku za přečin podvodu kontrolovat hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu. Naštěstí v sobotu na funkci v komisi sám rezignoval.

Ale protože slovům pana Škárky se dá již těžko věřit, i z tohoto důvodů se zdá výklad soudce Šotta minimálně pro laiky logický, když tvrdí, že mandát poslance Škárky nezanikne: jen jej nesmí vykonávat, jinak by mařil výkon úředního rozhodnutí, což je samo o sobě trestné.

A dále se nabízí ještě jeden a možná nejsnadnější výklad, který by umožnil zánik mandátu, a sice že odsouzení poslanci porušili slib, v kterém se zavázali zachovávat Ústavu České republiky a její zákony. Ve většině zemí by proto musel takový poslanec se vzdát mandátu sám, nebo by k tomu kroku byl donucen svými spolustraníky hned po usnesení o započatém trestním stíhání.

Navíc, jak upozorňují někteří právníci jako například Marek Antoš z Právnické fakulty Karlovy univerzity, neslučitelnost mandátu v Poslanecké sněmovně a v Evropském parlamentu přímo v Ústavě zapsaná není a vyplývá až ze zákona o volbách do Evropského parlamentu (§ 53); přitom nikdy nezaznělo, že jde o neústavní pravidlo. Také otázku volitelnosti a její ztráty je proto třeba vykládat s přihlédnutím k zákonům, které – na základě čl. 20 Ústavy upravují podmínky výkonu volebního práva. Součástí volitelnosti proto může být i podmínka, že dotyčnému nebyl soudem uložen trest zákazu výkonu funkce poslance. Tento výklad jednoznačně znamená, že pokud je takový trest pravomocně uložen, znamená to zánik poslaneckého mandátu. Václav Pavlíček z Katedry ústavního práva Karlovy univerzity stejně jako bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová se však s takovým výkladem neztotožňují a hovoří shodně s advokátkou Marvanovou. Proto by bylo jistě na místě, kdyby se předsedkyni sněmovny Miroslavě Němcové podařilo co nejrychleji navrhnout novelu, která by v takovém případě umožnila zánik mandátu.

Úvahou pana Antoše se ale dotýkáme mnohem hlubšího a zásadnějšího problému z oblasti právní filozofie a sociologie: Už jen z této diskuse totiž vyplývá nepochopení významu Ústavy jako nejvyšší normy státu, která je především o principech a hodnotách, jak zdůrazňovali otcové Ústavy. A jako taková se nemůže vyčerpávat jen jejím textem. Jestliže Ústava na jedné straně vyjmenovává případy zániku mandátu, ale na druhé straně připouští, že další podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon, je v podmínkách materiálního právního státu myslitelné, aby soudce situaci vyřešil cestou dotvářením práva. Nelze nevidět, že jde o situaci, která v tradičně demokratických zemích by nemohla vůbec nastat. A právě o tom by se měla vést debata.

Právo má být logické, srozumitelné a jeho výklad má podporovat důvěru ve stát. Měl-li by sloužit výklad práva k zrelativizování viny tím, že by připustil, aby byť nepravomocně odsouzení se mohli podílet na tvorbě zákonů či aby strana, v níž si její faktický šéf kupoval loajalitu v poslanecké sněmovně při projednávání zákona penězi, se mohla dále podílet dokonce na vládě, byl by to velmi varovný signál pro naši demokracii.

Psáno pro ČRo 6