V roce 2007 uplynulo třicet let od „černého podzimu“, kdy druhá generace teroristů RAF v Německu pod vedením právě tehdy z vězení propuštěné Brigitte Mohnhauptové (odseděla si čtyři roky) a Christiana Klara 7. dubna 1977 zabila vrchního spolkového státního zástupce Sigfrieda Bubacka, 30.července byl zastřelen bankéř Jürgen Ponto a 5. září byl unesen a později rovněž zavražděn prezident svazu podnikatelů Hanns Martin Schleyer.

Diskusi v Německé spolkové republice rozpoutala při této příležitosti skutečnost, že Brigitte Mohnhauptová podala po odsezených dalších bezmála pětadvaceti letech na začátku roku 2007 žádost o podmínečné propuštění (připomeňme, že Hitlerův ministr zbrojní a válečné produkce Albert Speer si odseděl jen dvacet let) a její žádosti bylo 12.února vyhověno. A to je právě důvod, proč o milosti Christiana Klara, nelítostného vraha, začal uvažovat i pan prezident Köhler, kterého měl právě Christian Klar jako vysokého představitele Mezinárodního měnového fondu na seznamu budoucích obětí.

Základní otázky, které si německá veřejnost klade, jsou: Může a měla by třicet let po „německém krvavém podzimu“ učinit společnost tlustou čáru za touto deprimující kapitolou dějin? Bylo učiněno dost pro smíření? Mohou lidé, kteří nemilosrdně zabíjeli, využívat právo milosti? Měli by projevit lítost, a když ano, jak by takový projev lítosti měl vypadat? Jak se na takovou milost dívají pozůstalí obětí a může být tato otázka vůbec důležitá?

Na začátku roku 2009 Christian Klar bude mít za sebou odpykanou nejnižší možnou dobu trestu, kdy si bude moci podat žádost o podmínečné propuštění a s největší pravděpodobností by mu bylo vyhověno. Byl by tedy v případě milosti de facto propuštěn jen o dva roky dříve. Jenže německá společnost se ptá dál: Je německý právní stát také pomstychtivý stát? A může takový být? Přece nešlo o normální zločince, ale o zločince, kteří se svých činů dopouštěli kvůli intelektuálnímu přesvědčení, a to je rozdíl.

Další problém spočívá v tom, že právě představitelé právního státu byli cílem útoků teroristů a teď o jejich propuštění mají rozhodovat. Příslušný soud, kam Klar spadá, sídlí ve Stuttgartu a domnívá se, že kvůli obzvláště těžkým zločinům, kterých se tento odsouzený dopustil, by neměl být propuštěn dříve než 3. ledna 2009. Proto je pan prezident jediný, který by mohl soudní rozhodnutí změnit. Na jednom se ale shodnou všichni: Bývalí teroristé se už k násilí neuchýlí.

Ke stejné generaci jako Christian Klar patří i německý prominentní filozof Peter Sloterdijk, který bouřlivou dobu konce šedesátých let, kdy se zrodil terorismus, komentuje slovy: „Tehdejší situace se nemůže opakovat, protože designeři jsou dnes rychlejší než publikum a zpracují okamžitě každý podnět mladé generace, a tím ji uspokojí… Mladí v roce 1967 žili v nerovnováze mezi poptávkou a nabídkou. Tehdy selhal trh, a proto vyšli do ulic. V posledních letech je trh revolučnější než zákazníci. Designeři jsou dnešními pravými revolucionáři z povolání.“

Šéfredaktor zpravodajského časopisu Focus Helmut Markwort se domnívá, že ani lítost, kterou někteří na Klarovi dnes vyžadují, nestačí, protože by mohla být předstáraná či jen vynucená. Podmínkou jeho propuštění by mělo být úplné přiznání, protože doposud se ani v jednom z procesů, které proti němu probíhaly v letech 1985 a 1992, nikdy ani slovem nevyjádřil ke svým činům a některé atentáty zůstávají dodnes neobjasněné.

Komentátor Jens Jessen z renomovaného týdeníku Die Zeit zase napsal, že kdo teroristům RAF odpírá podmíněčné propuštění, činí z nich doživotní nepřátele státu, a to je přesně to, čím oni vždy chtěli být. Vlastně jen jejich roli stvrzuje.

Intelektuálové se většinou v této diskusi shodují na jednom: Právní stát i za doby ještě horšího, náboženského terorismu by měl ukázat, že je a vždy bude humánní, protože jen díky tomu si může zachovat respekt občanů, a o to jde především. Státy zřejmě právo na pomstu nemají.

Prezident Horst Köhler žádost Christiana Klara o předčasné propuštění dne 7.března 2007 zamítl.