Přesto, že sjednotil Německo a stal se po Konradu Adenaurovi druhý nejdůležitější kancléř v dějinách Spolkové republiky Německo a že se spolu s francouzským prezidentem Mitterrandem zasloužil asi nejvíc o sjednocení Evropy, musel v roce 1998, po šestnácti letech, tuto nejvyšší politickou funkci opustit. Stalo se tak po té, co se zjistilo, že v půlce devadesátých let přijal pro svou stranu CDU dary ve výši dvou milionů marek, které strana nepřiznala a když on odmítl prozradit tajemné sponzory. Sám z peněz neměl ani marku, ale protože dal dárcům slovo, že je neprozradí, raději odstoupil. Dlouho o něm nebylo slyšet. Do bundestagu, tedy spolkového sněmu, se vrátil poprvé letos, poslaneckou lavici opustil tiše a bez potlesku.

Před pár dny se ale situace obrátila, i když jeho rehabilitaci žádali někteří politici již před dvěma lety, kdy ochrnutý kancléř, který nemůže se pohybovat a skoro ani hovořit, oslavil osmdesáté narozeniny. Za jeho rehabilitaci dle německých politologů může hlavně ta skutečnost, že před blížícími se volbami, které v Německu proběhnou příští rok, potřebuje CDU podporu. Využila k tomu třicáté výročí vstupu Helmuta Kohla do funkce kancléře, které uplynulo 1.října. Navíc byl to právě Kohl, kdo si za svou nástupkyni vybral právě dnešní kancléřku Angelu Merkelovou, která je původem z bývalé Německé demokratické republiky. Ta tohoto gesta využívá zřejmě k tomu, aby přilákala k urnám příznivce Helmuta Kohla, kterých je mezi křesťasnskými demokraty hodně zvláště mezi staršími voliči, kteří dobu jeho úřadování považují za zlatá léta Německa. Mladší generace ho naopak kritizuje, protože mu vyčítá, že za dnešní krizi může právě jeho sen o sjednocené Evropě. Skutečnost, jak tomu obyčejně bývá, je složitější, ale tomu se ani tak moc média nevěnovala a spíš v době, kdy se ostré hranice mezi privátní sférou a veřejnou sférou stírají, se zaměřila na jeho soukromí.

I prestižní týdeník Der Spiegel věnoval hlavní story čísla z minulého pondělí 24. září 2012 právě bývalému kancléři: Na titulu je jeho současná fotografie, z které je možné z již jeho strnulosti vyčíst bezmocnost a ochrnutí, které následovalo po jeho pádu dne 23. února 2008, kdy ho nalezl v kaluži krve jeho šofér ležet v kuchyni na podlaze. Po dlouhém pobytu v nemocnici se navrátil do svého bungalovu v Ludwigshafenu-Oggersheimu, kde nepřijímá prakticky žádné návštěvy.

Poprvé po dlouhé době vzbudil Helmut Kohl pozornost až v roce 2005, kdy vydal první díl pamětí, které zpracoval novinář Heribert Schwan. Napsané jsou však již tři díly a čtvrtý hodlá pan Schwam napsat, ale protože proti vydání vystoupila paní Kohl-Richterová, zatím k tomu nedošlo. Může za to i ta skutečnost, že mimo dohodu sepsal tento novinář biografii první ženy kancléře Kohla Hannelore, která spáchala kvůli těžké nemoci v roce 2001 sebevraždu. Na pamětech spolupracovali oba léta po té, co Kohl odešel z úřadu, takže tento novinář má nyní v rukou neobyčejný poklad: 630 hodin nahrávek rozhovorů plus řadu výpisků mimo jiné i z aktů Stasi, tedy německé tajné policie z bývalé NDR, která dokázala léta kancléře odposlouchávat. Zveřejněno je zatím sotva deset procent materiálů, říká pan Schwan.

V poslední době na současný život bývalého kancléře upozornil životopis jeho syna Waltera, proti kterému se v roce 2011 Helmut Kohl ohradil, zase na Helmuta Kohla upozornily noviny Süddeutsche Zeitung, které v červenci zveřejnily článek, který vzbudil pozornost, protože se v něm objevilo tvrzení, že jeho druhá o více než tři desítky let mladší ekonomka Maike Kohl-Richterová, kterou poprvé na veřejnosti představil jako svou partnerku před sedmi lety, se ho snaží držet v izolaci, i když by na tom nemuselo být nic tak divného. Kancléř je na tom doopravdy špatně, loni se navíc musel podrobit operaci srdce, a proto si může zcela oprávněně myslet, že by mu nepříjemní návštěvníci či otázky mohly ublížit.

Proti nové ženě bývalého kancléře, jak už to v životě bývá, se postavil i kancléřův důvěrný známý novinář Heribert Schwan, který o něco později v televizi RTL vyslovil dramatický apel na bývalé přátele kancéře Kohla, aby ho osvobodili. Je to zřejmě nespravedlivé tvrzení, protože ti, co k němu ještě mají přístup, což přiznává i Der Spiegel, tvrdí, že kdyby tato žena, která se o něj pečlivě stará, nebyla, tak by asi už dávno nežil, i když prý má pevnou vůli, denně plave, pracuje: diktuje své ženě dopisy nebo něco píše. Novináři však pochybují o tom, jestli to, co se vydává za jeho manuskript, píše skutečně on, nebo jeho žena. Tak tomu ale bylo i po smrti Willy Branta , kdy jeho žena, historička Brigitte Seebacherová, zveřejnila rozhovory se svým mužem.

Der Spiegel celou situaci kolem kancléře rovněž titulky hodně dramatizuje, i když text je pak uměřenější. Hlavní slogan na titulní straně vykřikuje do světa: podváděn, oklamáván, izolován. Tragedie Helmuta Kohla. Článek pak nese název Vězeň a v podtitulu stojí: Helmut Kohl už může sotva hovořit, proto hovoří jiní a nárokují si vliv: rodina, manželka a jeden novinář. Na další stránce může čtenář číst tučně vysázený a velkými písmeny zvýrazněný slogan: Často používá Kohl jednoslovnou větu: Cukr, když není káva dostatečně sladká. Jako přesnější motto k tomuto obsáhlému textu, který má jedenáct stránek, by mohla sloužit spíše ale jiná věta: Ten člověk, který svými slovy dělal historii, je beznadějně němý. Místo aby kancléře veřejnost nechala v klidu, pase po podrobnostech jeho intimního života a novináři se snaží odhalit, co se skutečně děje na hradě, jak přezdívají jeho bungalovu. Na druhé straně je zase pochopitelné, že o člověka, který se do značné míry podílel na tvorbě německých dějin, je veřejný zájem, protože si hodně lidí může myslet, že takový muž patří všem a nejen své ženě. Této zvědavosti zřejmě vyjde vstříc i jeho ghostwriter Heribert Schwan, který chystá k devadesátým narozeninám Helmuta Hohla jeho biografii. Vyjít by tedy měla v roce 2020.

Psáno pro ČRo 6